Terezie Petišková

Terezie Petišková vystudovala obor Věda o výtvarném umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1987–1991). Následně pracovala jako asistentka v Kabinetu teorií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, resp. na její detašované katedře designu ve Zlíně. V roce 1993 se ujímá vedení Galerie mladých v Brně, následujícího roku pak ještě dramaturgie pořadů Procházkovy síně v Domě umění města Brna. V roce 1997 odchází do Prahy, kde získala práci v Ústavu dějin umění Akademie věd, aby participovala na přípravě V. a VI. dílu edice Dějiny českého výtvarného umění. Na základě této práce, totiž uměleckohistorického výzkumu, vznikly výstavy s názvem Československý socialistický realismus 1948–1958 (Galerie Rudolfinum, 2002) a Pole tvůrčí a válečná (Moravská galerie v Brně, 2008). V roce 2008 také vychází katalog k výstavě (Pole tvůrčí a válečná / Výtvarné umění ze sbírek Vojenského historického ústavu Praha). V roce 1999 začala Petišková pracovat na projektu (MKČR) Oficiální umění ČR 1948–1958. Kariéru interního pedagoga zahájila Petišková na Katedře dějin a teorie umění Fakulty užitého umění a designu na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem v roce 2006 a učila zde sedm let. V přednáškách se zaměřovala na dějiny vizuální tvorby druhé poloviny 20. století, přičemž její doménou byla zejména fotografie, nová média, umění akce a současný design. Petišková spolupracovala s českými performery, jako byli např. autorský tandem Josef Daněk – Blahoslav Rozbořil, Zdeněk Plachý atd. a vedle akčního umění projevila zájem také o fotografii. Petiškovou fascinuje pohled na tvorbu – aktuální, badatelský, zajímá ji propojení tohoto média s potřebou dokumentace akcí („procesních performancí“ jako např. Pro zvířata, Pocta učiteli, Od GM do MG atd.). Roli fotografie v akčním umění tedy Petišková užívá k historicko-teoretickému zkoumání této disciplíny.  Jak sama říká – pohybovala se „na okraji, jehož hlavními aktéry byli muži“. V opozici ke konceptu, který atomizuje formu na jednotlivé elementy, se snažila uchopit jejich dílo celostním způsobem. Devadesátá léta přišla s pojmem „teatralizace performance“ – ve smyslu navrácení k dílu a k jeho struktuře. Petišková a její performerští souputníci se v opozici vůči minimalismu zdejšího konceptuálního umění (pro ně nezajímavá akademizovaná forma, která je jednoduše nenaplňovala) a v duchu postmoderny navraceli k historismu, který v sobě nese obdiv ke klasické struktuře uměleckého díla. Tyto tendence se projevovaly v jejich nejrůznějších snahách a pracích. „V devadesátých letech se tak chrlila jedna výpravná performance za druhou,“ dodává Petišková. V roce 2013 vyhrává konkurz na pozici ředitelky Domu umění města Brna, od 1. března 2013 jej vede a v této funkci setrvává doposud, tj. po šesti letech zdejšího působení. Této pracovní pozici však předcházel znovuobnovený kontakt s Domem umění – spolupracuje např. na knize 100 let Domu umění města Brna, pro kterou napsala text „Čtenářům vizuálních příběhů“ o fungování Galerie mladých (již vedla od začátku 90. let) a G99 (2010). Pro Petiškovou, která se spíše než kurátorkou a historičkou cítí být teoretičkou umění, byl návrat do Brna stěžejním milníkem v jejím profesním životě. Po patnácti letech je pro ni prožitek otevřeného, již zažitého výstavního prostoru DU pro prezentaci svobodné a tvůrčí práce mimořádný. Přičemž nezapomíná na význam devadesátých let, doby, kdy umělci po dlouhé době nesvobody konečně přestali klesat na mysli, že jen těžko najdou možnost něco zajímavého tvořit a prezentovat. Její doménou zůstává tvorba výstav s post-moderním, performativním projevem. V roce 2014 pořádá velkou „genderovou“ výstavu Grey gold: České a slovenské umělkyně 65+ a k výstavě v témže roce vychází také stejnojmenná monografie.  Kurátorský projekt Venduly Fremlové, Terezie Petiškové a Anny Vartecké byl prezentován v Domě umění města Brna a na začátku roku 2015 pak ještě v Nitranské galérii na Slovensku. Publikace kromě fotodokumentace výstavy obsahuje také kapitolu s odbornými texty a autorizovanými rozhovory s umělkyněmi (včetně jejich analýz). V úvodním textu nazvaném Geneze projektu Terezie Petišková popisuje celý příběh projektu od iniciačního a inspiračního zážitku setkání s německou umělkyní Giselou Weimann až po finální realizaci výstavy. Text Anny Vartecké se zase mj. věnuje problematice utváření genderové zkušenosti ženy-umělkyně v československém kontextu druhé poloviny 20. století. Petišková touto rozsáhlou, důstojnou výstavou vzdala hold zasloužilým umělkyním – a to jak autorkám narozeným ve 20. letech 20. století, jako byly např. Daisy Mrázková, Adriena Šimotová a Daniela Vinopalová-Vodáková, tak i autorkám mladším, ale pro české umění neméně významným jako např. Janě Želibské či Milotě Havránkové. Petišková se dále věnuje stabilizaci týmu, rozpočtu a rozvíjení práce Domu umění, od roku 2017 se zaměřuje na dramaturgickou linii výstav, která tematizuje prostor Domu umění na Malinovského náměstí.  Stará se také o rozvíjení Spolku přátel Domu umění města Brna jakožto profesního spolku pro ediční činnosti.