Ivan Pinkava

Fotograf Ivan Pinkava se proslavil jako autor černobílých snímků stylizovaných lidských těl, jejichž atmosféru krom precizního nasvícení modeluje tajnosnubnými ikonografickými odkazy. Parafráze renesančních mistrů, modelové připomínající antické sochy či křesťanské mučedníky a citace literárních legend prostupují celým Pinkavovým dílem. Byla to ale především devadesátá a nultá léta, kdy vznikla řada fotografií, ve kterých zobrazení muži i ženy skrze gesta, postoj či výraz evokují známé podobizny svatých. I přes častou nahotu, kvůli níž bývá Pinkavovo dílo někdy zjednodušeně zahrnováno do kontextu fotografů určitého žánru, nelze snímky označovat přímo za akty.

Hlavním záměrem jeho fotografií se zdá být vyvolání určité spojitosti, emoce vycházející z celospolečenského povědomí postaveného na evropské kulturní tradici, náboženství a dějinách. Konkrétní gesta jsou tak nositeli významu, apropriací, zároveň se ale také  přes zprostředkovatele na fotografii transformují do nové ikony. Tak je tomu například v díle s nazvaném Ecco, La Luce!, tedy „Ejhle světlo“, v němž lze vyčíst parafrázi hned několika zdrojů zároveň. Zdvižená paže s nataženým ukazováčkem pravé ruky směřující k nebesům jednoznačně odkazuje k Da Vinciho Janu Křtitelovi. Ale tím, že gesto na Pinkavově fotografii znázorňuje holohlavá žena, se vyznění celého výjevu posouvá. Sakrální prvek a strnulá póza modelky nadto připomínají klid antických soch. Výjev přitom ve svém pojetí zůstává zcela kompaktní, minimalistický a zároveň strhující.

S obdobným principem pracuje Pinkava i v řadě dalších fotografií. Ve snímku nazvaném Tristan (2001) lze z pózy ležícího aktu rozeznat odkaz na Velázquezovu Venuši (Venuše s toaletou / Venuše se zrcadlem, známá též jako The Rokeby Venus). V tomto případě se však i podle názvu, jenž naopak patří k rytířské legendě, zdá být zřejmé, že je modelem muž.
 

Pinkava je opakovaně zaujat androgynními těly a tvářemi modelů, jejichž nejednoznačnost je ještě podpořena nasvícením upomínajícím na dramatický kontrast barokních maleb. Role novodobých mučedníků a romantických hrdinů se zhmotňuje v odhalených jizvách i otevřených ranách nahých těl, jež jsou na některých snímcích záměrně vyzdviženy. Existencionální, nábožná atmosféra se promítá i do stylizovaných minimalistických zátiší, která svým názvem často definují námět (Vanitas, 1995,  Vanitas, 2008 nebo Vanity 2017).

Přibližně od roku 2009 se Pinkava rovněž věnuje stylizované barevné fotografii, v níž jako námět převažují právě stoická zátiší. Barevná škála je vždy pečlivě volena, umělec atmosféru kompozice formuje skrze tlumené tóny. I zde se ale příležitostně objevuje lidské tělo, které se může stát dalším z objektů, jež formují poselství výjevu (Collapse of Algorithm, 2020). Objevuje se i přechod od náboženských ke světským poctám (In Josef Sudek‘s Chair, 2019), který bývá rozpoznatelný v kompozici centrálního výjevu fotografie. Prvek až posvátné úcty či tichého obdivu však ve sdělení zůstává.

Skryté odkazy na kulturní historii a existencionální podtón připomínají dobu, ze které Pinkava vychází – jeho formativní roky spadají do období komunismu a společenské nesvobody. Po střední průmyslové škole grafické nastoupil v Praze na obor Umělecká fotografie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, kde studoval mezi lety 1982 až 1986. Tedy ještě před Sametovou revolucí, kdy skryté náznaky napomáhaly komunikaci nejen v oblasti kultury. Jako důležitá osobnost umělecké scény pomohl Pinkava následně spoluzaložit Pražský dům fotografie, a to ještě v revolučním roce 1989.

Sám pak také tři roky (mezi léty 2005 až 2007) působil jako vedoucí Ateliéru fotografie na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. O dva roky později, v roce 2009 Pinkavovi vyšla již třetí monografická kniha (s textem od Petra Vaňouse), přičemž první, s textem od Josefa Kroutvora, publikoval v roce 1994, druhou pak v roce 2004 (s textem od Martina C. Putny).
 

Dílo fotografa, jenž se věnuje převážně vlastní, volné, ateliérové tvorbě, dosáhlo také poměrně značného mezinárodního uznání. Vypovídá o tom nejen jeho zastoupení v kolekcích prestižních institucí a soukromých sběratelů, ale i zatím jeho poslední monografie. Ta vyšla v roce 2012 u příležitosti uspořádaní bilanční výstavy v American University Museum at the Katzen arts Center ve Washingtonu DC. Publikace nese název Remains a je primárně určena pro americké publikum.

I během několik desetiletí trvající kariéry Pinkava dokázal neztratit svůj rozpoznatelný styl a zároveň jej a jeho hranice stále posouvat. Také díky tomu po právu patří k nejznámějším českým fotografům a umělcům nejen své generace. Z vývoje jeho dosavadní tvorby je přitom  patrný přetrvávající potenciál, jež dosud není ani zdaleka naplněn.

In his black-and-white photographic creations he hovers genre-wise on the border between nudes and portraits. He often chooses persons with relatively atypical, „unsatisfactory“ (often androgynous) bodies, oftentimes even mutually related, to act as models for his workshop photos. The artist achieves a certain generalisation of the concrete (the human body and face become a mirror of meaning, whose content serve as our cultural memory and experience) with the help of specific light modulation – which many times purposefully negates the basic premises of portrait lighting; well-thought-out workshop scenes and emphasis on symbolic attributes (possibly on the costumes and background); and carefully arranged gestures and expressions.

Content-wise the photos draw upon archetypal human stories, mainly those from antique mythology and the Old and New Testaments (of the bible). From a formal viewpoint they reference the portrait traditions of the Renaissance, Mannerism, Baroque and Decadence. The used iconographic schemes are creatively shifted however via refined changes in image relationships.

From a genre point-of-view Pinkava’s approach to the human face and body appears to be very interesting. In his pictures they mutually communicate and actually infirm or refute the original meaning of the categories „portrait“ and „nude.“ Because the artist’s objective is not to „portrait“ a concrete person (with the exception of his series of portraits of famous persons from the Czech alternative culture scene), he chooses rather to induce and capture in the model’s expression something that in the general consciousness characterises a mythological or mythologized figure. One cannot talk here about a portrait in the true sense of the word. Because the human body does not, in Pinkava’s photos, function primarily as a harmonious ensemble of aesthetic forms, but (together with their faces) they work as a expression-creating and definition-creating projection screen. In this case we can hardly reduce these images to mere nudes. Part of his work also includes several still-lifes, where the actual depiction of the objects, which oftentimes in the portrait photographs function as attributes of the human body „telling large tales“ that interestingly fade away (fade into the background).