Malířka Ľubomíra Kmeťová (dříve také Portelová nebo Kmeťová-Portelová) patří ke generaci umělců, kteří svoji kariéru začínali v turbulentní době na přelomu minulého režimu a devadesátých let. Autorka se narodila na Slovensku ještě v době Československé republiky, do Prahy se pak přesunula v roce 1988 spolu s nástupem na Akademii. Sametová revoluce ji tak zastihla jako studentku Ateliéru malby, přičemž studia končila již v samostatném Česku v roce 1994.
Kromě ateliéru profesora Jiřího Sopka prošla i školou Zdeňka Berana a Miloše Šejna. Její vlastní styl nese znaky charakteristické pro tvorbu všech těchto umělců. Od výrazné barevnosti přes realisticky zpracované portréty až po vztah k přírodě, ale i k architektuře a později i k etnografickým motivům. Náměty však autorka volí z podstaty vlastní, často velice osobní – a jako takové je i nahlíží vlastní uměleckou optikou.
Kmeťová si již během studia vytvořila osobitý způsob obrazového vyjádření, který jako by byl v přímém kontrastu k období rychlých politických a celospolečenských změn. Na počátku její tvorby se objevují architektonická zátiší, v jednom z prvních na střední škole zachytila skicovitě tuží a perem na papíře pokoj na Intru (1987). V pozdějších kresbách a malbách se objevuje interiér Akademie (chodba), Alkovna, ale třeba i slovenský kovarský kostel sv. Anny.
Krajinomalbu a vyobrazení interiérů spojuje pocit klidu, nehybnosti a idyly. Ta zůstává v tvorbě umělkyně přítomna i v pozdějších dílech a stává se jedním z charakteristických prvků. Jako třeba v případě akvarelu Okna v Libniči (2001), kde na parapetu vedle otevřené okenice chalupy stojí modrý džbán a bílá kočka. Také v kresbě s názvem V Bolíkově (2003), na níž je zobrazeno spící děťátko, obrázek madonky a váza s květinami na parapetu, je řada líbivých motivů. Přes jejich přítomnost však celek nikdy nepůsobí podbízivě či kýčovitě, ale jako realistické zachycení domácího klidu. Nemusí jít přitom vždy o venkovskou usedlost, obdobnou atmosférou dýchají i autorčiny zákoutí Prahy nebo výhled na moře z kamenného balkonu přímořské usedlosti. Statičnost výjevu, téměř zpravidla bez postav, podtrhuje poklidnost okamžiku doplněnou o jistou záhadnost vstupující do výjevu skrze průhledy a pootevřené dveře. Ty vždy nabízejí jen část toho, co se za nimi skrývá, zbytek nechávají na divákově představivosti.
Obdobný pocit vyvolávají i některé figurativní a portrétní obrazy umělkyně. Je zřejmé, že pro Kmeťovou pokaždé hraje důležitou roli i barva vystupující jako samostatný vyjadřovací prostředek: zářivá, pruhovaná a puntíkatá pozadí kontrastují s figurou, čímž podtrhují tělesnost nahého těla modelu. Jindy barevné plochy dokreslují osobnost portrétovaného. Modelace těl a tváří za pomoci barevné škály přenáší atmosféru daného výjevu se stejnou intenzitou jako samotný výraz portrétované osoby. Často zdánlivě pouze dekorativní prvky podtrhují emoce, které jsou pro malířku důležitým komunikačním prvkem. Pocity evokované jejími obrazy propojují umělkyni a diváka, když vyvolávají vzpomínky na podobné, byť individuální osobní prožitky.
K nim se autorka vrací i v sérii Slov. Obrazy s jednoslovnými nápisy vyjadřují vždy nějaký abstraktní pojem zhmotněný skrze barevnost, případně i objekty na pozadí: červeně vyvedené slovo Energie se nachází ve žlutém kotouči, zatímco Odpouštění se naopak vyjímá na poli křížů. Soucit, vědomí, jednota i láska ale zůstávají černými nápisy, jen výjimečně podtrženy tvary v tlumených odstínech béžovobílé.
Vzpomínky jsou základním materiálem, se kterým autorka pracuje. Jako většina šťastných momentů i ty její zůstávají na obrazech zality sluncem. Klid evokují květiny ve váze a slavnostní porcelán, starožitný nábytek v pozadí, vyšívaný či puntíkatý ubrus. Zvláštní kapitolou v tvorbě Ľubomíry Kmeťové jsou obrazy s etnografickými motivy. Jakoby stály mimo zátiší z chalup českého a slovenského venkova. Objevují se mezi roky 2008 a 2010 a ukazují autorčino zaujetí indickou, asijskou i africkou kulturou a jejich specifickou barevností. Opakovaně se v nich objevují ornamenty podobné potiskům látek či tapet. Ty najdeme i v některých dalších dílech, například v hravé mořské krajině s názvem Město, moře, kuře, stavení (2016). Hravost a repetitivnost představuje další z typických rysů tvorby umělkyně. Sopka pro Sopka (2022), pocta učiteli, nebo zátiší u stolu s dítětem nazvané Anděl s křídlem (2005) jsou příkladem hravé imaginace.
Obrazy Ľubomíry Kmeťové uchovávají vzpomínky a provázané pocity jako barevné záznamy klidných dnů, které mají v dobách převratů a revolucí o to silnější výpovědní charakter. Připomínají, co je v životě důležité, z čeho se vlastně štěstí skládá a jak důležité jsou všední momenty radosti.
Zdroje:
Webové stránky umělkyně (https://www.lubakmetova.cz)
Konzultace s umělkyní, březen 2026
