Lucie Rosenfeldová je umělkyně pracující metodou uměleckého výzkumu, který často vychází z autobiografických zkušeností. Vyjadřuje se primárně prostřednictvím videa a vizuálního obrazu, k nimž přistupuje badatelsky i poeticky. Osobní i archivní materiály využívá k otevírání témat spojených s lékařskou péčí, reprodukčními právy a širšími společenskými souvislostmi. Jak sama uvádí v rozhovoru pro Flash Art: „Chci být pečlivou pozorovatelkou, archiv spíš odkrývat a kontext dodávat juxtapozicí. Zároveň tam ale ty příběhy taky propouštím a do obrazu zasahuji. Jsou to nuance, které pro mě mají svá odůvodnění.“ [1]
Významnou část své tvorby umělkyně rozvíjí ve spolupráci – ať už v rámci autorských dvojic nebo kolektivních projektů. Kolektivní myšlení a sdílený proces lze vnímat jako důležité těžiště její praxe. Původně se chtěla věnovat malbě, tuto tvůrčí etapu však brzy opustila a rozhodla se pro práci s filmem. Její metoda je výrazně teoreticky ukotvená a často zahrnuje archivní výzkum. [1]
Podle teorie Michela Foucaulta je oko základem medicínského poznání. V případě Rosenfeldové se proměňuje ve feministický aparát a nástroj kritické reflexe. Dokument How Not To Remember Our Bodies (2025) se zaměřuje na vývoj a dekriminalizaci interrupcí v letech 1950– 1989. Návštěvy patoložky a následnou výzkumnou analýzu obrazu karcinomu prsu umělkyně zase rozebírá v díle ground (is) truth (2025), kdy nařezává tkáň lidského organismu a propojuje ji s technologiemi a vědou. Navazuje tak na úvahy Quentina Meillassouxe o materialitě a realitě obrazu. Výsledkem jsou odosobněné mikroskopické obrazy doplněné textovým vstupem od Audre Lorde.
V projektu Fake It Till You Make It: digital morphology (2023) autorka zkoumá dataset snímků vaginálního hlenu, k jehož rozpoznávání je využita umělá inteligence. Výstupem jsou abstraktní vizuální struktury prezentované v galerii tranzit.sk, které problematizují vztah mezi biologickým materiálem a digitálním obrazem. Gynekologii a reprodukční medicíně se umělkyně věnovala také ve výstavním projektu Shell, Cell, Swell, Yell (2022) realizovaném ve spolupráci s Katarínou Hruškovou. Projekt propojuje intimní zkušenost prostřednictvím prostorové instalace a videa. Film Dělohy a mozky (Mmm..Fantasy) využívá záběry ultrazvuku a zkoumá prenatální pohlavní rozdíly v mozku v souvislosti s pokusy o těhotenství. Současně tematizuje vztah mezi mozkovou aktivitou a funkcí dělohy, přičemž tuto souvislost zasazuje do zkušenosti gynekologického prostředí.
Sharing of Information Under General Anesthesia (2019) začíná atypicky v kuchyni rodičů a prolíná se s poetickým vyprávěním a telefonickým rozhovorem o zážitku z anestezie; prokládané pohledy na krajinu se střídají se záznamem 3D vizualizace systoly a diastoly. Jak sama umělkyně říká: „Druhá část videa zobrazuje rekonstrukci „reziduální paměti“, fantomové bolesti a vtělených představ o operaci (…).“ [Osobní portfolio autorky dodané na základě vzájemné e-mailové komunikace.]
Zajímavá je realizace I Don’t Think I Can Be Anyone Now (2019) pro Vitrínu Deniska, kde Rosenfeldová umožnila veřejnosti stáhnout si svá tělesná data, která následně publikovala na veřejné webové stránce. Umělkyně při práci s olomouckou pouliční vitrínou rozpouští tradiční pohled na tělo, na které medicína hledí z jisté distance a analyzuje je. Cílem autorky je tuto tradiční dichotomii narušit právě tímto gestem.
Rosenfeldová se však neomezuje pouze na témata týkající se lidského těla, věnuje se také sociopolitickým tématům. V díle Restlessness of Property (2017) například analyzuje příběh své tety, která po revoluci přišla o byt a emigrovala do USA. Pocit domova se stává ústřední linií příběhu. Juxtapozicí osobního narativu příbuzné a faktografickou analýzou informací o pozemku autorka vyjímá slova z právních dokumentů a graficky je vrství s 3D modelem pozemku. Vzniká tak komplexní mozaika příběhu o významu domova a vztahu k určitému geograficky lokalizovatelnému místu. K tématu vytvořila i dílo Untitled – Poem (2020) sestávající z materiálů nalezených na místě, kde autorčina teta zdědila půdu. Jak uvádějí kurátorky Alžběta Bačíková a Anna Remešová ve výstavním textu pro etc. galerii, Rosenfeldová zakoupila na katastrálním úřadě balík dat obsahující informace o poli její tety a téma následně analyzovala prostřednictvím cloudové dematerializace pozemku, přičemž jeho rozparcelování na jednotlivé datové jednotky zhmotňuje ve 3D modelu.
K oku jako k orgánu se Rosenfeldová vrací znovu, tentokrát nikoli jako k čočce mikroskopu, prostřednictvím které hledíme na část těla: v projektu Technology Of The Self-Touching Of The Eye (2021) se motiv oka stává ústředním bodem výzkumu a technologického zkoumání.
Projekt, který vznikl ve spolupráci s Matějem Pavlíkem, pracuje s fenoménem fosfénu vyvolaného stimulací sítnice. Autoři projektu tento medicínský fenomén analyzují prostřednictvím animace kreseb vědce J. A. Purkyně. Jak píše Tomáš Kajánek ve svém kurátorském textu pro galerii etc.: „Fosfény – označení pochází z řečtiny, kde fos představuje světlo a fainomenon fenomén – by se daly popsat jako světelné mžitky vyvolané tlakem na oči. Vznik a působení těchto barevných tvarů zkoumali filozofové, vědci a lékaři již od starověku.“
S Matějem Pavlíkem Rosenfeldová spolupracovala také na projektu Gentle Information Struggles (2019) sestávajícím ze dvou videí, publikace a rozhovoru s fotožurnalistou Filipem Lábem (2020). Ve videu Leaflets and Sympathies (2019) autorka pracuje s archivními materiály vztahujícími se k lokalitě Ležáky v roce 1989. Video To Live with Ghosts (2017) naopak rozebírá a analyzuje fotografii spících protestujících před Českým rozhlasem v Plzni z roku 1968. Fotografie byla zakoupena prostřednictvím licence ČTK. Publikace a přednáška Streaming and Belonging (2017) rozebírají protestní hnutí a socioekonomické podmínky, v nichž se protestující v rámci tohoto emancipačního procesu ocitají. Zároveň sleduje, jakou roli v daném kontextu hrají moderní technologie.
Ve videu Polymind (2016) sledujeme autorčin vztah se sestrou prokládaný snovými vzpomínkami a textovými fragmenty. Projekt realizovaný ve Výzkumném ústavu vodního hospodářství ve spolupráci s Matějem Pavlíkem, Jiřím Žákem a Pavlem Stercem zkoumá ostrov na Dunaji s názvem Ada Kale, jemuž byla věnována publikace Ada Kale: Alternativní fakta o nejsevernější islámské exklávě v Evropě po roce 1902.
Videa Concurrent Hopes (2015) a On the Management of Doubt (2014) reflektují fenomén koučinku a self-managementu během studia umělkyně, přičemž druhá zmíněná práce sleduje křivky na ploše počítače a cyklické naplňování plánu, který se propisuje nejen do digitálního rozhraní, ale i do autorčiny tváře.
Projekt Open Call (2016), který vznikl ve spolupráci s Martinou Smutnou a Alžbětou Bačíkovou, je jednou z prvních realizací autorek, v níž kriticky reagují na fenomén soutěže v uměleckém světě. Pro Galerii UM vytvořily scénografickou instalaci s krátkým filmem o houbách, v němž se prolínají obrazy fantastické krajiny s výpovědí uchazeče o open call, jehož cílem je vytvořit ambiciózní film.
Tvorba Lucie Rosenfeldové je charakteristická svým přístupem i tématy, kdy prostřednictvím uměleckého výzkumu ohledává roli těla a tělesnosti v kontextu medicínské vizuality. Kriticky reflektuje medicínský obraz, který těla klasifikuje, fragmentuje a normuje, a tento způsob reprezentace se snaží narušit pomocí uměleckých strategií. Ve svých projektech pracuje především s videem a instalací – jejich prostřednictvím tematizuje tělesnou zkušenost a konfrontuje ji s institucionalizovaným pohledem medicíny, čímž narušuje jeho zdánlivou neutralitu a tematizuje tělo jako prostor průniku biopolitických struktur.
Zdroje:
[1] Kupková, Marika. Jak nakládat s pamětí: Rozhovor s Lucií Rosenfeldovou. Flash Art. 19. 4. 2025. Dostupné z: https://flashart.cz/2025/04/19/jak-nakladat-s-pameti-rozhovor-s-lucii-rosenfeldovou/ [cit. 14. 2. 2026].
Foucault, Michel. The Birth of the Clinic: An Archaeology of Medical Perception. Paris: Presses Universitaires de France, 1963.
etc. galerie.Tomáš Kajánek: Technologie sebedotýkání oka. Dostupné z: https://etcgalerie.cz/cs/technologie-sebedotykani-oka/ [cit. 14. 2. 2026].
etc. galerie. Alžběta Bačíková a Anna Remešová: Nepokoje vlastního. Dostupné z: https://etcgalerie.cz/cs/lucie-rosenfeldova-vernisaz-13-6-2017-od-1900/ [cit. 14. 2. 2026].
