Tvorba Lukáše Gavlovského přímo pramení ze zájmu o okolní svět, krajinu především. Charakteristická je tím, že podoba díla se odvíjí od použitého materiálu. Nevyčerpatelným zdrojem inspirace jsou mu přírodniny. Už v dětství se zajímal o strukturu a odlišný povrch různých hornin. Zvědavost se proměnila v celoživotní zaujetí přírodou, která zůstává základem jeho tvorby.
Umělecké nadání bylo u Gavlovského rozpoznáno poměrně brzy – ve čtrnácti letech odchází z rodné Ostravy do Prahy studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu. Umělecký projev u něj od počátku nemá jedinou, omezující, vyhraněnou formu, ale proměňuje se v závislosti na potřebách zamýšleného díla. Ačkoliv je nejčastěji vnímán jako sochař a land artista, jde v tomto případě pouze o nejviditelnější projevy jeho tvůrčí osobnosti. Gavlovský přitom na Vysoké škole uměleckoprůmyslové vystudoval malířství u profesora Pavla Nešlehy, jeho způsob malby však opět reflektuje obdiv ke krajině, k materiálu a hmotě.
Ještě během studií podnikl poznávací cestu po italských činných sopkách, které se pro něj do budoucna staly důležitým inspiračním bodem, k němuž se opakovaně vrací. Po návratu vznikl triptych věnovaný navštíveným místům (Etně, Vulkánu, Stromboli), a to za použití popela a síry z těchto lokalit. Jde o jeho první zásadní malbu, ve které nachází způsob, respektive techniku, jež vyhovuje jeho sochařskému zaměření. Malby pak dále vytváří za pomoci hlíny, minerálních pigmentů i přírodního barviva vyrobeného z dubu či lípy. Pojidlem bývá arabská guma, kostní klíh či včelí vosk, podkladem pak nejčastěji dřevěná deska. Při tvorbě obrazu, jehož námětem byla geologická stavba Jeseníků (Tektonika, 1999), autor například použil minerální pigmenty z jesenických hornin (především z hald rudých dolů ve Zlatých horách) i plátkové zlato. Malba hlínou dále zcela přirozeně přechází v nástěnnou plastiku. Výrazný reliéf z přírodních materiálů Gavlovský vytvořil v roce 2009 v brněnské škole (Lipka, Kamenná 20) zaměřené na ekologii. Také jeho následující realizace jsou pokaždé specificky pojaté s ohledem na místo, kde se mají nacházet (Hliněná fasáda rodinného domu v Hradčanech u Tišnova, 2010 nebo Hliněný reliéf na téma posvátný strom Dadap v kavárně Dadap, Praha Libeň, 2012).
Výstupem italské cesty je i objekt v krajině, který Gavlovský postavil na protest proti devastaci hory sopečného původu Tlustec ohrožené těžbou čediče. Uměle vyrobená hora-sopka měla tři vstupy, přičemž u každého z nich se nacházel popel a kámen z jednoho z činných italských vulkánů. Pro Lukáše Gavlovského šlo o jeho první zásadní land artové dílo a vzniklo v rámci sympozia Lemberk 95. Umělcův respekt ke krajině se objevuje i v jeho prvních dílech ve veřejném prostoru, která vznikají po ukončení studia na vysoké škole. V roce 1999 v Botanické zahradě hlavního města Prahy, kde v té době tráví i civilní službu, vytváří dětské hřiště z dřevěných klád. Jde zároveň o jeden z nejvýraznějších směrů Gavlovského tvorby – poté, až do současnosti, vznikla ještě celá řada různých hřišť. Autor z dostupných přírodních materiálů vytváří různorodé herní a akustické prvky, skrze které uživatelům umožňuje objevovat vlastní vztah k přírodě a dále jej rozvíjet. S hřišti nepřímo souvisejí i jiné objekty, jako jsou lavice, odpočívadla, lávky a mola. Ty pak v Gavlovského podání opět posilují pouto s přírodou a slouží jako prostředníci mezi člověkem a konkrétním místem v krajině. Recyklace padlých stromů a práce s kameny se stává pevnou součástí výrobního procesu.
Uměleckým projektem autora se stal i jeho vlastní dům ve Výžerkách (2008). Stavba, kterou navrhoval Oliver Kálnássy, vznikala přímo s ohledem na možnou budoucí recyklaci a kompostovatelnost. Obytný dům je „vložen“ do původní kamenné stodoly, dřevěná konstrukce je vyplněna balíky slámy. Stěny jsou oboustranně omítnuty hliněnou omítkou, v interiérech se nacházejí barevné štuky znázorňující několik geologických lokalit, z nichž byla získána zemina.
Jeden z posledních projektů, kterým se Gavlovský zapsal do širokého povědomí veřejnosti, námětově opět vychází z povahy použitého materiálu. Objekt Srdce pro Václava Havla vznikl z vosku pietních svíček zapálených po úmrtí bývalého prezidenta. Se spoluautorem Romanem Švejdou vylili celkem 2300 kilogramů vosku – sesbíraného z ulic a náměstí po celé zemi – do tvaru otevřeného srdce, do něhož je možné vstoupit. Objekt o výšce přibližně dvou metrů byl následně vystaven na mnoha místech po České republice.
Gavlovského tvorba ve veřejném prostoru divákovi přibližuje v různých formách krajinu anebo zpřítomňuje konkrétní místo. Obdobný princip se opakuje i v případě Srdce pro Václava Havla, které je utvořeno jako zákoutí k rozjímání. Respekt k přírodě se u něj prolíná s respektem společenským. Při současnému stavu planety a popsané ekologické tísni je aktuálnost Gavlovského přístupu, který přesahuje ryze osobní, umělecký záměr jedince, dobře patrná.
