Výtvarník, animátor, fotograf, scenárista, filmař a pedagog Radek Pilař se narodil 23. dubna 1931 v Písku. Jeho umělecká činnost představuje kaleidoskop nejrůznějších technik a odvětví, která se navzájem neustále ovlivňovala, prolínala a vyvíjela. Výtvarné práci, v níž dosáhl veřejného uznání a získal řadu ocenění doma i ve světě, zasvětil celý svůj život. Pilaře v tvorbě ovlivnila i jeho nejbližší rodina: ať už šlo o toulky lesem v okolí jeho rodného města s dědečkem, babiččino vyprávění pohádek nebo o živnost jeho rodičů. Autorovo pozdější zaujetí hmotou a předměty mohla mít na svědomí dílna jeho otce, který tvořil knoflíky a brousil perleť a různé galanterní zboží. Jeho matka byla zase vyučená krajkářka.
Umělecké počátky Radka Pilaře jsou spjaty s koncem 50. let 20. století, kdy absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v malířské škole Vlastimila Rady. Během studia se Pilař věnoval klasické krajinomalbě, později tíhnul k barevné expresi a tvořil s prvky gestické abstrakce jako např. Joan Miró (Tanec, 1958). Dynamické prvky autorova malířského rukopisu však rychle ustoupily nehybné hmotné struktuře, kdy vznikaly strukturální, kolážové či asamblážové malby (Trýzeň, 1961, Bubáci, 1962, Výkřik, 1962, Kompozice, 1963 či Smrtka, 1963), a později barevným, pohádkově fantaskním obrazům (Pohádka o zakletém králi, 1964, Stráše, 1975, Kašpárek, 1975 nebo Tři přání a zlatá rybka, 1980).
Právě postupy z malby (kolážování, vrstvení, hry s kompozicí pomocí barevných ploch, kombinace abstraktních a zobrazivých prvků) Pilař později s oblibou uplatňoval i při práci s videem. S novými expresivními směry a filmovým experimentem se Pilař seznámil v roce 1963 na III. Bienále mladých v Paříži. Z jeho výpovědí je patrné, že jej zde zaujala díla Davida Hockneyho, Niki de Saint-Phalle nebo Petera Blakea. Fascinovaly jej různé výtvarné prostředky, kompozice, koláže či asambláže, kde se malba a fotografie prolíná a ústí do nového významového pojetí. Obsahově pak Radka Pilaře přitahoval kritický tón pop artu, který poukazoval na lacinost komerční reklamy a ztrátu lidskosti v konzumní technologické společnosti. Bienále pro něj mělo zásadní význam i z hlediska jeho audiovizuální tvorby: po návratu si koupil projektor a magnetofon, jejichž prostřednictvím vytvářel první experimenty a tuto tvorbu sám označoval za malování filmu. V 60. letech – mezi studiemi a pokusy s novými formami – dokončil pouze dva autorské filmy. Píseň dvou hlemýžďů jdoucích na pohřeb (1965), experimentální animace na motivy básně Jacquese Préverta, kombinuje hru papírových (ploškových) loutek, animovaných objektů a rozlévané barvy. Druhým dokončeným dílem pak byla filmová dekoláž módních časopisů nazvaná Pin-up (1965).
Po absolutoriu na AVU se Radek Pilař zaměřoval na ilustrace dětských knih a pohádek. Spoluzaložil časopis pro nejmenší Sluníčko, rovněž ilustroval Mateřídoušku. Pro nakladatelství Mladá fronta, které časopisy vydávalo, vytvořil malé svazky veršů pro děti (Cirkus, 1964, Modrý brouček, 1967). Svým důvtipem pro hru, skládanky a zkratky oslovil Státní nakladatelství dětské knihy a vznikly netradičně řešené omalovánky Kdo se směje, kdo se mračí (1962) nebo Malířovy legrace a originální knihy-hračky jako tzv. překládací knížka Rybky, ptáčci, proměňáčci (1963). V tvorbě ilustrace plné zářivé barevnosti pracoval s technikou papírové koláže kombinovanou s barevnými plochami a liniemi, později používal americkou tuš a akrylové barvy.
Od pol. 60. let spolupracoval s Československou televizí a Krátkým filmem Praha. Ve studiu kresleného filmu Bratři v triku vytvořil v roce 1965 s režisérem Václavem Bedřichem televizní znělku pořadu Večerníček. Postava Večerníčka nese charakteristické znaky tvorby Radka Pilaře: výraznou a kontrastní barevnost, jednoduchou plnou linku, kruhovou stylizaci hlav a dekorativnost. Už na poč. 70. let televizní pořad dosáhl vysokého stupně profesionality i uměleckých výsledků. Způsobil lavinový rozvoj tohoto typu produkce, kde Pilař až do roku 1983 pracoval oficiálně vždy jako výtvarník jiných režisérů, než mu Bratislavská televize nabídla komplexní spolupráci. Vznikl tak kreslený autorský seriál Pozrite sa! (1983), kde dva panáčci z barevných skvrn zažívají příhody a dobrodružství v prostředí malířského ateliéru.
K svému poslednímu animovanému projektu, kde se námětem stala abeceda, měl Pilař k dispozici již moderní digitální techniku. Televizní seriál Od andulky po žížalu (1995) spolurežíroval s Petrem Skalou, který bývá s Pilařem označován za zakladatele českého videoartu. Rukopis Radka Pilaře nevymizel, ale prolíná ho neosobnost počítačové animace.
Radek Pilař se chtěl věnovat především výtvarně experimentálnímu filmu formou předmětných asambláží. Zcela průkopnicky pojatý krátký film byl Písnička pro sklíčka (1967), kde Pilař zrealizoval vlastní filmový námět na principech koláže ze střepů. Světem barev, skleněných efektů, lomů, lesků a jiných výtvarných efektů diváka provází panáček zrozený ze skleněné kuličky. Nejsilnější složkou není děj, ale jeho výtvarnost. Na obdobné filmy založené na animaci různých materiálů se orientovala spíše dílna zlínského studia. Jiří Kubíček v monografii o Radku Pilařovi připomíná v této souvislosti díla Inspirace (1949), klasika české kinematografie Karla Zemana či Kuličku (1963) Hermíny Týrlové. V rámci loutkových animací Trnkova studia byl však Pilařův film ojedinělý a na svou dobu byl film příliš inovativní a oficiálními kruhy nebyl akceptován. V roce 1971 byl film vydán knižně nakladatelstvím Kruh v Hradci Králové, doplněný verši od Josefa Bruknera. Radek Pilař dál rozvíjel své záměry předmětné animace pouze v soukromí ateliéru. Sám uvádí, že mu v té době fotografická technika nahradila filmovou kameru a začal vytvářet fotoasambláže jako torza nerealizovaných filmů. Fotografiím výtvarně uspořádaných předmětů v několika rovinách se věnoval převážně v 80. letech. V procesu tvorby prováděl také malířskou korekci diapozitivů, a to v podobě škrábanců, otisků prstů či samotné malby v různých vrstvách. Fotoasambláže se v tisku uplatnily především v časopise Sluníčko a ve veršované knize Slunečnice (1975). Radek Pilař zde vytvořil originální a inovativní kouzelné obrazy, pohádkové bytosti z přírodnin, věcí, látek a různorodých blyštivých i kovových materiálů.
Po zamítnutí filmu Písnička pro sklíčka se Radek Pilař na půdě oficiálního filmu vrátil k dobově vžité konvenci kresleného obrazu. V přímé návaznosti na znělku Večerníčku začal pracovat na filmovém seriálu Václava Čtvrtka O loupežníku Rumcajsovi (1967–1983). Pilař ještě na začátku v letech 1969–1972 zkoušel pracovat i s variantou loutky z moduritu. Vznikly série neautorských fotografií, které vycházely v Pressfotu v edici Hvězdička (např. Rumcajsova vánoční pohádka), ale setkáme se s nimi třeba i na novoročních pohlednicích. Knižní zpracování seriálu vyšlo roku 1970 a následovala trilogie Rumcajs, Manka, Cipísek (1975). Autor osobitě navázal moderním tvaroslovím na klasický odkaz české ilustrátorské tradice, z níž mu je nejblíže styl Josefa Lady (vytváření výrazných typů, humorné nadsázce, v lineární obrysové kresbě i ke sklonu k jisté ornamentalizaci). Celou 1. pol. 70. let Rumcajse vydává řada nakladatelství, a to v různých podobách, ať už v jednotlivých rozpracovaných příbězích (Jak Rumcajs vyhnal obra z Řáholce, Jak si Rumcajs poradil s rakem), v ilustrovaných sešitech nebo omalovánkách či pohlednicích. Pilař stále hledal nové a netradiční formy, a tak ilustrace knihy v roce 1975 (a ještě výrazněji v roce 1984) překreslil – kdy zjemnil kresbu, častěji spojoval postavy s abstraktními prvky a změnil styl pozadí. V průběhu 80. let Pilařova ilustrační tvorba slábne, zájem a síly směřuje k videu.
Výrazové prostředky videa byly pro Pilaře absolutní možností svobodného vyjádření. Skutečnou tvorbu videoprojektů zahájil kolem roku 1983, kdy pobýval ve Švédsku a pracoval na krátkých filmech pro Svenska filminstitutet a IVOS Film (Ivana Valterssonová a Otto Sedlář) Stockholm (Čas, 1983, V jablíčku bydlí panenka, 1984). Za honorář si koupil vlastní videokameru Sony Betamovie a videorekordér a začal se systematicky zabývat volnou tvorbou uměleckého videa. První práce videoartu recyklovala Pilařovy filmové studie ze 60. let. Byly ovlivněné experimentálním dílem Normana McLarena a tvorbou světového pop-artu. Pilařova díla byla poetická, plná vizuální symboliky a abstrakce, což se vlivem politického režimu stalo specifickou vlastností české tvorby. Na základě starší filmové studie vnikl i autorský film, animovaný epos Botička (1988), kde hlavní roli hraje skutečná dětská botička maminky Radka Pilaře, která přežila celé dvacáté století a je konfrontována se současnou dětskou teniskou. Ve filmu jsou použity reálné záběry, koláže, animace fotografií, animace klasické loutky, ale i předmětů a materiálů, malířské postupy, fotoasambláže a kinematografické triky. Filmy natočené původně v Pilařově letním ateliéru na chalupě v Jarkovicích byly převedeny na video natáčením projekce na zeď. Znovu se však natáčely i jednotliviny jako např. materiály. Tyto záznamy se staly výchozím materiálem dalších experimentů, které později Pilař barvil nebo doplňoval videoefekty.
Mezi první česká videoartová díla patří Zrcadlo času (1985), které je obrazem klamů a iluzí vodní hladiny. Podstatná část Pilařovy tvorby byla ovlivněna hudbou a snahou o její vizualizaci, která vrcholí projektem Musica Picta (1985–1990), zrozeném v přenosovém voze JVC Supraphon ve spolupráci s Josefem Bruknerem a Jiřím Pilkou. Video s názvem Virtuální opona (1992) tematicky předznamenává poslední a zároveň vrcholné dílo videoartu Radka Pilaře nazvané Yes, No, Yes (1992), jež je emocionálně silnou uměleckou a životní bilancí. V abstraktní rovině zde autor zachycuje portrét svého přítele Josky Skalníka i jeho výstavu v pražské Nové síni v roce 1992. Obdobný charakter celoživotní bilance měla i jeho poslední samostatná výstava Absolutní opona v roce 1991 v Galerii bratří Čapků v Praze. Výstavní sál proměnil v homogenní prostor svého vnitřního světa.
V 80. a 90. letech byl Radek Pilař mimo svou uměleckou tvorbu klíčovým organizátorem videoartu v Československu. Zasloužil se o vybudování společenských vazeb mezi umělci a institucionalizaci oboru. Inicioval založení Oboru videa při Svazu českých výtvarných umělců v Praze, které prosadil s fimařem dokumetaristou Petrem Skalou. Z jeho kmenových členů byl roku 1990 založen oficiální spolek: Asociace videa a intermediální tvorby. Pilař se dále podílel na založení ateliéru videotvorby na FaVU v Brně a katedry animované tvorby (později katedry animované tvorby a videa) na FAMU v Praze, kde také působil do své předčasné smrti jako pedagog. Založení Centra výzkumu elektronického obrazu v moderním pojetí mu již nemocné srdce nedovolilo, v roce 1993 zemřel na infarkt.
Radek Pilař měl přes čtyřicet samostatných výstav, ilustroval na padesát knížek pro děti, které vyšly po celém světě, vytvořil kolem čtyřiceti krátkých filmů a večerníčků, realizoval přes třicet videozáznamů a videoartových děl, v jeho fondu se nachází téměř čtyři sta videokazet. Na zámku v Jičíně a v písecké Sladovně jsou mu věnovány stálé výstavní expozice. Archiv Radka Pilaře spravují jeho dcery Barbora Komrzýová-Pilařová a Marina Odvárková-Pilařová.
Zdroje:
Archiv Radka Pilaře, viz, https://www.radek-pilar.cz/, vyhledáno 24. 10. 2024
Sladovna, viz. https://www.sladovna.cz/vystavy/radek-pilar/, vyhledáno 24. 10. 2024
Abart: https://cs.isabart.org/person/1091/exhibitor, vyhledáno 24. 10. 2024
BLAŽÍČEK, Martin: Radek Pilař – dvojí český videoart. In: Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny, 33, 2022, 11-36
Klára TRSKOVÁ/Martin BLAŽÍČEK: Rešerše výzkumného projektu Národního filmového archivu č. 4525/2021 Videoarchiv Radka Pilaře, 2022 (viz. https://videoarchiv.nfa.cz/katalog/uploads/r/n-rodn-filmov-archiv/f/0/d/f0d2320bff52bf5b2ec24002e3502028bd2467917b2d6c59c5a5da7e171d90a2/c1543db7-3c3b-4349-928b-ed5a2db8e3e4-RES-vyzkumny_projekt.pdf), vyhledáno 24. 10. 2024
FILOVÁ, Cecílie: Analýza videoartové tvorby Radka Pilaře v generačním kontextu (bakalářská práce), FF MU TIM, 2020
BRUKNER, Josef a kol.: Radek Pilař: obrazy, ilustrace, animovaný film, video. Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha, 2003
PILAŘ, Radek: Radek Pilař: Absolutní opona. (kat. výst.) Unie výtvarných umělců/Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě/Městské muzeum a galerie ve Svitavách , Svitavy, Praha 1991
TRNKOVÁ, Hana: Radek Pilař, výběr z díla. (kat. výst.) Galerie výtvarného umění v Ostravě, Ostrava, 1994
