Evžen Šimera

Evžen Šimera proslul svými obrazy a objekty, které pojednává svou nově vyvinutou technikou “new dripping“¨, již rozvíjí od roku 2006. Jeho tvorba zaujala spojením konceptuálního přístupu a malby.

Ve svých „stékaných obrazech“ je volně inspirován tvorbou Jacksona Pollocka, jednoho z čelních představitelů abstraktní ho expresionismu. Ten je v díle přiznán, ale jen proto, aby k němu Šimera mohl vytvořil svůj osobní protipól. Zatímco Pollock po plátně expresivně rozhazoval cákance barvy, Šimera posadí kapku na vršek horní hrany rámu a nechá ji samovolně stékat: kapka sama „namaluje“ to, k čemu ji gravitace donutí a autor se v procesu nijak neprojeví. Šimera nepracuje s emocemi a podvědomím, tak jak to bylo u Pollocka. Subjektivní zásah je vyloučen a malba sama pracuje podle prostých fyzikálních zákonů. Jde o obrazy, které vznikají od roku 2006 až po současnost a obrazy nesou název Z cyklu Nový dripping.

Zatímco Pollock byl jen malířem, Šimera zkouší limity malby tím, že techniku new dripping aplikuje také na objektovou tvorbu. Vznikají tak třeba rámy a kruhy „omalované“ stékanými kapkami barev. Zatím největším objektem této řady byl Monument gravitace (2008), který mu v roce 2008 přinesl nominaci na prestižní cenu Jindřicha Chalupeckého.

Na stékané obrazy z cyklu Nový dripping navazuje série Obrazů ze stavu beztíže (2009), v nichž se autor snaží potlačit zemskou gravitaci. Malby volně rozlévanou barvou na plátno vznikly v letadle ve stavu beztíže, kdy podle slov umělce „náhoda a potlačení uměleckého projevu získávají svou maximální podobu“.

Další Šimerovým projektem založeným na principu náhody, je série Kreseb globálních pozic (2011). Jedná se o velkoformátové papíry (délka několik metrů), které autor umísťuje přímo do krajiny – do parku, na mýtinu v lese, na odpočívadlo u dálnice nebo na střechu domu atd. Nad papírovou plochou se vznášejí ve větru balonky naplněné heliem a na provázku nesou spuštěnou fixu, která maluje. Výsledkem jsou abstraktní obrazy, které opět vznikly bez dotyku umělcovy ruky. Šimera říká, že tímto projektem chtěl upozornit na důležitost prožití krajiny, kterou sledujeme už jen digitálně (jezdíme podle navigace, hledáme místa na internetu na Google Earth atd.).

Parafrází abstraktní malby a new dripping jsou „lepenkové obrazy“ (Artist Tape Paintings, 2011), v nichž místo média malby používá Šimera lepenku. Ta je v malířství obvykle slouží jako pomocný materiál: umělec nalepí na plátno lepenku, něco namalují a pak ji odtrhne a lepenka se stane odpadem. V Šimerových obrazech však různobarevné lepenky přímo „malují“ linie, a to bez plátna, které chybí. Zbývá jen rám a lepenkové linky, které vrhají stíny na stěnu, na níž je rám pověšen.

Není to ale pouze abstraktní expresionismus, který Šimeru z historie umění 20. století zaujal a který obrazoborecky komentoval. Jeho pozornost vzbudil i další vlivný směr poválečné doby – minimalismus. Na základě jeho redefinice vzniklo dílo Překážky (2001). Šimera jednoduše zkopíroval minimalistické geometrické tvary z tvorby amerických protagonistů minimalismu, postavil je na prostranství kolem Národního divadla (oblíbeného místa skateboardistů), nechal je od nich pojezdit a pak vystavil.

Kromě malby a objektové tvorby zahrnuje dílo Evžena Šimery také různé akce. Velmi často se jedná o týmovou práci, v niž figurují další přední tvůrci mladé generace, např. Ondřej Brody, Jiří Skála, Marek Thér či Viktor Frešo. Akce jsou postaveny na konceptuálním přístupu a zkoumají možnosti mezilidské komunikace. Takový je například projekt Beru to osobně (2005). Aktéři akce napsali na zeď galerie výpověď své závisti. Jiný projekt Konceptuální a intermediální tvorba (2005) byla zaměřena propojení dvou uměleckých škol (AVU a VŠUP) a jejich podobných názorů – sloužila coby reflexe komplikovaných vztahů na umělecké scéně. V akci Lesson (2003) pracovali aktéři s rodilým mluvčím, který vyučoval příchozí angličtině. Už nejsme buzíci (2003) byla akce, v níž byly na vernisáž pozvány záměrně heterosexuální páry. Mužům však byl přístup znemožněn. Muži, kterým byl přístup odepřen, byli pobouřeni a dožadovali se svých partnerek. Výsledkem byla společnost rozdělená do dvou skupin. Ani jedna však nebyla schopna objektivního pohledu na akci, protože aktéři působili na každou skupinu jinými faktory. Projekty tohoto happeningového ladění jsou gesty, které provokují a kritizují. Komentovaly současnou scénu, hlavně uměleckou. Autory fascinovala daná situace - její uzavřenost a pokrytecké vztahy.

2010 Věci, o kterých s nikým nemluvím, Galerie hlavního města Prahy

2009 Důležitá Náhoda, Galerie kritiků

2009 Po Sametu, Gelerie hlavního města Prahy

2006 AUTOBIOGRAPHIES, Tranzit&Secession