Filip Černý má smysl pro vytváření nového obrazového světa. Když vidí krajinu, nespokojí se s jejím přepisem. Musí jít dál. Jeho cesta vede za věc, za prostor, za spatřenou krajinu. Je nakročen k tomu uchopit to, co vidí, jinak, jiným způsobem. Vybrat si podstatné z nabízených a viděných tvarů, ty osamostatnit a vytvořit z nich novou skladbu. Čistší, přehlednější, méně komplikovanou, ale o to více jasnou. K definici jednotlivých krajinných prvků používá různé malířské postupy. Co je pevné, má na obraze jasný tvar a je zpravidla stříkáno přes šablonu – kámen, skála, strom. Co je tvarově proměnlivé, tomu je tato vlastnost ponechána a ještě zdůrazněna použitím spreje a jeho stop – vodopád, oheň, výbuch. Některé z užitých forem se překrývají, jiné se dostávají do vzájemného kontrastu. Autor objevuje ve zvolených postupech zákonitosti, na kterých funguje obecné vidění. Vědomí tohoto schématu, kdy oko něco zaostřuje, něco naopak není schopno rozečíst, nebo k tomu potřebuje čas, vede Černého k experimentům s lidskou sítnicí. Autor se odpoutává od viděného a zaznamenává myšlené. Proto může vniknout leopardí krajina, kde je zobrazená pahorkatina pokryta černými skvrnami, které podtrhují pro lidské oko iluzi členitého krajinného rámce. Stejně tak může fungovat „les“ složený z pouhých různobarevných pruhů vertikálně stékající barvy. Obrazy zároveň vzbuzují zvědavost, co je tím myšleno, neboť lidský mozek přirozeně směšuje viděné s myšleným a ptá se po významu. V tomto místě můžeme zahlédnout potměšilý úsměv Filipa Černého, který z pozice obrazového mága, vymýšlí jinotaje, hádanky a pasti pro zvědavý zrak diváka. Z hlediska zraku je velmi pozoruhodný živel vody, neboť funguje mnoha způsoby. Hladina zrcadlí předmětný svět. Když se naruší, dochází k deformaci odraženého obrazu. Pohled pod hladinu navozuje svou staženou světelností dojem stísněného prostoru. V okamžiku, kdy do tohoto prostředí umístí autor potápěče, vzniká obrazový svět nabitý významy, které není třeba přesně pojmenovávat. Stačí setrvat u představy lidské postavy deformované vlastními pohyby. Znak měnící za určitých podmínek tvar, tak lze charakterizovat leitmotiv Černého malby. Zvoleným znakem může být krajina, voda, potápěč, ženský akt, ale i interiér, detail interiéru zastoupený spotřebičem (pračka) nebo vybrané umělecké dílo, které se svou opakovaností stalo také rozpoznatelnou a obecně přijatou „ikonou“. Obraz se stává ponorem do plochy, kde divák cítí jednotlivé prostorové roviny – vzdálenou hlubinu, i detail těsně před svými zraky.
Pokud bychom měli nějakým způsobem charakterizovat přístup Filipa Černého k malbě, pak je u něj směrodatné hledání nějakého nového jazyka, obrazové řeči, prostřednictvím které by sám za sebe uchopil to, co chce a hodlá sdělit. Autor vnímá obraz jako svébytný prostředek komunikace, který má své zákonitosti. Vůči nim se lze vymezovat, ale zároveň je potřeba zachovat je v jejich dostatečně životných funkcích. Proměňuje prostor obrazu s veškerým respektem k jeho danostem.
Vzdělání:
1995-2002 AVU, ateliér Malba I (prof. Jiří Sopko)
1993-1994 Výtvarná škola Václava Hollara, Praha
1989-1993 Střední uměleckoprůmyslová škola, Praha
2001 studijní stáž na Academie voor Beldende Kunst Enschede, Nizozemí
Vitvar Jan H., Filip Černý, katalog Černého Petra má Zbyněk - Galerie Brno, 21. 10. - 4. 12. 2005, s. 30
Vaňous Petr, Filip Černý, katalog Černý Petr - AJG Wortnerův dům, České Budějovice, 13. 7. - 10. 9. 2006, s. 23
Staub Helena - Vaňous Petr - Tučková Kateřina, katalog Nová trpělivost/ New Patience, Výstavní síň Mánes, Praha, 5.2. - 4.3. 2007, s. 70
P. Vaňous, Resetting/ Jiné cesty k věcnosti/ Alternative Ways To Objektivity (katalog výstavy), GHMP - Městská knihovna, 21. 12. 2007 - 23. 3. 2008, nestr., Praha 2008
Lahoda Vojtěch, Jak se propírá malba, Tvar 17/2004, s. 13
Vaňous Petr, Proměnlivé "ráje" Filipa Černého, Ateliér 12/2004, s. 4
Pesch Miroslav, Intercity: Berlin - Praha, Ateliér, roč. 17, č. 20, 2004, s. 5
Orlita Lukáš, Černého Petra má Zbyněk, Ateliér 24/2005, s. 12
Vaňous Petr, Cyklus Madonamie, A2 kulturní týdeník 11/2006, s. 27
Vaňous Petr: Malířská škola Jiřího Sopka, A2 kulturní týdeník 17/ 2006, s. 8