Filip Turek

Po roce studia dějin umění v Brně přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliér Aleše Veselého a stal se jedním z prvních absolventů intermediální školy Milana Knížáka. V sekundárních pramenech jsem narazila na podivou otázku, proč není tak slavný jako jeho spolužáci a spoluvystavující z devadesátých let (Markéta Othová, Kateřina Vincourová nebo Jiří Černický). Pokud taková skutečnost existuje, je možnou příčinou situace, že ještě ne úplně všichni stihli plošně a důsledně vstřebat postmodernu, i když už je za námi, a vizuální gramotnost obecenstva se časově neprotnula s jeho jazykem, přestože používá výhradně lidový. Nebo právě proto, že používá lidový a může jít o potvrzení subverzivní povahy jeho prací. V každém případě může být rád, protože pohybovat se na scéně v přeexponovaném světle, může být oslepující. Ale na hodnocení schované v podobě podbízivých otázek je ještě čas.

První komplexní přehlídku jeho práce připravila galerie tranzitdisplay s kurátorem Tomášem Pospiszylem v roce 2008. Šlo víceméně o malou retrospektivu posledních dvaceti let s řadou remakeů věcí z devadesátých let, které se nedochovaly. Výstava hutně kopírovala Turkův jazyk a obratnost zacházení s vizualitou a kulturními znaky. Zástupným příkladem může být Chlapec s nůší hadů (1999-2000). “Obraz je z jedné části produktem recyklace, z druhé pak produktem imaginace. Na jeho počátku byla série pohlednic Jaro, Léto, Podzim, Zima, pocházející z doby zhruba před patnácti dvaceti lety.”1 Do pozitivního stylizovaného a obecně dobře známého obrázku naivně kráčejícího chlapce zasáhl tím, že mu posadil na záda nůši s hady. S humorem vytvořil polarizaci dobra a zla. Svým způsobem jde o prostý duchampovský princip přimalování knírku Moně Lise. Sám se k Duchampovi, jako vzdálenému předchůdci postprodukce, odvolává nejen ve svých readymades, ale i výslovně v názvu výstavy Šampón a Duchampoon (Galerie Minikino, Ostrava, 2008). Současně nás elegantně přivádí ke kritické revizi ponormalizačního období. Historické sondy přináší i v přetiscích lifestylových časopisů přímo z normalizačního období počátku 70. let (Domov 72, 2000; Domov 70, 2001). Jiný způsob práce s touto dobou použil v Modlitebně (1992, remake 2008). Přenesl princip dětské domácí houpačky na kostelní lavice skutečné velikosti a opatřil je bočnicemi houpajících kohoutů. Drmolení modlitby převedl na uklidňující houpání a neagresivně napadl institucionalitu církve. O 14 let později se k institucionální kritice vrátil a současně podryl výmluvnost jazyka. Oblékl vycpaná zvířata do uniforem a pojmenoval je Lesní policie. Jejich zpodobení dotáhl do absurdní podoby veverek se samopaly. V jeho práci se několikrát objevil motiv prodlužování. Naposledy ve spojení nekonečně působící řady barevných opasků, ve kterých parafrázoval textovou instalaci Jenny Holzer v Guggenheimově muzeu (Jenny Holzer ’89, galerie etc., 2012; Řetěz míru, Galerie Ferdinanda Baumanna 2012). První nekonečný pás provedl už v roce 1991, kdy pospojoval řadu kapesních nožíků - rybiček.

Nejčastější myšlenkový koncept, který se u něj objevuje, lze nejlépe ilustrovat na Sladkém tajemství (Galerie U Dobrého pastýře, 1996). Předkládá dvě strany mince, dobrotu s výstrahou. Sladká čokoláda Milka se promění ve výkaly, milý chlapec má v nůši hady. Na jeho pracích je pro všechny nepříjemné to, že náš mozek má tendence k vytěsňování negativních věcí a tím ztrácí schopnost předjímání důsledků chyb, které s jemným a někdy břitkým humorem v každém díle předkládá.

_____________________________

1 www.divus.cz/umelec/article_page.php

Performance a happeningy:

1998

Luxování

Galerie JNJ, Praha

1997

Varování mladým umělcům

Přednáška, spojená s vlastní videoprodukcí.

Literární večer Radia 1 a Divusu. Klub Roxy, Praha

1996

Psem v Ostravě

Festival Malamut '96 (spolu s psovodem Petrem Pavlíkem)

1991

Růžový tank

Natírání tanku, Praha. Koncept: David Černý

Dožínky

Performance na festivalu MilanoPoesia, Milano, Itálie

Večer ohně (k výročí sebevraždy Jana Palacha)

Performance s instalací, hudební doprovod skupina Kosoř

(Martin Janíček, Ivan Vízner a IvanVosecký)

Akademie výtvarných umění, Praha

1990

Performance

Václavské náměstí, Praha (s Petrem Lysáčkem)

Internetové projekty:

Hovna online

animovaný gif, 1998. www.ecn.cz/turek/shitting.html

Umělec 1/2000, str. 46 - 51, Otto M. Urban: Anus et animus

Atelier 8/1997, str. 12, Milena Slavická: Mrtvé duše

Umělec 2/1997, str. 24, Simona Vladíková: Mrtvé duše

Atelier 6/1995, str. 3, Dr. Pavel Petřík: Pokračování kauzy

Turek versus Chalupecký

Atelier 2/1995, str. 7, Radek Váňa: Turek versus Chalupecký

Táňa Demčáková: referát o výstavě v galerii MXM,

AVU Praha, 15. 12. 1994

Lidové noviny, 24.11.1994, str. 11, Lenka Lindaurová:

Nudná postmoderní čítanka

Výtvarné umění 2-3/1993, str. 59 -62,

Ludvík Hlaváček: Filip Turek

Playboy 1/1991, str. 17, Milan Knížák představuje vybrané umělce

Živel 13/1999, obraz Maják z cyklu

O cenu J. Chalupeckého

Detail 8/1998, str. 8, Žena vyloučená z našeho světa

(reakce na recenzi výstavy Cindy Sherman od J. Chuchmy

v časopise Respekt)

Umělec 6-7/1997, str. 4, umělci sobě, z projektu

Josef Sudek Revisited

on-line verze celého projektu

Detail 8/1996, str. 8-9, o projektu Sladké tajemství

Divus 3/1996, str. 13 - 29, Z dějin Umění

- ze sbírky Filipa Turka, MXMIV

on-line verze celého projektu

Divus 1/1995, str. 15 - 18, kresby a básně

Phill Tucker: O cenu J. Chalupeckého

Vydal: Divus, Praha, 1994, u příležitosti výstavy v galerii MXM

on-line verze

Výtvarné umění 1/1992, str. 62 - 63, odpovědi na

Čtyři otázky mladým