František Burant

František Burant se narodil 13. února roku 1924 v Železné u Berouna. Vyrůstal v Berouně, kde po absolvování dvouleté obchodní školy nastoupil jako úředník do pivovaru. Tato práce jej však nenaplňovala a stále se uchyloval ke své zálibě v kresbě a malbě. Jeho talentu si povšiml profesor místního gymnázia, jenž jej přes malíře a ilustrátora Václava Živce doporučil k tehdejšímu řediteli Státní grafické školy v Praze. Burant úspěšně vykonal přijímací zkoušku, do školy však nenastoupil, neboť byl totálně nasazen k práci pro Říši – ve strojírnách v Jincích – Čenkově jako dělník opracování železa. Později využil možnost přejít do berounské textilky, kde vykonával pomocné práce a ve volném čase se věnoval své umělecké tvorbě.

Po válce odešel studovat do Prahy – nejprve na Státní grafickou školu, poté na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru profesora Josefa Kaplického, kde také později působil jako asistent. Po Kaplického smrti, kdy převzal ateliér Stanislav Libenský a ateliér se zaměřil na zpracování skla, Burant setrval ve funkci ještě tři roky. Pak byl na škole pověřen výukou kresby. V roce 1969 byl jmenován docentem a 1982 profesorem.

Po absolvování školy se stal členem Svazu výtvarných umělců, konkrétně do jeho II. střediska, bývalé Umělecké besedy. Burant se účastnil konfrontačních i generačních výstav, pravidelně obesílal přehlídky Spolku českých umělců - grafiků Hollar, jehož byl též členem.

Již z Kaplického ateliéru se znal s ostatními generačními souputníky, s nimiž později zformují skupinu UB 12 – Jiřím Johnem, Adrienou Šimotovou, Jiřím Mrázkem. Ke skupině UB 12 se připojil už v jejím počátku a zúčastnil se všech jejích výstav, přestože byl členem spíše pasivním a málokdy byl přítomen na schůzkách či jiných akcích skupiny.

Jeho stěžejní technikou byla grafika, v níž získal také uznání. Pracoval zejména suchou jehlou, někdy kombinovanou s mezzotintou.

František Burant byl tichým a uzavřeným člověkem, mezi kolegy umělci se příliš nepohyboval a do společnosti nechodil. Nesžil se s velkoměstem a jeho největší životní inspirací byla příroda. Tu objevoval a obdivoval na nesčetných výletech zejména v krajině svého dětství, na Berounsku. Příroda mu byla oázou klidu a harmonie, místem idylického bezčasí.

Oblíbeným motivem byly křehké můry, vážky a motýli (Můry I, 1951; Víření, 1981; Vzpomínka na léto, 1986) či otisky přírodnin (List, 1968; Kompozice s listem, 1970, Hold přírodě, 1987).

Často také zaznamenával své dojmy z cest (Vzpomínka na Oravsko II, 1972; Detvanský hřbitov, 1976).

Mimo přírodních motivů zobrazoval také lidské figury, převážně ženy, které se dostaly do popředí jeho uměleckého zájmu v 60. letech. Žena pro něj byla symbolem radosti, melancholie, smutku, krásy a smyslového okouzlení (Dvě Grácie II, 1961; Nevěsta, 1970; Malá radost, 1978).

Velmi obdivoval grafiky Františka Tichého, a ve své tvorbě rovněž využil postavy pierotů, kolombín, tanečnic a karnevalu (Harlekýn a kolombína, 1960; Vzpomínání stárnoucího klauna, 1979; Faunovo odpoledne, 1981).

Kromě kresby a grafiky se věnoval také monumentálním dílům – vitrážím, mozaikám a pískovaným či leptaným sklům. K takovým patří například jeho pískované tabule pro pražský Dům módy na Václavském náměstí. Spolupracoval také se sklářem Benjaminem Hejlkem. Burant vytvořil také několik plastik, inspirovaných egyptskými skulpturami, sochami Giacomettiho a Degase. Je rovněž autorem knižních ilustrací.