František Hodonský

František Hodonský patří ke generaci umělců, která na výtvarnou scénu nastupovala na přelomu 60. a 70. let. Ústředním motivickým okruhem jeho děl se již v průběhu střední školy stala krajinomalba, která pak procházela postupnou proměnou kompozičních prvků a schémat.

První zásadnější impulsy k přehodnocení inspiračních vlivů získal v rámci studia na pražské Akademii výtvarných umění, kde pod vedením Františka Jiroudka absolvoval pravidelné plenéry na Českomoravské vrchovině a v Českém středohoří. Původní rané reflexe tvorby Vlastislava Rady, Jindřicha Pruchy nebo Václava Rabase tak záhy nahradily uvolněnější kompozice uměleckých děl s dominantním užitím zelené barvy, jež předznamenaly Hodonského směrování nejen v oblasti malby, ale i na poli sochy a volné grafiky.

V průběhu 70. let Hodonský působil jako propagační grafik státního podniku Výstavnictví (1970–1975) a následně jako zaměstnanec Ústředního kulturního domu železničářů na pražských Vinohradech (1975–1980). Na tomto profesním pozadí procházela jeho volná tvorba již zmíněným procesem abstrahování a barevné stylizace, což se projevilo také na stupňující se expresivitě užívaných forem (Rákosí, 1976; Uschlá vegetace, 1979). Společně se zvýšenou mírou strukturovanosti a rytmizace celku přispěly tyto elementy ke krystalizaci autorova individuálního uměleckého projevu, který v následující dekádě získal poměrně jasně vyhraněnou podobu. K jeho výraznější proměně došlo až koncem osmdesátých let, kdy dřívější otevřenost forem nahradilo důraznější konturování a práce s hloubkově strukturovaným celkem (Hvězda nad rybníkem, 1988).

Devadesátá léta přinesla do Hodonského tvorby motivy archeologických vykopávek či zaniklých chrámů, jež v konfrontaci s již rozvinutým tématem lužních lesů inspirovaly vznik širšího autorského cyklu obrazů vodních architektur (Vodní architektura, 1991). Díla vyznačující se citlivým užitím lazurní techniky v kombinaci se zdůrazněním efektů barevných kontrastů tak získala propracovanou výrazovou skladbu kontemplativní povahy, která se po roce 2000 stala typickou i pro řadu umělcových pláten, v nichž reflektuje témata sahající od obecnější kosmologie po metaforické ztvárnění osobních introspekcí (Jezera mého otce, 2010).

Paralelně s malbou se František Hodonský věnuje také soše a volné grafice, které pak v jeho podání příbuzným způsobem alternují vegetativní tvarosloví. První dřevěné objekty předznamenávající budoucí důslednou redukci výchozích motivů vytvořil již v 70. letech, kdy upustil od předmětného ztvárnění ve prospěch stylizovaného, ale zároveň elementárního vyjádření (Vodní rostliny, 1976). Příklon k jednoduchým, tektonicky kompaktním celkům pak zdůraznil i v následujících dekádách, během nichž tyto postupy rozvinul také při práci na plastikách vytvářených ze subtilněji působících materiálů (Vodní rostliny, 1988).

Výrazné postavení v rámci Hodonského tvorby zastává také grafika, které se autor věnuje již od doby středoškolského studia. Po období figurálních grafických listů, hlásících se k symbolistickým tendencím, dospěl v šedesátých letech k tvorbě leptů a akvatint, které směřovaly k převaze uvolněnějších linií, postupně oprošťovaných od literárních konotací. V průběhu 70. let se věnoval spíše litografii, která mu díky své povaze umožnila propojit jeho grafický projev se souběžně rozvíjeným malířstvím. Paralelní autorská práce v různých médiích pak získala zvláštní význam zejména po polovině osmdesátých let, kdy v mnohých případech již nebylo možné rozlišit, ve které z těchto dvou oblastí určité motivy vznikly.

Stejně jako v případě malířství, i v grafice Hodonský precizoval celkovou rytmizaci prostoru a ladění barevných kontrastů, přičemž velkou pozornost těmto formálním aspektům věnoval zejména při své práci v dřevořezu (série Hnízda, 1988; Tvary moře, 1986–1987). Možnosti této techniky autor dále posouvá i v recentním období, kdy v organické návaznosti na svůj předešlý vývoj vytváří tvarově úspornější, zato rozměrné listy vznikající za použití velkoformátových dřevotřískových desek. Výraznou strukturovanost kompozic navíc často akcentuje pomocí osobitého nakládání s plochou tiskových matric, s nimiž zachází jako s autonomními artefakty. Nová tvorba Františka Hodonského tudíž ještě intenzivněji slučuje výsledky jeho tvůrčího snažení – řada grafik tak nejenže vykazuje hodnoty identické s řadou autorových zralých maleb, ale zviditelňuje rovněž i samotný tvůrčí proces, jehož originalita (navzdory zdánlivým limitům tradičnějších výtvarných prostředků) autorovi umožňuje i nadále objevovat osobité výrazové polohy.

Petr Mach (ed.), František Hodonský: Mělké vody (kat. výst.), České Budějovice: Galerie Tutsch 2016.

Ivan Neumann (ed.), František Hodonský: Protější břeh (kat. výst.), Rakovník: Rabasova galerie 2016.

Slavomil Vencl, České grafické novoročenky, Pelhřimov 2012.

Jaroslav Vanča et al, František Hodonský (kat. výst.), Praha: Galerie Dolmen 2010.

Paměť hladiny (kat. výst.), Praha: Studio Paměť 2009.

Doteky vody (kat. výst.), Most: Galerie výtvarného umění 2008.

František Hodonský: Grafika (kat. výst.), Klatovy: Galerie Klatovy - Klenová 2007.

Lužní (kat. výst.), Litoměřice: Severočeská galerie výtvarného umění 2006.

Smaragdová skořepina (kat. výst.), Praha: Galerie Via Art 2005.

Krajina roste nahá (kat. výst.), Karlovy Vary: Galerie umění 2005.

Od linořezu k dřevořezu (kat. výst.), Praha: Galerie Hollar 2005.

Skulptura - obraz (kat. výst.), Ostrava: Galerie Magna 2003.

V bažinách (kat. výst.), Praha: Galerie Via Art 2001.

Vlastimil Tetiva, Lužní prostor (kat. výst.), Hluboká nad Vltavou: Alšova jihočeská galerie 2001.

Plovoucí smaragdy (kat. výst.), Liberec: Galerie výtvarného umění 2000.

Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1999.

Michael Třeštík (ed.), Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století: 5000 biografických hesel nejvýznamnějších osobností, Praha 1998.

Lužní tělo (kat. výst.), Praha: Galerie Via Art 1996.

Olga Machatá (ed.), Kdo je kdo v České republice 94–95, Praha 1994.

Propojení středu údolí (kat. výst.), Praha: Galerie Via Art 1994.

František Hodonský: Grafika (kat. výst.), Liberec: Oblastní galerie 1991.

Spirit of Time, Spirit of Place: Contemporary Czech Painting and Sculpture (kat. výst.), Newtown: Gallery Oriel 31 1991.

František Hodonský: Kresby (kat. výst.), Hodonín: Základní umělecká škola 1989.

Šedá cihla 78/1985, Praha 1985.

Radan Wagner, Vypuštěný rybník, Revue Art IV, 2007, č. 4, s. 34—35.

Jaroslav Vanča, Lužní kresby, Ateliér XIX, 2006, č. 22, s. 4.

Jaroslav Vanča, Zelená laboratoř Františka Hodonského, Revue Art III, 2006, č. 1, s. 30—35.

Jaroslav Vanča, Zeleň a voda, ticho a tvar, Ateliér XVIII, 2005, č. 9, s. 4.

Zdeněk Freisleben, Smaragdová skořepina, Ateliér XVIII, 2005, č. 4, s. 4.

Zdeněk Freisleben, Tvary a krajiny, Keramika a sklo V, 2005, č. 1, s. 7—9.

Ivan Neumann, Skulptura - obraz, Ateliér XVI, 2003, č. 21, s. 5.

Ľudovít Hološka, František Hodonský, Slovenské pohľady CXXII, 2002, č. 4, s. 2.

Jaroslav Vanča, Organické obrazy F. Hodonského, Ateliér XV, 2002, č. 2, s. 5.

Radek Horáček, Hodonský a Švéda na jihu Moravy, Ateliér XIV, 2001, č. 8, s. 9.

Eva Petrová, Plovoucí smaragdy Františka Hodonského, Ateliér XIII, 2000, č. 11, s. 4.

Jiří Hůla, František Hodonský: Dřevořezy a reliéfní desky, Ateliér XI, 1998, č. 25—26, s. 4.

Milan Weber, Krajiny tvarů F. Hodonského, Ateliér IX, 1996, č. 17—18, s. 4.

Jiří T. Kotalík, Malba na papíře, Ateliér VI, 1993, č. 13, s. 4.

Jiří Machalický, Plovoucí krajiny, Ateliér VI, 1993, č. 3, s. 4.

Svatopluk Mara, Vrátit krajinomalbě vážnost, Ateliér III, 1990, č. 7, s. 4.

Z. P., Zápas o prostor a tvar, Tvorba LV, 1979, č. 7, s. 18.

Dokument ze série Výtvarnické konfese (Česká televize):

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10267558128-vytvarnicke-konfese/210572233650002-frantisek-hodonsky/

František Hodonský, Rozdílné krajiny, PARS PRO TOTO V, 2006, č. 9, s. 26—31.