Ivan Pinkava

Fotograf Ivan Pinkava se proslavil jako autor černobílých snímků stylizovaných lidských těl, jejichž atmosféru krom precizního nasvícení modeluje tajnosnubnými ikonografickými odkazy. Parafráze renesančních mistrů, modelové připomínající antické sochy či křesťanské mučedníky a citace literárních legend prostupují celým Pinkavovým dílem. Byla to ale především devadesátá a nultá léta, kdy vznikla řada fotografií, ve kterých zobrazení muži i ženy skrze gesta, postoj či výraz evokují známé podobizny svatých. I přes častou nahotu, kvůli níž bývá Pinkavovo dílo někdy zjednodušeně zahrnováno do kontextu fotografů určitého žánru, nelze snímky označovat přímo za akty.

Hlavním záměrem jeho fotografií se zdá být vyvolání určité spojitosti, emoce vycházející z celospolečenského povědomí postaveného na evropské kulturní tradici, náboženství a dějinách. Konkrétní gesta jsou tak nositeli významu, apropriací, zároveň se ale také  přes zprostředkovatele na fotografii transformují do nové ikony. Tak je tomu například v díle s nazvaném Ecco, La Luce!, tedy „Ejhle světlo“, v němž lze vyčíst parafrázi hned několika zdrojů zároveň. Zdvižená paže s nataženým ukazováčkem pravé ruky směřující k nebesům jednoznačně odkazuje k Da Vinciho Janu Křtitelovi. Ale tím, že gesto na Pinkavově fotografii znázorňuje holohlavá žena, se vyznění celého výjevu posouvá. Sakrální prvek a strnulá póza modelky nadto připomínají klid antických soch. Výjev přitom ve svém pojetí zůstává zcela kompaktní, minimalistický a zároveň strhující.

S obdobným principem pracuje Pinkava i v řadě dalších fotografií. Ve snímku nazvaném Tristan (2001) lze z pózy ležícího aktu rozeznat odkaz na Velázquezovu Venuši (Venuše s toaletou / Venuše se zrcadlem, známá též jako The Rokeby Venus). V tomto případě se však i podle názvu, jenž naopak patří k rytířské legendě, zdá být zřejmé, že je modelem muž.

Pinkava je opakovaně zaujat androgynními těly a tvářemi modelů, jejichž nejednoznačnost je ještě podpořena nasvícením upomínajícím na dramatický kontrast barokních maleb. Role novodobých mučedníků a romantických hrdinů se zhmotňuje v odhalených jizvách i otevřených ranách nahých těl, jež jsou na některých snímcích záměrně vyzdviženy. Existencionální, nábožná atmosféra se promítá i do stylizovaných minimalistických zátiší, která svým názvem často definují námět (Vanitas, 1995,  Vanitas, 2008 nebo Vanity 2017).

Přibližně od roku 2009 se Pinkava rovněž věnuje stylizované barevné fotografii, v níž jako námět převažují právě stoická zátiší. Barevná škála je vždy pečlivě volena, umělec atmosféru kompozice formuje skrze tlumené tóny. I zde se ale příležitostně objevuje lidské tělo, které se může stát dalším z objektů, jež formují poselství výjevu (Collapse of Algorithm, 2020). Objevuje se i přechod od náboženských ke světským poctám (In Josef Sudek‘s Chair, 2019), který bývá rozpoznatelný v kompozici centrálního výjevu fotografie. Prvek až posvátné úcty či tichého obdivu však ve sdělení zůstává.

Skryté odkazy na kulturní historii a existencionální podtón připomínají dobu, ze které Pinkava vychází – jeho formativní roky spadají do období komunismu a společenské nesvobody. Po střední průmyslové škole grafické nastoupil v Praze na obor Umělecká fotografie na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, kde studoval mezi lety 1982 až 1986. Tedy ještě před Sametovou revolucí, kdy skryté náznaky napomáhaly komunikaci nejen v oblasti kultury. Jako důležitá osobnost umělecké scény pomohl Pinkava následně spoluzaložit Pražský dům fotografie, a to ještě v revolučním roce 1989.

Sám pak také tři roky (mezi léty 2005 až 2007) působil jako vedoucí Ateliéru fotografie na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. O dva roky později, v roce 2009 Pinkavovi vyšla již třetí monografická kniha (s textem od Petra Vaňouse), přičemž první, s textem od Josefa Kroutvora, publikoval v roce 1994, druhou pak v roce 2004 (s textem od Martina C. Putny).

Dílo fotografa, jenž se věnuje převážně vlastní, volné, ateliérové tvorbě, dosáhlo také poměrně značného mezinárodního uznání. Vypovídá o tom nejen jeho zastoupení v kolekcích prestižních institucí a soukromých sběratelů, ale i zatím jeho poslední monografie. Ta vyšla v roce 2012 u příležitosti uspořádaní bilanční výstavy v American University Museum at the Katzen arts Center ve Washingtonu DC. Publikace nese název Remains a je primárně určena pro americké publikum.

I během několik desetiletí trvající kariéry Pinkava dokázal neztratit svůj rozpoznatelný styl a zároveň jej a jeho hranice stále posouvat. Také díky tomu po právu patří k nejznámějším českým fotografům a umělcům nejen své generace. Z vývoje jeho dosavadní tvorby je přitom  patrný přetrvávající potenciál, jež dosud není ani zdaleka naplněn.

Ivan Pinkava se ve své černobílé fotografické tvorbě pohybuje na žánrovém pomezí aktu a portrétu. Za modely svých ateliérových fotografií si většinou vybírá lidi s poměrně atypickou, „znepokojivou“ (mnohdy androgynní) fyziognomií, častokrát vzájemně rodinně spřízněné. S pomocí specifické světelné modulace, která mnohdy záměrně popírá zásady portrétního svícení, promyšlené ateliérové inscenace s důrazem na symbolický atribut (případně na oblečení a pozadí), pečlivě zaranžovanými gesty a výrazem obličeje autor dosahuje jistého zobecnění konkrétního; lidské tělo a tvář se na Pinkavových fotografiích stávají zrcadlem významů, které jsou obsahem naší kulturní paměti a zkušenosti. Fotografie obsahově čerpají z archetypálních lidských příběhů, zejména z antické mytologie, Starého a Nového zákona. Z formálního hlediska odkazují k portrétní tradici renesance, manýrismu, baroka a dekadence, zaužívaná ikonografická schémata jsou ale tvořivě posouvané rafinovanými změnami v obrazových vztazích.

Z hlediska žánru se jako velice zajímavý jeví Pinkavův přístup k lidské tváři a k tělu, které v obrazech vzájemně komunikují a ve skutečnosti zpochybňují až popírají původní význam kategorií „portrét“ a „akt“. Jelikož autorovým záměrem není „portrétovat“ konkrétního člověka (kromě jeho série portrétů osobností české alternativní kultury), ale spíš vyvolat a zachytit ve výrazu modelu něco, co v obecném povědomí charakterizuje mytologickou nebo mytologizovanou postavu, nelze mluvit v pravém slova smyslu o portrétu. Jelikož lidské tělo v Pinkavových fotografiích nefunguje primárně jako harmonická souhra estetických tvarů, ale (spolu s tváří) jako výrazotvorná a významotvorná projekční plocha, těžko můžeme tyto obrazy zredukovat na akty. Součástí jeho díla je i několik zátiší, kde samostatným zobrazením předmětů, které na portrétních fotografiích mnohdy fungují jako atributy postav, vyprávěné „velké příběhy“ zajímavě posouvá do ztracena.

Autorské monografie:

2018
Napřed uhořet / Ivan Pinkava, Eliáš Dolejší, text Petr Vaňous, Biggboss a GVUO, Ostrava, 2018

2012
Remains / Ivan Pinkava, text Petr Vaňous, Arbor vitae, Praha, 2012

2010
Ještě místo – pustá zem / Josef Bolf, Ivan Pinkava, text Petr Vaňous a Petr Jindra, Západočeská galerie, Plzeň, 2010

2009
Ivan Pinkava, text  Petr Vaňous, Torst, Praha,  2009

2004
Heroes / Ivan Pinkava, autorská monografie, text  Martin C. Putna, Kant, Praha, 2004

1998
Memento Mori / foto V. Jirásek, R.V. Novák, I. Pinkava, text Bohdan Chlíbec a Mojmír  Horyna, TORST, Praha, 1998

1994
Dynastie / Ivan Pinkava, text Josef Kroutvor, ERM, Praha, 1994 (Oceněna jako Nejkrásnější česká výtvarná publikace roku 1994)

Další knižní publikace, katalogy:

2019
Retina, možnosti malby (1989–2019), Dušan Brozman, Emma Hanzlíková, Nadační fond 8SMIČKA, Humpolec, 2019

2018
Inverzní romantika, Petr Vaňous, Galerie Rudolfinum a Visions Group, a. s., Praha, 2018

2016
Le Christ au miroir de la photographie contemporaine, Nathalie Dietschy, Editions Alphil, 2016

2015
Obsese, Vladimir 518, StudioYinachi, Edice  Magnus art, Praha, 2015

2014
Zářivý krystal / Bohumil Kubišta a české umění, Karel Srp, Arbor Vitae v Řevnicích, 2014
Šílený, aneb portrét umělce svého věku, Martin Gerboc, Edice Parter Praha, Bratislava, 2014
Central European Contemporary Art, Atsushi Miyazaki, Tokyo, 2014

2013
WWW Atomová včela, Biggboss, Praha, 2013

2010
Decadence Now! Za hranicí krajnosti, Otto Urban, Arbor vitae, Praha, 2010
Česká fotografie 20. století, Vladimír Birgus a Jan Mlčoch, Kant, Praha, 2010

2009
Tschechische Fotografie des 20. Jahrhunderts, Vladimír Birgus a Jan Mlčoch, Kant, Praha, 2009

2004
Il Nudo, Fra Ideale e Realita. Una storia dal Neoclassicismo ad oggi, Peter Weiermair, Galleria d´Arte Moderna, Bologna,  2004
Gods Becoming Men, Edward Lucie-Smith, Frissiras Museum, Atény, 2004

2003
Tváře doby. Političtí vězni 50. let, Kristýna Vlachová a Zuzana Meisnerová-Widmer a Jiří Majer, Nadace Galerie Langhans, Praha, 2003
Portraiturés „Be kind to me“, Paul Ardenne a Élisabeth Nora, Editions du Regard, Paříž, 2003

2002
Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let 20. století, Helena Rišlinková a Lucia Lendělová a Tomáš Pospěch, Muzeum umění Olomouc, 2002
Das Lexikon der Fotografen 1900 bis Heute, Hans-Michael Koetzle, Knaur, Mnichov, 2002
TNF / Ivan Pinkava, text Věra Jirousová, Fotograf v zahradě, Ateliér Josefa Sudka, Praha, 2002

2001
Theatre of  Lost Souls, Ivan Pinkava, text Kristina Olson a Paul Krainak a Josef Moucha, Mesaros Galleries, West Virginia University, Morgantown, 2001

2000
Black and White Photography, James Luciana, Rockport Publishers Inc., Gloucester, 2000
Akt v české fotografii, Vladimír Birgus a Jan Mlčoch, Kant, Praha, 2000

1999
Česká fotografie 90. let, Vladimír Birgus, Kant, Praha, 1999

1998
Czech Photography of the 1990´s: Certainty and Searching, Vladimír Birgus a Miroslav Vojtěchovský, Kant, Praha 1998
Contemporary Czech and Slovak Photography, Aperture # 152, New York, 1998

1997
Jistoty a hledání v české fotografii 90. let, Vladimír Birgus a Miroslav Vojtěchovský, Kant, Praha 1997

1992
Moře pod kůží / The sea inside the skin, Min Tanaka / Jaroslav Krejčí a Ivan Pinkava, TORST, Praha, 1992
Second Internationale Foto-Trienale Esslingen, Manfred Schmalriede a Silke Schmalriede, Cantz, Stuttgart, 1992

Články (výběr):

2006
Monthly Photographer, Č. 456, 2006, Soul, Korea

2004
Lendelová, L.: Svätý, svätý, svätý. Profil, 2004, č. 3, s. 50-71
Lendelová, L.: Mehr Licht! Ateliér, 2004,

2001
Moucha, J.: Ivan Pinkava. Imago, 2001, č. 12, s. 22-29

2000
Ivan Pinkava. Nový IN, 2000, č. 10

1999
Moucha, J.: Cum grano salis. Ateliér, 1999, č. 4, s. 7

1998
Slavická, M.: Kain a Ábel. Ateliér, 1998, č. 16-17, s. 6

1996
Jirásek, V.: Kostnice. Živel, 1996, č. 2, s. 102-107
Janata, M.: Spes et Vanitas – Naděje a zmar. Ateliér, 1996, č. 26, s. 7

1995
Volf, P.: Memento Mori. Reflex, 1995, č. 48, s. 49

1994
Silverio, R.: Pinkavovo panoptikum. Lidové noviny, 9. 3. 1994, s. 9
Birgus, V.: Dynastie Ivana Pinkavy. Ateliér, 1994, č. 20, s. 7

1992
Ivan Pinkava / Portfolios. European Photography, 1992, č. 49
Intimní album. Fotografie, 1992, č. 1, s. 15-32

1991
Balajka, P.: Ivan Pinkava. Česká a slovenská fotografie dnes. Praha 1991

1990
Suchánek, P.: Tajemství zůstává tajemstvím. Československá fotografie 1990