Ivan Vosecký

Produkty Ivana Voseckého jsou zajímavé tím, že mají určitý design. Respektive na jistý design reagují, třeba grafický. Tento styl je jednak retrospektivní a jednak aktuální, ironický i vážný. Autorova sdělení samotná (čtená v jazykovém kódu) se mohou zdát velmi banální a někdy archaická. To, co naznačuje posun vůči konceptualismu a politické agitaci je právě jejich vizuální styl. Jazykový kód zde zřejmě není zcela adekvátním klíčem „čtení“. Více bychom si měli všímat tvarů, linií a barev. Autor často píše texty se sociologickým, politickým a kulturně alternativním obsahem. Tato sdělení se rodí v kontextu veřejného diskurzu. Z něho jsou však paradoxně vyjímána a přesazována do institucí s odlišným typem kontextu. Umění, galerie či muzeum představují instituce, jejichž povaha není ani soukromá ani veřejná, ale kulturně a sociálně specifická. Umění je definováno tak, že víceméně nemůže zasáhnout do veřejného prostoru. Tam, kde je umístěno umělecké dílo, veřejný prostor končí a objevuje se uzavřená buňka specifického diskurzu. Nemluvíme nyní o vizuální kultuře obecně, ale konkrétně o umění. Veřejná intervence je možná pouze za předpokladu proměny rolí a funkcí a tím pádem uzávorkování umění a aktivizování mimouměleckých významů. Na ostří tohoto paradoxu balancuje značná část tvorby Ivana Voseckého. Spíše se jedná o intervenci veřejného prostoru do umění a nikoli naopak. Veřejný diskurz se zde však stává pouze materiálem, přitažlivým pro svou radikálnost a provokativním pro svou obnošenost. Obecnost, obyčejnost, popularita - to jsou trumfy, se kterými se tu hraje. Nejde o masovou kulturu konzumu jako v pop artu, ale o dostatečně známou a zprofanovanou alternativní kulturu. Pop už dnes nepředstavují jen nejběžnější typy reklam a prezentace zboží, ale i alternativní projevy a proklamace. Současná masová kultura poskytuje divákovi v podstatě příslovečné „dva v jednom“: produkt rychlé, laciné a tupé spotřeby a zároveň jeho kritickou reflexi. Masová kultura mnohdy ironizuje samu sebe (a to záměrně). Vosecký otiskuje tuto vlastnost dnešní kultury do uměleckého prostoru. Tato přehnaná a neúčinná angažovanost je reflexí krizového stavu moderního umění, přesněji umění v postkomunistické oblasti. Umělecká produkce zde neustále hledá svou společenskou roli, diváka, hodnotu či moc.

www.rozhlas.cz/mozaika/vytvarne/_zprava/416578