Jan Brož

Jan Brož (1988) vstoupil do širšího povědomí české výtvarné scény již během svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 2010. Šlo o projekt Svatozář zabývající se otázkou aury uměleckého díla, jeho apropriací a následnou reinterpretací. Toto téma se v různých podobách objevuje v pracích Jan Brože i dnes, a lze ji tedy vnímat jako jeden z řady důležitých momentů v kontextu tvorby tohoto autora. V projektu Svatozář šlo o Malevichův Černý čtverec, natočený za pomocí tzv. Dolly zoom efektu, který v díle funguje, jak sám autor říká, jako forma emočního katalyzátoru. Využití kamery Super 8, evokující estetiku starých filmů (kde se mimo jiné s tímto efektem můžeme setkat), akcentuje důraz na formální uchopení a zpracování díla, které je pro tvorbu Jana Brože svým způsobem specifické. Setkáváme se s ním i v projektu Redefinition of Art-Deco (2010), kde se instalačním prvkem pro sérii kreseb stal sušák na prádlo. Jak název díla napovídá, autor zde navazuje a pohrává si s odkazem modernismu, konkrétně pak s jeho geometricko-abstraktní rovinou, jež se stala jakýmsi znakem pro toto období. Práce se symboly a znaky je však v díle do jisté míry ironizována a to nejen za pomoci sušáku, na kterém jsou podobně jako prádlo, kresby pověšeny, ale také, díky kombinaci geometrických kreseb s kresbami, jejichž předobrazy lze dohledat v nedaleké „populární“ minulosti. Brož konfrontuje serióznost Janákovy kubistické dózy s kresbou červa, se kterým jsme v průběhu 90. let mohli setkat na „kdejaké“ červené Felícii.

Na zájem o modernistickou estetiku a na odkaz moderny obecně narážíme i v dalších dílech autora, konkrétně pak v projektu Nezvaný host (2012), který lze v kontextu Brožova tvůrčího vývoje vnímat jako klíčový. I zde si autor pohrává s procesem přejímání již existujícího a historií prověřeného vizuálního materiálu. Projekt však nabírá sociálně-politický přesah, který je dnes pro čtení prací autora, zcela zásadní. I přesto, že se dílo ve svých počátcích odvíjelo spíše od formálního zájmu o estetiku tzv. bruselské éry, výzkum a spolupráce se sklárnou, která byla podobně jako řada dalších nucena ukončit svou výrobu, dílo posunula na novou rovinu, jejíž jádrem je spíše nežli estetická kontemplace, snaha poukázat na následky pozdního kapitalismu a na vliv globalizace na pracovní trh a jeho „regionální odnože“. I přes svou silnou vizuální stránku – jedná se o sérii skleněných mís vytvořených na základě původních předloh – lze za klíčové v projektu považovat spíše aspekt spolupráce a snahu o jakousi symbolickou revitalizaci sklárny (skleněné mísy byly vyrobeny po uzavření závodu v roce 2009) a poukázat tak na roli výroby v regionu.

Společensko-politický rozměr díla je zřetelný i v projektu SSSSSS (2014), na kterém Jan Brož spolupracoval s kurátorem Janem Zálešákem. Autor se zde opět navrací ke kresbě a apropriaci znaků a symbolů. Tentokrát se jedná zejména o znaky specifické pro současnou společnost. Projekt je nejen pojednáním o pozdně kapitalistické společnosti a meditací nad rostoucí lidskou touhou po kariéře a úspěchu, ale také reflexí nekonečné práce, která s touto touhou úzce souvisí. Důraz na formu lze v kontextu výstavy číst jako odraz úsilí, kterou společnost dnes přikládá tzv. appearance - jakémusi vlastnímu PR, které se stalo důležitým faktorem determinujíc pozici, reputaci a tedy i „kvalitu“ jednotlivce pro společnost. Se snahou vymezit se vůči systému tzv. reputační ekonomie se dále setkáváme v díle The Future Will be Boring if the CV is Too Long (2013), které vzniklo ve spolupráci s Pavlem Stercem. Autoři se zde zamýšlejí nad mody kapitalizace dobrého jména a mechanismy, které determinují (nejen) uměleckou kvalitu.

Dalším neméně důležitým momentem v kontextu umělecké „praxe“ Jana Brože je projekt Parallel Practice, grafické studio založené v roce 2013 společně s Michalem Landou. I přesto, že se jedná, jak název naznačuje o projekt paralelní, s výtvarnou praxí Jana Brože úzce souvisí a jeho vrstvy se často prolínají. Zájem o možnosti a potenciál grafického zpracování je patrný již v počátcích tvorby autora a to nejen ve formě publikací, které bývají součástí jeho uměleckých výstupů, ale také ve formální preciznosti, uchopení a povaze jednotlivých děl. Paralelní praxi lze tedy vnímat v kontextu Brožovi tvorby spíše jako její další rovinu, umožňujíc autorovi navázat nové tvůrčí spolupráce, jak tomu bylo v případě publikace k projektu Pavla Sterce Druhá Příroda (2014), či v případě současné spolupráce s Centrem pro současné umění FUTURA.

Práce v kontextu komerčního prostředí jež s Paralelní Praxí souvisí, lze v souvislosti se současnou tvorbou autora vnímat jako formu inspiračního zdroje, ale také jako “zdroj materiálu”. Příkladem je tomu Kopyto (2014) projekt vytvořený ve spolupráci s Richardem Niklem pro pražskou galerii AM 180. Autoři zde za pomoci zbytků a zmetků z reklamy vytvořili modulární systém, kterým v prostu galerii vymezili jakýsi autonomní výstavní prostor – pozadí pro vystavení dalších děl. I zde se jedná o formu apropriace, remixování materiálu a snad také o jakýsi návrat k otázkám souvisejícím s aurou a povahou výtvarného díla, jež je v kontextu modulárního systému spíše pozadím – plochou, či scénou pro „další dějství“.