Jan Haubelt

Práce Nepraktická nálada, kterou Jan Haubelt vystavil v červenci 2010 na výstavě Vedro v Meetfactory, obsahuje a komentuje v koncentrované formě řadu motivů, které se v tvorbě tohoto autora kontinuálně vracejí. Centrální role zde připadá práci s iluzí, která, jak uvidíme, má v Haubeltově podání množství rovin. V projekci se střídají tři sady diapozitivů – jednu tvoří dokumentace různých forem iluzivních zobrazení, jako jsou kulisy, makety, muzeální rekonstrukce či dioramata; další je série dobře známých optických klamů (např. úsečky stejné délky, které se jeví jako různě dlouhé apod.), které můžeme chápat jako komentář odhalující autorský postup; nakonec je tu sada skutečných percepčních klamů – několik barevných papírů bylo opakovaně přehýbáno a dokumentováno na fotografii, což vyústilo v podivný efekt veristického zobrazení trojrozměrného prostoru, kdy iluze nesedí, rozpadá se zevnitř.

Kombinovaná práce s materiálními a percepčními aspekty artefaktu, jeho prostorové situace a dvojrozměrného fotografického výstupu je pro Haubelta charakteristická. Jan Haubelt vystudoval Ateliér veškerého sochařství u Kurta Gebauera na pražské VŠUP; zároveň se zabýval i pohybovými formami umění. Můžeme říct, že na fotografiích z roku 2006, kde vystupuje sám autor v podivných pozicích, vidíme zároveň sochy i pantomimické momentky: jsou to statické realizace v prostoru, jejichž působivosti je dosaženo mimo jiné precizní prací s plasticitou vlastního těla. Iluzivní zobrazení nepravděpodobné polohy těla však funguje jen ve fotografii. Vzniká realistická (jak plyne z povahy fotografie) dokumentace nemožného.

Zajímavý podklad pro úvahy o statusu změny světa v důsledku lidské činnosti nabízejí Haubeltovy práce s „neviditelnou“ proměnou obyčejnosti, kdy imitace kusu reality je zapouštěna zpět do této reality samotné. Přesazený pařez (2006) zůstává i přes náročnost zákroku tím, čím je – pařezem v parku, který je nerozpoznatelný jako umělecké dílo. Paruky lidé používají, aby vypadali jako někdo jiný, avšak v případě, kdy je paruka vyrobena z vlastních vlasů svého nositele a ostříhaná do podoby jeho obvyklého účesu, to zjevně neplatí (Bez, s, 2007). Dosazení realistické napodobeniny holubů na místo, kde sedávají skuteční holubi, na sebe upozorňuje snad jen díky nehybnosti ptáků (Holubi, 2008).

Zkoumání možností a limitů vidění se v Haubeltově práci postupně komplikuje. Fotografie není používána pouze jako zavádějící svědectví o realitě, ale také v této své pochybné úloze tematizována. V souvislosti s výstavou V neposlední řadě v galerii Školská (2009) si můžeme vzpomenout na Descartesovu ilustraci (z Meditací o první filosofii) klamavosti úsudku, který činíme na základě smyslových vjemů: dívám se z okna dolu na ulici, kterou procházejí lidé v kloboucích – ve skutečnosti ale nevidím chodce, ale pouze jejich klobouky, a to, že pod nimi jsou také nějaké postavy, není vůbec jisté. Haubelt nejprve použil galerii jako „ateliér“, kde fotograficky zdokumentoval objekty v různých prostorových situacích, a poté zde vystavil jak fotografie, tak samotné objekty, které na nich figurovaly. Konfrontace s předlohou umožňuje odhalit klam fotografického pohledu: rozdíl velikostí dvou koulí na fotografii přisuzujeme perspektivní zkratce, záhy ale zjišťujeme, že jsou různě veliké i ve skutečnosti; na fotografii vidíme jednu židli, jsou to však dvě židle stojící za sebou apod.

Při intervencích do uspořádání reálných věcí Haubelta zajímají vedle „vtipu“ s neviditelným zákrokem také estetické a atmosférické možnosti takovýchto jemných posunů. Různé konfigurace předmětů dostávají specifické vyznění v závislosti na své situovanosti: jakoby v nich umístění do určitého prostoru aktualizovalo spící schopnost navozovat náladu. Fotografie se přitom ukazuje jako privilegovaný prostředek, jak tyto konfigurace předmětů fixovat na jejich místech. Haubeltovy realizace v konkrétních prostředích, jež zahrnuje série Věci z tohoto místa (2008–2009), připomínají situacionistickou charakteristiku „konstruované situace“ – jsou to místa pro „hry poetických subjektů mezi poetickými objekty“. Tato hra je však ryze soukromá a nepřenosná, může být přístupná jen zprostředkovaně v podobě fotografického záznamu, jenž dodává celé scéně jistou melancholii.

Wohlmuth Radek, Jan Haubelt, Art + Antiques, Praha 2012

artcasopis.cz/clanky/jan-haubelt