Jan Hísek

Jan Hísek na sebe upozornil ještě za studií na VŠUP v Praze jako svébytný grafik. Už tehdy se v jeho tvorbě projevila nezvyklá kombinace bohaté imaginace a smyslu pro realistický detail. Dominantní grafickou technikou se v jeho díle stala mezzotinta, která je vhodná pro soustředěnou detailní práci a jejíž hlavní přednost spočívá v tom, že umožňuje valérový tisk. Technika založená na bodovém rastru dává možnost modelovat objem plynulým odstupňováním odstínů zvolené barvy.

Výsledný obraz má zastřený výraz, což vyhovuje Hískovu symbolickému způsobu myšlení a vyjádření. Hlavními ispiračními zdroji jeho tvorby se stal symbolismus, mysticismus, spiritualismus a surrealismus. Výrazně na něj zapůsobila tvorba Williama Blakea,Odilona Redona a Jana Zrzavého, řadu podnětů našel v díle Hieronyma Bosche, Leonarda da Vinciho a k jeho k oblíbeným malířům patří také Jindřich Štyrský a Toyen. Nelze však opomíjet ani vliv jeho otce Květoslava Híska zabývajícího se vědeckou ilustrací. Fotograficky přesná realistická kresba představuje protiklad fantazijní složky v díle Jana Híska, ale je pravděpodobným zdrojem jeho typického minuciózního stylu.

Schopnost spojit protikladné prvky patří k základním rysům jeho uměleckého projevu. V grafice např. dokáže vyjádřit velká biblická témata prostřednictvím malého formátu. Grafikou se zabýval především v letech 1986 – 1998, kdy vytvořil stovky grafických listů. Grafické období vyvrcholilo vytvořením cyklu mezzotint - ilustrací k biblickému námětu Zjevení Janovo, ve kterých na malé ploše vytvořil obrazové vize silného duchovního vyznění. Ilustrace představuje důležitou součást Hískovy tvorby. Výtvarně doprovodil zejména magické a poetické literární texty, např. G. Meyrinka, J.R.R.Tolkiena, G. de Nervala, A. de Saint-Exupéryho, T. Manna, V. Nezvala, V. Fischerové a dalších. Výtvarný doprovod knih a bibliofilií volně vychází z literárního námětu, na který intuitivně reaguje. Ilustrace mají poetický, křehký až éterický charakter a mohou existovat jako samostatná umělecká díla. Současně se zabývá kresbou, která prošla vývojem a lze jí rozdělit na dva základní typy – realističtější, který je víc spojený s poznatelnou realitou a obsahem a fantazijní, směřující k abstrakci, ve kterém jsou víc využity podvědomé mechanismy.

Od roku 1998 se intenzivně věnuje malbě, která se postupně stává hlavním oborem jeho tvůrčí činnosti. Vychází ze stejnéno základu jako kresba, první malby mají charakter kresby štětcem na plátně i výtvarný rukopis je podobný. V malbě však dochází k úplnému uvolnění imaginace. Rozhodující část prací vytvořil v noci, která funguje jako sféra ticha, klidu a soustředění a dává prostor pro uplatnění intuice i volné rozvíjení představ. Obrazové kompozice nevznikají živelně jsou výsledkem dlouhého soustředěného tvůrčího procesu. Typickým prvkem obrazů jsou vrstvené spirálovité útvary, které se postupně rozrůstají z výchozího centrálního bodu a připomínají rozvíjející se květinu, růži, hvězdu a nebo navozují dojem hlubiny, vesmíru a nekonečna. Z množství drobných detailů vyrůstají větší fragmenty obrazu, z nichž jsou složeny rozměrné kompozice podobné fantastickým mozaikám, které obsahují skrytou magii. Odráží se v nich stav autorovy mysli, jeho existenciální pocity, které jsou vyvolány přelomovými životními událostmi a silnými zážitky. Jako by prostřednictvím malby a kresby vizualizoval svoji osobní mystickou zkušenost.

Tvorba Jana Híska je subjektivní, subtilní a nadčasová, vyvíjí se mimo módní směry výtvarného umění. Na současné scéně se prosazuje nenápadně a tím víc upoutává pozornost.

Bibliofilie - ilustrace:

2003

Thomas Mann: Smrt v Benátkách, Aulos, Praha

1998

Zjevení Janovo, Aulos, Praha

1996

Gérald de Nerval: Příběh o Královně jitra a Sulajmánovi, knížeti duchů, Trigon, Praha

1995

John Ronald Reul Tolkien: Kovář z Velké Lesné, Aulos, Praha

1991

Gustav Meyrink: Mistr Leonhard, Trigon, Praha

1990

Jan Opolský: Hadí král, VŠUP, Praha

Ostatní ilustrace:

2008

Antoine de Saint-Exupéry: Tanečnice Manon a jiné texty (4 svazky), Vyšehrad, Praha

Mrtvému nože netřeba – islandské pověsti podle Jóna Árnasona, Argo, Praha

2005

Viola Fischerová: Co vyprávěla Dlouhá chvíle, Meander, Praha

2004

Karel Toman: Tulák, Odeon, Praha

2002

Chalíl Džibrán: Prorok, Academia, Praha

1998

Antoine de Saint-Exupéry: Letec a živly, Vyšehrad, Praha

2007

Jan Hísek (grafika, kresby, obrazy) V zakletí čar, GVU v Chebu (text Radek Wohlmuth)

2005

Jan Hísek – Měsíc, Potok, Rybník a Květ, Galerie České pojišťovny, Praha (text Jiří Zemánek)

2001

Jan Hísek, Divus, Praha (texty Charlotta Kotíková, Otto M. Urban, Tomáš Pospiszyl)

1996

Jan Hísek – Grafika, Galerie Pecka, Praha (texty Petr Nedoma, Jan Rous)

1995

Jan Hísek – Grafika, Výstavní síň Emila Filly, Ústí nad Labem (text Michal Koleček)

1992

Jan Hísek – Grafika, obrazy, kresby, Fronta, Praha (text Jan Rous)