Jan Kotík

 Na jednu stranu měl Jan Kotík díky svému otci, činnému umělci Pravoslavu Kotíkovi, připravené vhodné podmínky pro vstup do světa umění, na druhou stranu patřil ke generaci, na níž čekala doba politických a společenských zvratů, které s sebou přineslo 20. století.

Učňovská léta strávil v Müllerově tiskárně a studiem typografie. Jako událost, která silně ovlivnila jeho vztah k umění, popisoval setkání s Vincencem Benešem, s nímž v chlapeckých letech navštívil výstavu Bohumila Kubišty, kterou v Mladé Boleslavi zorganizoval jeho otec v r. 1928. V roce 1935 nastoupil na UMPRUM k prof. Jaroslavu Bendovi a po dokončení studia v období druhé světové války se stal členem Skupiny 42. Městský a periferní programový leitmotiv skupiny [Svět, v němž žijeme (J. Chalupecký, 1940) „A když jsme říkali svět, mysleli jsme hlavně město.“] ovlivnil podobu obrazů, které vytvořil v období 40. let. Po  zániku skupiny v r. 1948 se od figurativních námětů posunul k formě gestické abstrakce (Eva Petrová), vyvažovanou jeho ranou typografickou zkušeností, která expresivní nasazení harmonicky tlumila.

Díky svému otci byl od dětství účasten dobového diskurzu a přirozeně získal schopnost vícedisciplinárních i teoretických úvah. Od roku 1947 pracoval jako vedoucí vzorkových dílen a ateliérů Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Poté, co byl roku 1952 kvůli stykům se skupinou surrealistů okolo Karla Teigeho vyšetřován tajnou policií, se veškerých vedoucích funkcí vzdal (Petra Příkazská). První tři ročníky byl redaktorem časopisu Tvar. Souběžně se svou volnou tvorbou pracoval jako návrhář. Jeho první práce byly instalace výstav ÚLUVu pro pražské vzorkové veletrhy. Ve Škrdlovických sklárnách u Emanuela Beránka v letech 1950-54 zpracovával hutnické sklo. Z tohoto období například pochází Dóza na kávu z topasového skla (1952). Koberce realizoval v dílně Ludvíka Másla a věnoval se rovněž návrhům kameninových nádob. Texty a teoretické úvahy publikoval v časopise Tvar od r. 1948. Za pozornost stojí například Údobí zraku otištěné v Tvaru r. 1957 (s. 1-2). Ve stejném roce proběhla v galerii Československý spisovatel jeho samostatná výstava. O rok později se účastnil světové výstavy Expo 58 v Bruselu, kde byl zastoupen skleněnou mozaikou  Slunce-vzduch-voda. Po vpádu ruských vojsk 1968 využil stipendijní pobyt DAAD a zůstal se svou ženou v západním Berlíně (Petra Příkazská), kde prožil zkušenost národnostního outsidera mezi německými umělci. Pohyb a transdisciplinarita ho přivedly k explorativnímu přístupu k umění. Zaujal postavení vizuálního výzkumníka, které je nejlépe čitelné v podobě konceptuálních experimentů ze 70. let. Z malby přecházel do objektů, které v pozdější době i rozkládal. V závěru tvorby dospěl až do formy tvarové redukce.

Na přelomu loňského a letošního roku uspořádala Národní galerie v Praze jeho retrospektivu.

MLADIČOVÁ, Iva. Kotík (1916-2002). In Publikace věnovaná českému malíři Janu Kotíkovi. Praha : Národní galerie v Praze, 2011. ISBN 9788070354735.  

KOTÍK, Jan. Neúplný kompas - Jan Kotík. Köln : Index, 1986. 108 s. (čeština) - Květoslav Chvatík o Janu Kotíkovi a českém moderním umění Ivan Bystřina v rozhovoru s Janem Kotíkem.