Jan Křížek

Tvorba Jana Křížka je v mnoha směrech natolik svébytná, že i v rámci kategorie art brut, kam bývá řazena, je její autor vnímán jako solitér. Křížek měl klasické sochařské vzdělání získané v ateliérech Bohumila Kafky a Karla Pokorného. Možná i vzhledem k tomu byly jeho práce – ať už jde o sochy, kresby, grafiky nebo koláže – založené na figuraci. Člověk mu však nesloužil k realistickému modelování, ale jako prostředek pro hledání pravdy, která měla vycházet z hlubin nitra a bez účasti rozumu. Křížek výtvarné vzdělání zdařile a programově ignoroval, díky čemuž dosáhl výrazu předznamenávajícího graffiti a zapadajícího do dobového směřování francouzských autorů, k jejichž okruhu Křížek po své emigraci v roce 1947 patřil.

Východiska své tvorby, která již poté neopustil, nalezl Křížek s Václavem Boštíkem a Jiřím Mrázkem během společných úvah, kam by se mělo umění po 2. světové válce ubírat. Pod vlivem četby svazku z dějin umění „Duch tvarů“ Élieho Faura dospěli k názoru, že umění se cyklicky vrátí k úplnému počátku tvarů a východiskem pro něj bude umění starodávných kultur. Byli přesvědčeni, že nový sloh vznikne na těchto základech a že oni jsou s jeho teoretickým promýšlením a praktickým zpracováním napřed před ostatními umělci, kteří v téže době tvořili pod vlivem expresionismu a surrealismu. Návrat k začátkům pro ně znamenal obrodu, očištění umění a nalezení prvotních, archetypálních forem. Byli doslova posedlí především románským slohem, proto i svůj nový styl nazvali románština.

Vzájemný vliv Křížka a Boštíka lze vypozorovat z téměř totožných plastik (Ženské figury, 40. léta) nebo hlav. Křížkovy sochy z této doby – hlavy a dvojice (40. léta) v některých případech doslova citují archaické plastiky. Navracejí se k původnímu tvaru pomocí minimálních zásahů do povrchu kamene – po otesání do požadovaného tvaru jej umělec dále zpracovával pouze tenkým rytím. Hlavním materiálem jeho soch byl vždy kámen – stejně jako v Křížkem adorovaných starověkých etapách sochařství (Řecko, Kréta, Sumer, předkolumbijská Amerika). Paralelně se sochařskou tvorbou vytvořil také nespočet kreseb. Skrze akty volně inspirované způsobem kresby Augusta Rodina se propracoval k jednoduchým liniím, ornamentálním mřížkám nebo barevným skvrnám, v jejichž vzniku hraje hlavní roli náhoda. Výsledná kresba je daleko více záznamem automatického gesta než vědomým zachycením myšlenky. Ornament se stal hlavním zdobným prvkem i jeho kamenných figur.

V roce 1946 jel Křížek na školní výlet do Francie, kam se po roce vrátil a – vzhledem k politickému vývoji u nás – se tam trvale usadil. Do Paříže nemohl přijít v příhodnější čas než právě v této době, kdy zde převládal art brut, tašismus, informel a surrealismus. Nedlouho po příjezdu se seznámil s guru zmíněných směrů Jeanem Dubuffetem, André Bretonem a Michelem Tapiém. Křížek téměř okamžitě po příjezdu do Paříže vystavoval v roce 1947 ve Foyer de l’art brut nejprve na skupinové výstavě (společně s Adolfem Wölflinem nebo Miguelem Hernandezem) a nedlouho poté i na samostatné výstavě Jan Krizek sculpteur (1947). Křížek zde vystavil své kamenné plastiky – hlavy, dvojice a reliéfně pojaté figury.

Přes zjevné pracovní úspěchy se rozhodl Paříž z materiálních důvodů opustit. Krátce žil ve městě Vallauris na Azurovém pobřeží, kde pracoval hlavně s keramickou hlínou a tvořil volná i užitá díla. Ať už šlo o kachle nebo keramické nádoby, hlínu vždy zpracovával ručně bez použití hrnčířského kruhu. Následující léta trávil jak pobytem na francouzském venkově, tak častými návraty do Paříže. Jeho tvorba byla ovlivněna přetrvávajícími existenčními problémy, které mu vzhledem k absenci ateliéru a materiálu nedovolovaly vytvářet kamenné sochy. Díky podpoře manželky Jiřiny mohl soustavně, byť ve skromných podmínkách, kreslit, modelovat a vytvářet koláže. Celá 50. léta se aktivně účastnil uměleckého života, vystavoval na skupinových i samostatných výstavách. Udržoval kontakty s okruhem kolem André Bretona, kam patřili i Toyen a Jindřich Heisler, s nimiž se spřátelil. V roce 1962 Paříž natrvalo opustil. Přestěhoval se na venkov nedaleko vesnice Goulles, kde choval včely a pěstoval zeleninu. Na tvorbu zcela nerezignoval, ale přizpůsobil se situaci: začal vytvářet miniaturní ryté kresby a sošky ze dřeva nebo z několikrát recyklované hlíny.

Křížek nad výtvarným uměním a jeho smyslem uvažoval i teoreticky, jak víme především z jeho korespondence  s André Bretonem a s Václavem Boštíkem. Přesto byla jeho tvorba hluboce uzavřena do vlastního, intimního světa autora, který nepřipouštěl, aby se v jeho sochách nebo kresbách promítalo cokoliv z okolních vlivů. Také díky tomu jeho práce působí syrově a spontánně; tvorba byla pro Křížka především mysteriózním procesem, hledáním pravdy, počátku všeho a v posledních letech stále více i meditací. Koncept či myšlenka duchovní stránky tvorby začala v jeho představě o umění čím dál tím více zastiňovat samotný její proces. V roce 1962 trvale přerušil jakoukoliv výtvarnou činnost – dále vytvářel už jen pomyslné tzv. sculptere spéculative. Jak sám napsal v dopisu Boštíkovi: „Podařilo se mi přivést můj problém až do stavu, že se mohu obejít bez dělání soch, obrazů a kreseb.“ Dospěl do bodu, který s Boštíkem rozmýšleli již od počátku – k prapůvodu umění.

PRAVDOVÁ A: Jan Křížek (1919–1985) „Mně z toho nesmí zmizet člověk“, Národní galerie v Praze, Praha 2012

PRAVDOVÁ A: Společný návrat ke kořenům, Jan Křížek a Václav Boštík, in: Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu, Arbor vitae, Praha 2011, str. 275-282

NÁDVORNÍKOVÁ A.: Art brut – umění v původním stavu (surovém) stavu, in: Dějiny českého výtvarného umění, VI/1, 1958/2000, Praha 2007, str. 199-205

ŠINDELKOVÁ DUFKOVÁ M.: Příběh solitéra (K výstavě a knize mapující dílo Jana Křížka), in: Art+Antiques, 7+8, 2013, str. 10–15

HLAVÁČKOVÁ M.: Návrat k pramenům aneb jak pokračovat od věci označované ke znaku, in: Ateliér, 26, 14–15, 2013, str. 11, 6

PRAVDOVÁ A: Stát se vodivou elektřinou, Korespondence Jana Křížka s André Bretonem, in: Analogon, 64, 2011, 16-21

ŠAFAŘÍK P.: Jan Křížek sochy a včely, DOCUfilm Praha a Česká televize, 2008

SCHMITT B.: Přijetí a odmítnutí automatického poselství, in: Analogon 64, 2011, str. 22-25

LAHODA V.: Archaismus, in: Literární noviny 15, 6, 2004, str. 13

ZEMINA J.: Jan Křížek, in: Revolver Revue, 43, 2000, str. 146-149

PRAVDOVÁ A: „Já jsem otevřel novou cestu, po mně přijdou další, kteří ji rozšíří a povedou dál“, in: Revolver Revue, 43, 2000, str. 135-146

VALOCH J.: Křížkova cesta k syntéze, in: Ateliér, 14, 16-17, 1999, str. 6

ZEMINA J.: Cesta k outsiderům, in: Výtvarné umění, 3-4, 1995, str. 26-32