Ján Mančuška

V roce 1998 zakončil Ján Mančuška Akademii výtvarných umění ještě jako malíř. Obrazy pro diplomovou práci ale doplnil objekty z lega, což předznamenalo definitivní zlom v jeho tvorbě. Následovaly reliéfy a objekty série Bolí to, jenom když se směju (1999), v nichž Mančuška použil nejobyčejnější materiály jako čistítka na uši, brčka, párátka nebo špendlíky k zobrazení intimních výjevů z domácího prostředí. V této sérii se už naplno projevila svébytná estetika i zásadní témata, která rozvádí v podstatě dodnes. Následovala série objektů 3+1 (1999), v níž Mančuška použil místo kresebné linie na hřebíčkách napnuté nitě. Jídelní stůl se židlemi nebo televize s křeslem nabyly větších rozměrů a byly vytvořeny přímo na zeď. Každodenní předměty s jemně posunutými významy, jako umyvadlo s kohoutky vyrobené z mýdel nebo hrnek z kostek cukru, se objevují i v další instalaci z roku 1999 – Ráno 2001. Pro Mančušku však není důležitá pouze znejisťující vizualita těchto objektů, jeho práce vychází z pozorování nejintimnějších stránek okolí a z jemné sociální analýzy. Materiály, které používá, najdeme v každé koupelnové skřínce, v šuplíku v kuchyni nebo v papírnictví za rohem. Jeho tvorbě dodávají intimitu a blízkost, která je v umění vzácná. Zároveň jsou však použity exkluzivním způsobem, který netkví v luxusnosti zboží, ale spíše v tom, že je určeno (nebo lépe řečeno: dostane se k) pouze úzkému okruhu konzumentů. Série reliéfů Natvrdo (1999) na umakartových deskách napodobujících drahé materiály je vytvořena kombinací černé kresby fixem a reálných objektů jako gumové rukavice nebo krabičky od sirek. I v případě další série Osvobozená domácnost (2000) je ústředním tématem, jak už název napovídá, domov. Objekty byly vytvořeny pro stejnojmennou výstavu v galerii Na bidýlku a rozvíjely uvažování z instalace Ráno 2001; jen jejich nepoužitelnost byla ještě vypointovanější, jako krabička od cigaret obrácená naruby nebo křeslo z čistítek na uši. Význam těchto kontrastů Mančuška vysvětlil v rozhovoru s Janou a Jiřím Ševčíkovými: „Moje instalace vypadají jako dům, člověk nikdy neví, jestli je skutečný, nebo jestli je to kulisa. Druhou stranou kulisy je konstrukce, lešení, na kterým drží. Člověk pořád ví, že je to „dům“, ví kde jsou okna, jen to podléhá trochu jinýmu způsobu uvažování. Já vlastně převrátím celý objekt, aby se ukázalo, že nemá jen jednu stranu. Má jich daleko víc, a pokud se poruší princip jednoho pohledu, odhalí se mnoho vrstev. To je hodně důležitá součást významu toho, co dělám. Umožním jiný pohled na všechny materiály, na jejich další odkazy, na to, jak s nimi člověk zachází, na jejich konceptuální významy. Baví mě posloupnost odhalování, když se divák setkává s mými věcmi.“ Odhalováním dalších možných pohledů a posunutých významů se Mančuška zabýval i v dalších dílech, jako třeba v instalaci …a zase zpět (2004), která mu pomohla vyhrát Cenu Jindřicha Chaloupeckého. V expozici moderního umění Moravské galerie v Brně překryl několik vybraných děl kovovými deskami s vyřezaným textem o relativitě historie a interpretace umění. Prohlédnout si vystavená díla bylo možné právě jen otvory v tomto textu. Tento princip Mančuška rozvinul i v dalších svých dílech, jako například v instalaci v Galerii Andrew Kreps v New Yorku - Reed It! (2006). Textová součást díla nabírá v díle Jána Mančušky v posledních letech stále větší důležitost. V textech popisuje jednoduché příběhy nebo vlastní prožívání a pozorování svého okolí. Text přestává být „kukátkem“, ale stává se podstatou díla—vyprávěním, rozehrávajícím nejrůznější možnosti. V dílech While I Walked… (2005) nebo True Story (2005) je napsán na pásech dělících prostor, takže nechává na divákovi, jakým způsobem ho bude číst. Nejen, že přetváří prostor jako takový, ale zároveň nutí diváka k interakci minimálně tím, že se musí po prostoru pohybovat, aby text přečetl. Přes svou zakotvenost v každodennosti a lokálním kontextu se Ján Mančuška jako jeden z mála českých umělců nejmladší generace prosadil na mezinárodní scéně. Obyčejnost našeho života dokázal přetavit v originální uměleckou výpověď, zajímavou nejen svou vizualitou.

Vybrané performance

2010

Hra pozpátku, Divadlo Archa

2009

The Invisible – Acting in sequences, 4+4 Days in Motion, 14th International theatre festival, former Federal Assembly building, Prague

Civic Play, part of Place and Formula performance festival, GASK, Kutna Hora

2008

Reverse play –Theatre, Takkelloftet, The Royal Theatre Copenhagen, part of U-Turn, The Quadrennial of Contemporary Art, Copenhagen

Falls an mir was Gutes ist, dann bin nur ich das, der das weiss, Stadtkino Basel (in collaboration with Kunsthalle Basel and Theater Basel ), Basel

2007

If there is anything good about me I’m the only one who knows, Svetozor cinema theatre / tranzit.cz, Prague

The Invisible – Acting in sequences, Bonniers Konsthall, Stockholm

The Invisible – Acting in sequences, Frankfurter Kunstverien, Frankfurt

Rozhovor Jána Mančušky s Jiřím Kovandou, Frieze No.113, březen 2008 (v aj), www.frieze.com/issue/article/jiri_kovanda/

www.tranzitdisplay.cz/sites/default/files/JM_JK_Frieze_CZ.pdf

"Mám rád lidi, kteří to pročísnou", Respekt 31/ 2008

ČT 2, kultura.cz 21.7. 2008, www.ceskatelevize.cz/program/10169309707-20.07.2008-18:30-2-kultura-cz.html

16.5. 2007, 17.30, DigiLab AVU, živé vysílání, archiv

dl.avu.cz/lang/en-us/2007/05/jan-mancuska/

časopis Displayer, Basel, listopad 2007

www.tranzitdisplay.cz/sites/default/files/JM_Displayer_CZ.pdf

"Focus on...Ján Mančuška", Frieze No.102, říjen 2006 (v aj), www.frieze.com/issue/article/jan_mancuska

Rozhovor na RadioWave o Hře pozpátku (Divadlo Archa, 2010)

www.rozhlas.cz/radiowave/waveculture/_zprava/695598