Jan Merta

Jan Merta sám tvrdí, že jeho malířský projev dostal autentický směr v polovině 80. let 20. století, kdy studoval na Akademii výtvarných umění a zažil první kontroverze s profesorským sborem. Za svůj první skutečný obraz označuje malbu, v níž se odvrátil od doslovného přepisu vnější viděné reality a soustředil se na reprezentaci osobní výpovědi. Tuto osobitost můžeme chápat různým způsobem: jako pocit, expresi, osobní ikonografii či symboliku, myšlenkové obsahy apod. V případě první etapy Mertova díla je asi na místě zaměřit pozornost na otázku symbolů a hledat zde klíč k jeho vyjádření. Symbol bývá charakterizován jako nenapodobivý znak na způsob ideogramu či jazykových systémů. U Merty se však nejedná o naprostou abstrakci, ale spíše o syntézu. Autor využívá monumentálních piktogramů, tvarů elementárně zjednodušených. Často jde o zachycení vztahu vnitřního a vnějšího prostoru: útvary jsou prostorovými lakunami, jímkami. Takto vzniká „místo“ (na rozdíl od abstraktní a geometrické „rozprostraněnosti“). Místo jako idylická jímka obyvatelného prostoru (Mertovy útvary jsou často jímkami těla: šaty, spacáky). Tělo tu však obvykle není přítomno, zbyla z něj pouze paměť dotyku, stopa. Jedná se o jakési „odlitky“ tělesného prostoru. Na rozdíl od sochařského uchopení obdobného tématu je pro Mertu důležitá barva a převedení do plochy. Plocha zde zdůrazňuje vizuální charakter vzpomínky. Téma vnitřního prostoru je základní (Dvě schránky, Zelená klenba) a naznačuje hránění tématu zvnitřku, z paměti. To se logicky spojuje s tématem otisku (Víno, Roh: kresby vzniklé ze stop každodenních materiálů, látek, z vína, kávy). Mertova novější díla někdy reprezentují i figuru samotnou (Důstojník a slunce), ovšem opět v podobě jakési stopy časového děje (stín). Merta postupuje metodou asociací, kdy určitý motiv funguje jako pars pro toto (maska na obraze Horolezcům).