Jan Reich

Jan Reich je příznačně řazen mezi klasicky české fotografie a to především vzhledem k používání tradičních analogových postupů a dodržování ryze řemeslného přístupu při zpracování fotografií. Jeho klasičnost je však zakořeněna i v jeho sveřepém hledání fotogenična a ve striktním užívání černobílé fotografie za účelem to krásné a tajůplné, co v realitě spatřoval, ještě zdůraznit. 

S touhou uchovat to, co je na přítomnosti kouzelné, se v 70. letech vydává na pražskou periferii Holešovic, Libně a Radlic. Z krutosti normalizační šedi vytrhuje ve svých fotografiích černé ohrady, ohradníky, pražce a garáže kontrastující s bělostí odhalených vnitřních fasád domů, se sněhem, či pro Reicha typickou všudypřítomnou bělavou mlhou. Reich fotil tak, jak to cítil: “Sedmdesátá léta byly strašidelný, panovala absolutní nehybnost. Chodilo se do hospody, pilo se o závod, nebylo co dělat.” Přesto však nechtěl dle vlastních slov zachytit rozpad, entropii industriálních míst, ale naopak zachovat jejich půvab. 

Jeho fotografie Prahy ze 70. let jsou prázdné a silně abstrahované. Zajímají ho černé a bílé do sebe zakousnuté plochy, diagonály, křížení a průniky geometrizovaných prvků, stejně jako surovost reklamních nápisů. Snímky formově poplatné modernistické fotografii jsou zcela bez lidí. Podobně atgetovsky prázdné jsou i nitra chalup, které Reich fotil po svém přesídlení na Sedlčansko v 80. letech. Na rozdíl od Atgeta však nejsou jeho fotografie motivovány dokumentací pro státní instituce, naopak Reich hledá a zachycuje místa, která chce před komunistickým režimem ochránit. Ani lidé se z jeho interiérů zcela nevytrácejí. Nejsou na fotografiích, ale jejich přítomnost je stále rozpoznatelná.

Ke skutečným portrétům, jako těm z 50. lech, kdy se vzhledem k polické situaci, znemožňující mu nastoupit na vybranou střední a později vysokou školu, vydával kočovat s cirkusem, se již mnohokrát nevrátil. Výjimkou jsou intimní portréty přátel a jeho ženy Jany.

Jan Reich se dlouhodobě věnoval fotografii krajin. Upřednostňoval zimní, melancholické, místy zasněžené, tiché pohledy na kraj. Jeho krajiny jsou často velice romantizované a tajuplné. Zachycující místa spojená s religiozitou, a ve své někdy až dramatické poloze mohou připomenout některé obrazy průkopníků krajinomalby v Čechách, jako Bedřicha Pippenhagena či ještě straší obrazy holandských mistrů. Ostatně Reich neměl daleko ani ke staromistrovským kompozicím, k nimž odkazoval ve fotografiích aranžovaných zátiší.

Jeho intence nejvýrazněji vyniknou při srovnání jeho vlastní tvorby a barevné tvorby zakázkové, kterou si v 80. letech přivydělával jako fotograf Pressfota, pro vlastivědně laděné publikace. Ve svém osobním výběru krajin se Reich často obrací k té malebné a historicky spravované, nikoliv opuštěné a umírající jako je tomu například na fotografiích Karla Kuklíka z 60. a 70. let. Toto uchýlení se k vlastenectví v čase osobní i celospolečenské krize se v 90. letech překlání k pietnímu obdivu významných národních míst, které Reich objíždí a fotografuje. Výsledkem této práce je publikace Bohemia. Snad příznačně jsou jeho fotografie Prahy z 90. let zbaveny předešlého kouzla a začínají být skutečně nejen formálně prázdné. 

V posledním souboru, kterému se Reich intenzivně věnoval, jakoby se vědomě vracel k české sudkovské klasice a odkazům modernismu, který se tiše táhl jeho předešlou tvorbou. Jeho zátiší z let 2004–2008 jsou zároveň mnoho dlužny reyogramové - prosvitové technice, jejíhož zdání dosahoval komponováním obyčejných domácích předmětů za staré vysazené okno.