Jan Švankmajer

V roce 1977 podepsal Vratislav Effenberger Chartu 77 za celou Surrealistickou skupinu, ve které v té době byli mimo jiné Alena Nádvorníková, Karol Baron, Martin Stejskal, Juraj Mojžíš, Emila Medková, Ludvík Šváb, Albert Marenčin a Eva a Jan Švankmajerovi. Postoj surrealistů k podepsání Effenberger doprovodil textem, v němž se otevřeně postavil proti jakémukoliv mocenskému systému, ať už jím je komunistický režim nebo demokracie kapitalistického typu. Takové stanovisko slouží jako příklad přístupu surrealistů k tehdejší politické situaci. Nezůstali lhostejní k aktuální situaci, neobrátili se k eskapismu, jak by mohly některé jejich akce vyznívat, ale naopak zastávali jasný a konkrétní kritický názor. Ocitli se tak ve dvojí opozici, jak to později sám Effenberger nazval, ponechali si však své vlastní myšlenkové pole, svobodné pro individuální tvorbu názorů a dostatečně otevřené pro imaginaci. Taková pozice může posloužit také jako návod, jak charakterizovat volnou tvorbu Jana Švankmajera.

Právě imaginace slouží surrealistům jako nástroj ke zpochybňování jakékoliv intelektuální či emocionální konvence. Síla imaginace spočívá v tom, že usiluje o rozvrácení naučeného vnímání a stereotypních způsobů poznání. Aby mohl být vytvořen nový, proměněný svět, musí být ten původní zničen. Proto budou surrealistické akce přijímány vždy negativně, protože adaptaci na novou situaci brání rozum. Jan Švankmajer klade ve svých dílech důraz právě na nevědomou složku psychiky, narušování zaběhaných konvencí však nezůstává pouze u obsahové stránky. Švankmajer experimentuje také se samotnými médii, která používá, ať už jím je objekt, loutkové divadlo nebo film.

Během studií na DAMU (1954–1958), kde se Švankmajer věnoval v dvojoboru výtvarné tvorbě a režii, vznika první samostatná umělecká díla. Nejprve v kresbě odkazující k primitivistickému a zaoceánskému umění a později v objektech a basreliéfech, které mají ve své podobě velmi blízko k českému informelu, přesto ale unikají této klasifikaci. V asamblážích propojuje Švankmajer rozličné materiály a předměty a nechává je promlouvat samy za sebe. Nejde jen o asociační hru s náhodnými věcmi, spíše se skrze náhodná uskupení pokouší vyjevit příběhy a vzpomínky skryté za nimi. Podle Švankmajera mají věci vlastní paměť a k té se lze hapticky vztáhnout. „Předměty pro mne vždy byly životnější než lidé. Stálejší, ale též výmluvnější. Vzrušivější svými latentními obsahy, svou pamětí, přesahující daleko paměť lidskou. Předměty tají v sobě děje, kterých byly svědky. (...) Čím dotýkanější předmět, tím nabitější obsahy,“ píše Jan Švankmajer v časopisu Film a doba, 1982. Autorovy asambláže tak lze těžko řadit k tradici českého informelu, neboť spíše než o existenciální výraz či vzdor zobrazivosti a formálnosti moderny usiloval o konkrétní setkání tvarů, jež ještě více rozvinul na začátku šedesátých let.

Materiálové asambláže, ve kterých hmota podléhala rozličnému tvarování, hnětení a propojování, souvisí ve své formě také s těžkým obdobím, ve kterém se Jan Švankmajer pokoušel experimentovat s loutkovým divadlem. A to nejen ve své závěrečné klauzurní práci z roku 1958, kterou byla inscenace satiry benátského dramatika Carla Gozziho z roku 1762 Král Jelenem, ale také později ve vlastním souboru Divadlo masek, jenž fungoval několik let pod střechou divadla Semafor. Pro Švankmajera nikdy nehrálo médium, ať už jím je film nebo divadelní představení, roli zprostředkovatele příběhu. Spíše pro něj je polem pro ohledávání hranic mezi žánry a narušováním tradičních pozic. Ve Švankmajerových raných loutkových představeních jsou zdůrazňovány vztahy mezi herci a loutkami, mezi živým a neživým. Vyvstávají zde otázky ohledně konfliktních binárních kompozic mezi životnou organičností a iluzí života, ovládajícím a manipulovaným. Švankmajerovy experimentální hry, ve své formě inspirované ruským a německým avantgardním filmem a divadlem, nebyly na začátku šedesátých let příliš dobře přijaty veřejností. Opakované nepochopení ze strany publika a neshody s vedením divadla Semafor pak vedly v roce 1962 k přesunu souboru Divadla masek pod Laternu magiku, kde Švankmajera uchvátily možnosti odlišného média – filmu.

Ve stejné době začíná do Švankmajerovy tvorby pronikat fascinace pražským manýrismem, sbírkou Rudolfa II. a dílem Giuseppeho Arcimbolda. Vznikají asambláže, kde se potkávají v jednom objektu přírodniny, vytvořené artefakty a kresebné a písemné dokumenty. Jednotlivé předměty jsou k sobě přiřazeny podle volných asociativních vztahů a občas opatřeny také popiskami a číslicemi jako v klasických přírodopisných sbírkách.  Mezi lety 1971 až 1972 začal Švankmajer vytvářet cyklus koláží a grafik, jenž nazval Švank-meyers Bilderlexikon. Titul pracuje s autorovým jménem a názvem dvaapadesátisvazkové encyklopedie Meyers Lexikon, ale k přísnému vědeckému katalogu má velmi daleko. Švankmajerův soubor je jakousi imaginární a utopickou encyklopedií, jež se snaží do sebe zahrnout všechny oblasti lidského poznání – biologii, zeměpis, umění, techniku ad. V devadesátých letech se pak k tomuto projektu vrátil cyklem koláží Nesoustavná anatomie. S encyklopedií se však pojí ještě jiný soubor – jsou to asambláže tvořené ze zvířecích koster a všelijakých předmětů, jež Švankmajer propojil v rozličných fantastických tvarech do podivných zvířat a kreatur. Asambláže později použil ve filmu Něco z Alenky (1987) a také se staly základem oddělení Scientika rozsáhlé kunstkomory (nebo jak ji sám autor nazývá: Kunstkamera), kterou umělec buduje ve svém domě v Horním Staňkově. Ve Švankmajerově kunstkomoře se pak naplno projevuje autorův přístup k tvorbě a vidění světa jako „magického univerza“, v němž hraje hlavní roli imaginace coby „královna lidských schopností“.

Ke kontrastu mezi tradičními postupy a novými experimenty s obrazem a herci, k hybridizaci klasických metod a ke kombinování žánrů nedochází u Švankmajera jen ve starších divadelních inscenacích, ale lze je rovněž nalézt také v jeho filmech. Takové snímky pak svou podobou i nadále zůstávají v opozici ke konvenčnímu způsobu natáčení a také vnímání publikem. Zároveň jsou vždy přijímány s rozpaky, zabaleny do provokativního nádechu, přestože Švankmajerovy starší snímky již patří ke klasice české kinematografie. Již když mladý Švankmajer končil v roce 1958 studium na DAMU, nabídl mu režisér a scénárista Emil Radok spolupráci na krátkometrážním snímku Johanes Doktor Faust. O šest let nato pak vznikl Švankmajerův vlastní autorský krátký film Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, na němž s ním spolupracovala řada herců z Divadla masek. Ve filmu Švankmajer kombinoval některé postupy ze svých divadelních her a již od samého začátku staví diváka před sled rychlých obrazových střihů, díky nimž buduje dynamickou a kontrastní strukturu jakéhosi anti-narativu. Stejný princip se pak objevuje v mnoha Švankmajerových filmech, mimo jiné v krátkém snímku Historia naturae (suita) z roku 1967, kde postupně seznamuje diváka s rozličnými přírodovědeckými druhy a kombinuje zde artefakty s přírodninami (vycpanými i živými) a kresbami. Film vznikal paralelně se zájmem o rudolfinský manýrismus a fantastické kreatury, jež Švankmajer vizualizoval v kolážích a objektech.

V sedmdesátých letech nebylo Švankmajerovi umožněno pracovat na filmech, přičemž sám neměl dostatečné technické zázemí, aby je natáčel sám. Proto se začal znovu naplno věnovat objektům, jež sice opět tematizovaly povahu materiálů, tentokrát ale se záměrem podtrhnout jejich taktilní charakter. Vzniklé předměty – taktilní židle, válečky, prkénka a vařečky – určené pro dotyk rozličných částí těla měly aktivizovat hmatové poznání a jednání a zbavit tento lidský smysl utilitarismu. Účelem mělo být intenzivní zjitření smyslů, vyzdvihnutí významu hmatu a podnícení samotné imaginace. K tomu Švankmajerovi sloužily nejen předměty, ale také experimenty, během kterých nechával členy Surrealistické skupiny ohmatávat jím vytvořené struktury a zaznamenával si jejich slovní asociace. Výsledky hmatových pokusů pak Švankmajer porovnával se zrakovými vjemy a sepisoval do jakýchsi závěrečných zpráv, které v roce 1994 vydal v knize Hmat a imaginace(Úvod do taktilního umění).

Od osmdesátých let se Švankmajer soustavně věnuje kromě vytváření „zvířecích“ kreatur také tvorbě koláží a objektových asambláží a především natáčení celovečerních filmů (z nejnovějších stojí za to připomenout alespoň snímky Spiklenci slasti, 1996, Otesánek, 2000, Šílení, 2005 a Přežít svůj život, 2010). V žádné své činnosti neopouští důraz na koncept imaginace a na potřebu její kontinuální aktivizace. Švankmajerovo surrealistické heslo „Všechnu moc imaginaci“ se proto ne nadarmo stalo sloganem sociálního a squatterského hnutí. Nejde totiž jen o jednoduché nahlédnutí do fantastického světa, ale spíše o snahu uskutečnit možnost změny nebo ji minimálně naznačit, protože dokud se změna (ať už politická, umělecká, společenská nebo životní) nestane představitelnou, nenastane vůbec.

Použitá literatura: Dryje, František a Schmitt, Bertrand (ed.), Jan Švankmajer. Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou, Arbor vitae, Řevnice, 2012.

Vasseleu, Cathryn (ed.), Touching and Imagining. An Introduction to Tactile Art, I. B. Tauris, London/New York 2014.

Jiný vzduch. Skupina česko-slovenských surrealistů 1990 – 2001, Staroměstská radnice (katalog výstavy), Sdružení Analogon, Praha 2012.

Dryje, František a Schmitt, Betrand (ed.), Možnosti dialogu / Mezi filmem a volnou tvorbou, Arbor vitae, Řevnice 2012.

Castro, Eugenio – Lacalle, Julián (eds), Para ver, cierra los ojos, Filmoteca Nacional de Madrid, Pepitas de Calazaba, Madrid 2012.

Surrealistická východiska (1948-1989). Odklony. Návraty. Přesahy, Památník národního písemnictví (katalog výstavy), Společnost Karla Teiga, Praha 2011.

Jodoin-Keaton, Charles, Le cinéma de Jan Švankmajer. Un surréaliste animé, Rouge profound, Paris 2011.

Das Kabinet des Jan Švankmajer. Das Pendel, die Grübe und andere Absonderlichkeiten, Ursula Blickle Stiftung, Kunsthalle Wien, Verlag für Moderne Kunst 2011.

Gutiérrez, Gregorio Martín (ed.), Jan Švankmajer. La magia de la subversión, T&B editores, Madrid 2010.

Švankmajer, Jan, Frolcová, Milada, Salamandr. Výběr z tvorby Evy a Jana Švankmajerových, Slovácké muzeum, Uherské Hradiště 2008.

Akatsuka, Wagaki, Švankmajer to Čko áto, Michitani, Tokyo 2008.

Skupina Máj 57. Úsilí o uměleckou svobodu na přelomu 50. a 60. let, Císařská konírna (katalog výstavy), Správa Pražského hradu, Praha 2007.

Tsjechische L’art brut tchèque, Musée d’art spontané, Centre tchèque (katalog výstavy), Bruxelles 2004.

Otcovská, Květa a Frídlová, Olga (ed.), Jan Švankmajer. Transmutace smyslů, Středoevropská galerie a nakladatelství, Praha 2004.

Dryje, František a Stolařík, Bruno (ed.), Jídlo / Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Arbor vitae, Správa Pražského hradu, Praha 2004.

Corbet Maurice, Vimenet Pascal (eds), Švankmajer, E&J – Bouche à bouche, Éditions de l’œil, Montreuil 2002.

L’art brut tchèque, Galerie Halle Saint Pierre (katalog výstavy), Paris 2002.

Dryje František (ed.), Síla imaginace. Režisér o své filmové tvorbě, Dauphin – Mladá fronta, Praha 2001.

Sféra snu 2001. Výstava Surrealistické skupiny v Československu, Galerie Sovinec, 2001 (katalog Analogon č. 32).

Imaginativní oko, imaginativní ruka, Galerie Jiřího a Běly Kolářových, Vltavín, Praha 2001.

Kumagai, Maki – Holý, Petr, Švankmajer no hakubutsukan, shokkaku geijutsu, obuje, koraju shu, Kokusho Kankókai, Tokio 2001.

Tschechischer Surrealismus und Art Brut zum Ende des Jahrtausends, Palais Palffy, Wien 2000.

Zábory, anexe, okupace, anšlusy. Výstava Surrealistické skupiny v Česko-Slovensku, Galerie Zámeček, Příbram 2000, (katalog Analogon č. 30).

Svatokrádež, Mezinárodní surrealistická výstava, Salmovský palác, Praha 1999 (katalog Analogon č. 25).

Akatsuka, Wagaki, Švankmajer no sekai, Kokusho Kankókai, Tokyo 1999.

Intervention, Imagination, Interpretation. A Retrospective Exhibition of the Group of Czech and Slovak Surrealists, Swansea Festval of Czech and Slovak Surrealism, Swansea 1998.

Očima Arcimboldovýma, Národní galerie (katalog výstavy), Praha 1997.

Surrealistická obraznost a kresba, Národní galerie (katalog výstavy), Praha 1997.

Švankmajerová, Eva a Švankmajer, Jan, Evašvankmajerjan: anima, animus, animace, katalog k výstavám v Klatovech, Českém Krumlově, Hradci Králové, Jihlavě, Pardubicích, 1997.

Hames, Peter (ed.), Dark alchemy. The Films of Jan Švankmajer, Flicks Books, Trowbridge 1995.

Švankmajer, Jan, Hmat a imaginace (úvod do taktilního umění). Taktilní experimentace 1974-1983, Kozoroh, Praha 1994.

Das Umzugskabinet. Ausstellung der Gruppe der tschechichen und slowakischen Surrealisten, Galerie 13 (katalog výstavy), Hannover; Galerie Forum, Gütersloh 1993.

Das Lexikon der Träume, Kunstraum Freihaus, Wien 1993.

Třetí Archa. Výstava Surrealistické skupiny v Československu, Galerie Mánes (katalog výstavy), Sdružení Analogonu a Lidové noviny, Praha 1991.

Het Iudicatief Principe, Antwerpse Film Stichting, Antwerpen 1991.

Analogon, voyage à travers les couleurs du temps. Exposition du Groupe surréaliste en Tchécoslovaquie, Galerie Neuf, Editions Hourglass, Paris 1990.

Vimenet Pacal, Alice. Écoles et cinéma, Les enfants du cinéma, Yellow Now, Paris 1989.

Bouillonnments cachés, tableaux, dessins, gravures, collages, céramiques, objets, films de Eva et Jan Švankmajer, Edition Confédération Parascolaire, Bruxelles et Tournai 1987.

Proměny humoru. Výstava Surrealistické skupiny v Československu, Sovinec, Praha, Editions Le La, Genève 1984.

Sféra snu. Výstava Surrealistické skupiny v Československu, Sovinec, Editions Le La, Genève – Prague 1983.

Exposition du Groupe surréaliste en Tchécoslovaquie, Galerie Phasme (katalog výstavy), Genève 1981.

Le collage surréaliste en 1978, Galerie Le Triskèle (katalog výstavy), Paris 1978.

Infantile Lüste, Galerie Sonnering, Münster 1977.

Armes et bagages, Galerie Verrière (katalog výstavy), Lyon 1975.

Skupina Máj – 5. výstava skupiny Máj, Nová síň (katalog výstavy), Praha 1964.