Jana Bernartová

Vizuální umělkyně Jana Bernartová prošla během studií několika „mediálními“ ateliéry. Vysokoškolské vzdělání zahájila na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci v ateliéru Vizuální komunikace – digitální média Stanislava Zippeho. Magisterské studium absolvovala v intermediálním ateliéru Václava Stratila na brněnské FAVU, doktorát v ateliéru Supermédia Federica Díaze na pražské UMPRUM. V mnoha ohledech definující pro ni bylo už působení na liberecké univerzitě, které jí poskytlo zázemí pro práci s nejmodernějšími technologiemi, znalost jejich možností i limitů. Právě chyba v digitálním obraze, napětí mezi virtuálním světem a žitou realitou, mezi daty a jejich hmotnými výstupy představují stěžejní témata dosavadní tvorby Jany Bernartové. Přesto, že autorka pracuje především s digitálním obrazem, její práce jsou často určeny do galerijního prostředí. Je jim vlastní široké myšlenkové pozadí. Bernartová mnohdy jedno téma rozvíjí po několik let v rámci jednoho cyklu nebo série prací. Ty mají často charakter badatelského výzkumu zaměřeného na zkoumání lidského vnímání ve vztahu k digitálnímu obrazu. Autorka se v nich ptá, jaké nároky klade proměna média, respektive nosiče vizuální informace na vnímání pozorovatele. V neposlední řadě pak i na to, jak se pod vlivem nejnovějších médií proměňuje náš vztah k obrazu či k výtvarnému umění. Právě komunikace se světem současného umění, do kterého sama autorka vstupuje nejen z pozice umělkyně, ale také kurátorky a pedagožky, je jednou z trvale přítomných rovin její práce. Po mnoho let ostatně určovala výstavní dramaturgii pražské galerie Kvalitář. V současnosti je působení Jany Bernartové rozkročené mezi Prahou a jejím rodištěm Libercem. Od roku 2016 zde jako kurátorka organizuje mezinárodní festival Art Week Liberec. Na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci vede Výtvarný ateliér studentů architektury.  

Obrátíme-li pozornost k tvorbě Jany Bernartové, mohli bychom uplynulé dva roky s trochou nadsázky označit za autorčino „modré období“. V dlouhodobém projektu Tekuté krystaly R0G0B255 (2016-2018) se zaměřila na zkoumání vlastností a možností zprostředkování digitální barvy. Její zájem v něm upoutala základní modrá barva RGB barevného spektra. Barva vyzařovaná projektory a některými monitory ve fázi výchozího nastavení nebo úsporného režimu. Technickými parametry přesně definovaný barevný odstín, pro který jsme doposud nenašli vhodný slovní popis, neboť všechna přirovnání vykazují nepřesnost, stejně jako výsledný vjem diváka závislý na typu a kvalitě zobrazovacího zařízení.  Právě tento aspekt se Bernartová rozhodla rozvinout v sérii instalací postupně prověřujících zobrazovací možnosti různých médií (fotografie, displej počítače nebo mobilního telefonu, televizní obrazovka) – nosičů a zprostředkovatelů vizuální informace.

Na počátku série projektů věnovaných digitální modré stála stejnojmenná výstava Tekuté krystalyR0G0B255 (2017) v Galérii Plusmínusnula v Žilině. Tu Bernartová pojala jako interaktivní instalaci založenou na projekci výchozí modré, reagující na vstup návštěvníka do výstavního prostoru. Důležitou roli v tomto případě sehrával doprovodný booklet vytištěný ve „stejném“ odstínu. Výstavu doplnila radikální intervencí do veřejného prostoru hlavního žilinského náměstí, kterou můžeme v jistém ohledu vnímat jako pomník (barvě) digitálního věku, jenž plně využívá jeho základní mimikry. Po dohodě se zřizovatelem velkoplošného city lightu nechala obrazovku určenou pro reklamní sdělení po několik dní běžet v odstínu základní digitální modré. Minimalistickou instalaci Výchozí nastavení (2017) v Altánu Klamovka oproti tomu založila na komorním setkání RGB modré barvy zprostředkované formou plotru, monitorem počítače a digitálním tiskem na papíře.

Na výstavě Červená jako Ferarri (2017) se autorka rozhodla prezentovat tentokrát červenou RGB barevného spektra na monitoru, fotografii, velkoformátovém tisku a skrze laserové záření. Prostřednictvím výmalby pak přizvala do hry také fyzický ekvivalent digitální červené – pigment v odstínu rosso corso, jímž vymalovala jednu z místností galerie. Instalace „tón v tónu“ se však vlivem zobrazovacích možností jednotlivých nosičů a působením světla změnila v nečekaně pestrý vzorník barevných odstínů. Zatímco v ostatních projektech spojených tématem digitální barvy Bernartová ponechávala obsahové aspekty barev záměrně stranou, tentokrát nechala do své práce více proniknout významy, které s sebou určité barvy nesou. Prostřednictvím názvu výstavy se dotkla otázky zacházení s barvou jako marketingovým nástrojem a s jeho sílou navodit v pozorovateli prostřednictvím označení určitý pocit.

Jednotlivé prezentace věnované digitální modré (a červené) tak můžeme vnímat jako dílčí porovnávání různých způsobů zprostředkování konkrétní informace, zároveň však jako pokusy vedoucí až k vytvoření komplexního barevného prostředí, do nějž má člověk možnost vstoupit. V řadě z nich se autorka rozhodla přizvat do hry pigment ultramarín – nejbližší barevný ekvivalent „výchozí modré“ ve fyzické podobě, po staletí užívaný barevný odstín zatížený mnoha historickými, společenskými i náboženskými významy. S digitální modrou jej navíc spojuje zajímavý paradox, jímž je nemožnost přesné reprodukce do tištěné podoby. Instalaci Ultramarín extra blue (2017) vytvořenou pro Galerii Kaplička v Jablonci nad Nisou autorka postavila právě na pomyslném souboji mezi digitální barvou zprostředkovanou RGB světlem a pigmentem v jeho fyzické podobě, v němž roli arbitra převzalo světlo.

Vztah barvy a světla dále rozvinula ve výstavě ~ 430–500 nm, ~ 700–600 THz připravené na počátku roku 2018 pro Galerii města Blanska, na níž prezentovala sérii fotografií v lightboxech a velkoformátovou projekci. Fotografie z cyklu Remediation (2017) můžeme vnímat jako sérii dvojportrétů pomyslných rivalů – digitální barvy a pigmentu. Adjustace do lightboxů nejenže násobí jejich celkový vizuální účinek, ale opět přivádí do hry světlo jako element, který má na výsledný vjem zásadní vliv. Zvoleným způsobem prezentace se Bernartová rozhodla akcentovat téma proměny obrazu, respektive původní obrazové informace prostřednictvím několikanásobného přenosu. Do určitého extrému jej dovedla skrze dvojici paralelně probíhajících výstav. Záznam pigmentu promítaný velkoformátovou projekcí v Blansku nechala živě přenášet webkamerou do internetové ScreenSaverGallery prezentující současné digitální umění prostřednictvím jednoduše stáhnutelné aplikace spořiče obrazovky. Ten se pak objevoval na monitoru v olomoucké galerii Vitrína Deniska po dobu konání blanenské výstavy a v závislosti na jejích otevíracích hodinách. Autorka tak uzavřela pomyslnou mediální smyčku, v níž se původní, vizuálně vyčištěný obraz několikanásobným přenosem prostřednictvím různých médií proměnil v „živé“ prostředí útočící na divákovu obrazotvornost. 

Zatímco v prezentaci Hyperloop (2018) představené ve Vitríně Deniska jej divák mohl sledovat pouze na monitoru počítače, v několikanásobné projekci Možnosti zobrazení (2018) připravené o pár měsíců později pro pražskou galerii NoD již Bernartová diváka přivádí do barvou a světlem modifikovaného prostředí. Výstava tak naplňuje autorčin záměr být spíše „opticko-sensuální kalibrací prostoru“ než tradiční výstavou promítaného video-obrazu.

Vizuálně podmanivé instalace Jany Bernartové v odstínech (nejen) modré nejsou ale pouze místy remediačního experimentu. Odchylky a chyby vzniklé během převodu z jednoho média na druhé a neschopnost současných nosičů přenést konkrétní vizuální informaci v nezměněné podobě z virtuálního do reálného světa autorku přivedly k důslednému prověřování možností, a zejména pak limitů reprodukčních technologií. Prostřednictvím svých prací ale reflektuje nejen vliv, jaký tyto nosiče mají na proměnu vnímání vizuální informace, ale i na změnu pohledu na umělecké dílo a výtvarné umění obecně. 

Otázka definování uměleckého díla dostupnou technologií či jeho prezentace, respektive interpretace prostřednictvím určitého média a zvoleného formátu představuje další z témat, které Bernartová ve své práci dlouhodobě sleduje. Zatímco v instalaci Poměr (2016, Galerie SPZ, Praha) zaměřila pozornost na sériově vyráběné rámy závěsných obrazů a v podstatě absurdní požadavek vtěsnání obrazového sdělení do výrobou daného formátu, projekt Parametrická digitální struktura se vedle otázky materiálových omezení opět vrací k (ne)možnosti věrného převodu obrazu/informace z virtuální sféry do fyzické podoby, a tedy k neustálé přítomnosti chyby. Podnětem pro vznik tohoto cyklu prací se ostatně stal obdržený email s chybnými daty. Vizuální informaci získanou otevřením zdrojového kódu zprávy prostřednictvím operačního systému Bernartová převedla do podoby velkoformátových digitálních tisků, z nichž mnohé představila koncem roku 2018 na výstavě Nula jedna v Oblastní galerii v Liberci.

V rozdílném materiálovém provedení tisků poukázala na odlišné výrazové možnosti jednotlivých materiálů ve vztahu k původní digitální struktuře. Promítl se do nich ale také zájem o digitální interpretaci barev, jejich vzájemný vztah v celkové struktuře díla a v neposlední řadě též o jistou vizuální atraktivitu datových výstupů, tedy témata akcentovaná už dříve v cyklu obrazů Chyby – Kvadratické systémy (2005–2008). Jak ostatně poznamenal autor doprovodného textu k výstavě Václav Janoščík: „Když se díváme na jednotlivé obrazy, textury a linie, můžeme snadno sklouznout k důrazu na formalismus a snad i podlehnout jejich kráse. Ale právě formalismus a abstraktní umění dnes nabývá nový charakter a význam. Nejde o krásu a abstrakci, která by hledala autonomní líbivé tvary a formy. To, na co se díváme, má především další vrstvu v digitálním kódu, datech, ale i samotných emailech. Abstrakce na papíře odpovídá abstrakci současné komunikační technologie a moci algoritmů.“ Prostřednictvím této série tisků autorka poukazuje na silnou rezonanci mezi daty a jejich hmotnými výstupy, na souvislosti mezi tušenými, nepostihnutelnými procesy digitálních technologií, které nás na každém kroku provázejí, a vlivem, jaký mají na naši žitou skutečnost. Neuchopitelnost těchto procesů spočívá mimo jiné ve stěží představitelném objemu datových toků i miniaturní velikosti zdrojových informací. Tyto aspekty Bernartová akcentuje monumentálním formátem prezentovaných tisků, jenž je v radikálně kontrastním měřítku vůči původní datové informaci.

Na neschopnost člověka pojmout procesy spojené s fungováním digitálních médií se ale zaměřila už ve své magisterské práci Arktická krajina v České republice (2009–2010). V autorském počítačovém programu generujícím v závislosti na čase pozvolna se proměňující obraz. Ten, prezentovaný formou projekce, záměrně klade přemrštěné nároky na vnímání diváka i na jeho čas, čímž odkazuje na nemožnost člověka pojmout v celistvosti některé procesy, ať už přírodní nebo ty, odehrávající se ve virtuální sféře.

Neuchopitelnost virtuální reality, tentokrát z hlediska neomezených datových toků, se stala také tématem autorčiny dizertační práce – cyklu Generování textů o generativním umění (2010–2017). V jednom z mála projektů v prvotní fázi směřovaném do virtuální sféry v podobě platformy TheText.info – vytvořila společně s týmem odborníků umělou inteligenci, která vstřebává informace a následně generuje texty obsahově spojené tématem generativního umění a nových médií. Také v této práci akcentuje prvek nekonečna, a to v konfrontaci jedince s nezadržitelným přívalem informací, zkreslenou realitou a (ne)možností orientace v ní i v nekonečném virtuálním prostoru. Zmíněné aspekty rozvinula v dílčích prezentacích a performancích zaměřených na konfrontaci umělé a lidské inteligence.

Na výstavě Turingův test v podmínkách imitační hry (2013) v galerii Kvalitář nechala na dvojici led diodových displejů běžet odborný text teoretika médií Lva Manoviče a texty o generativním umění aktuálně generované vlastním autorským softwarem. Rozhodla se tak prověřit pozornost diváka a jeho schopnosti rozlišení. Na miskách vah tak poměřuje (ne)schopnosti a (ne)dokonalosti člověka a umělé inteligence jako výkonné jednotky, jež je však jen v omezené míře schopná vnést do své práce přidané hodnoty. Prostřednictvím nepřetržitě běžící časomíry v instalaci opět odkazuje k nemožnosti pojmout v komplexnosti uplývající data a čas. V navazující performanci Almost Human doprovázející výstavu Koriandrový tunel (2014) odkázala prostřednictvím veřejného čtení generovaných textů z archivu platformy TheText.info k otázkám týkajícím se legitimizace generovaného textu (v širším kontextu výsledků činnosti umělé entity) prostřednictvím veřejné interpretace. Ačkoliv z trochu jiné perspektivy, tak i v této práci zaznívá dlouhodobě sledované téma média jako nosiče a zprostředkovatele informace.

Jak je patrné, Jana Bernartová se od počátku své umělecké tvorby věnuje digitalizaci jako jednomu z charakteristických aspektů současné společnosti, který mimo jiné zásadním způsobem proměnil nazírání na současné vizuální umění. Její uměleckou činnost prostupuje zájem o digitální data ve formě neviditelného systému, ale také o jejich vizuální interpretaci prostřednictvím různých médií.  Jak sama podotýká: „Skrze proměňující se formát i médium zůstává v mé práci přítomná fascinace neuchopitelností okamžiku a nepostihnutelností nekonečna.“

Jozef Cseres - Jana Horáková - Václav Janoščík - Andrea Průchová Hrůzová: Jana Bernartová / Nula jedna, Liberec 2018.

Machalický, Jiří: Prolínání v Kvalitáři In: Lidové noviny, č. 200, 26. 8. 2016, str. 14.

Svoboda, Aleš: Neomediální koexistence In: Ateliér 3/2014, str. 3.

Roztočil, Ondřej: Jana Bernartová, Turingův test v podmínkách imitační hry In: A2 5. 6. 2013 ročník IX/12, str. 31.

Wohlmuth, Radek: Když to bouchne ... In: Art & antiques 11/2012, str. 75.

Haškovcová, Marie: Kvalitář In: Ateliér 11/20012, str. 11.

Čiháková Noshiro, Vlasta: 7. bienále ve Florencii In: Ateliér 3/2012, str. 9.

Cseres, Jozef: Hibák In: Magyar Műhely 152 3/2009, obálka a str. 42, 43. (HU)

Valoch, Jiří: Reframed In: Ateliér 3/2009, str. 12.

Valoch, Jiří: Zippeho žáci In: Ateliér 16 - 17/2006, str. 6.

Valoch, Jiří: Jaké Chyby dělá Jana Bernartová? In: Prostor Zlín 4/2006, str. 30 - 31.