Jana Doležalová

Jana Doležalová, absolventka ateliéru monumentální tvorby na pražské akademii, je jednou z mála osobností na české umělecké scéně, jejíž práci lze označit za environmentálně angažovanou. Ačkoliv v sobě její výpověď nese naléhavý apel, vnímáme ji, i díky zcela specifické vizualitě, spíš jako křehké svědectví o proměně okolního světa. Ve své práci vytrvale poukazuje na narušení a zpřetrhání vazeb v prostředí, v němž žijeme, či lépe řečeno podává „ zprávu o mizení“. Vyjadřuje se prostřednictvím performance zaznamenaných v krátkých videích, ale i mnohovrstevnatými instalacemi složenými z jednotlivostí, jež vytvářejí prostředí, v němž má každý prvek své nezastupitelné místo a stává se nedílnou součástí celého příběhu.
     Právě role a odpovědnost jednotlivce v rámci společenství patří k jednomu z témat, které Doležalová ve své tvorbě kontinuálně rozvíjí. Instalace často sestavuje z nalezených přírodnin a vlastnoručně vytvořených objektů, z nichž mnohé sehrály roli už v jejích předešlých videoperformancích. Můžeme tak sledovat, jak se její práce po stránce obsahové prostupují a doplňují, jak jedna myšlenka navazuje na druhou. V portfoliu Jany Doležalové ale najdeme také několik velkoryse koncipovaných dočasných realizací ve veřejném prostoru, monumentálních architektur poukazujících na koexistenci určitého společenství, k propracovanému systému, jež dává vzniknout celku. Společným jmenovatelem těchto prací je procesuálnost a efemérnost. Autorka při jejich tvorbě počítá s proměnou použitého materiálu v průběhu času, s nepředvídatelnou interakcí ze strany diváka i se skutečností, že je po čase pohltí okolí.

Tyto aspekty se ostatně objevily už v jedné z prvních prací Jany Doležalové, v dlouhodobém projektu Agrosquatting (2009–2012) realizovaném se Štěpánem Plátkem. Společná péče o zpustlý sad přerostla v průzkum areálu obývaného firmou na likvidaci odpadů a v občasné vytváření instalací z nalezeného materiálu. Specifickou formu uměleckého zásahu do krajiny motivovanou úsilím o aktivní proměnu neutěšeného stavu konkrétní lokality autoři představili formou dokumentace a několika instalací na stejnojmenné výstavě v galerii Školská 28 (2012).

V roce 2010 Doležalová absolvovala jako studentka pražské Akademie výtvarných umění studijní stáž na Taipei National University of Arts na Taiwanu. Přirozená nutnost reflektovat status cizince v exotické zemi ji přivedla k úvahám o vztazích mezi původním taiwanským a čínským obyvatelstvem, ale také o vazbách mezi původními a zavlečenými živočišnými druhy, jejichž expanze se může stát pro konkrétní prostředí hrozbou (videoperformance Kde domov můj? 2011). Návštěva chráněných přírodních lokalit v ní probudila zájem o endemické druhy typické pro určité prostředí. V performancích realizovaných na Taiwanu se tak, vedle otázky původu a práva na sdílení prostředí, poprvé výrazněji dotkla tématu křehkých vazeb v rámci ekosystému a odpovědnosti člověka za jejich narušení, jež sebou nese fatální následky.

Po návratu do Čech zmíněná témata rozvinula v kontextu české krajiny. V performance Návrat tetřeva hlušce do českých lesů (2012) vrátila do volné přírody tetřeva, kterého před půl stoletím zastřelil její dědeček.  Poukázala tím na skutečnost, že jsme během dvou generací schopni téměř vyhubit živočišný druh, který byl součástí naší krajiny od pradávna. Tato performance, stejně jako série akcí realizovaných Janou Doležalovou ještě během studia na pražské AVU, se zakládá na jednoduchých gestech. Výpověď se pro ni stává absolutní právě prostřednictvím jednoduché formy, která prohlubuje naléhavost sdělení. Snad nejvýstižněji to dokládá krátké video Výměna atributů kulturního dědictví (2012) zachycující přestavbu posedu v krmelec nebo záznam akce Setba střelbou (2012), v níž nechala náboje do brokovnice naplnit semeny a požádala myslivce, aby se proměnil z lovce v dárce života. Jak sama autorka poznamenává: „Situací měním normu.“ Tak zní i podtitul její diplomové práce Výňatek z českých polí (2012), dočasné sochy věnované rostlinám typickým pro české zemědělství. Ta je dalším z řady environmentálně zaměřených projektů, jež v sobě nesou performativní aspekt. Odkazuje zde k provázanosti jednotlivých prvků ekosystému a k jeho křehké rovnováze. K tématům, která se na několik let stala jejím ústředním zájmem.

Snad nejuceleněji se mu Doležalová dosud věnovala v sérii prací věnovaných biologické teorii ekologické niky. Představila ji v rámci skupinové výstavy Expozice (2014) v pražské Galerii Jelení. Ekologická nika je prostorem, který může živý organismus zaujmout bez toho, aby byl jakkoliv omezován. Tato definice však pojmenovává ideální stav. Pomyslný prostor, jenž určitý druh v ekosystému skutečně zaujme, je biology označován jako nika – ta závisí na koexistenci s ostatními organismy. Nachází-li se v daném prostředí druhy s podobnými potřebami, dochází k překrývání jejich nik, a ony tomu pak musí své nároky přizpůsobit. Pokud některý z nich vyhyne, zůstane po něm prázdná nika. V lepším případě je zaplněna jiným druhem, v horším dochází k nevratnému porušení vazeb v rámci celého ekosystému.
     Právě pocit nestability a ohrožení dominuje instalaci Ekologická nika (2014), v níž Doležalová proměnila dva muzejní podstavce v nakloněné roviny a na ně rozložila nalezené přírodniny a útržky akvarelu s motivem vířících ptačích hejn. Vzbudila tím v divákovi pocit, že sebemenší závan větru roznese subtilní předměty po místnosti a způsobí chaos v nastoleném řádu. Jediné gesto tak může mít fatální následky. Tento moment akcentovala i v performance Prázdná nika (2014). Na výstavě ji dokumentuje pouze fotografie zachycující autorku ve chvíli, kdy se v depozitáři Národního muzea dotkne čenichu preparovaného vakovlka tasmánského. Tímto jednoduchým gestem parafrázuje jedno z nejslavnějších děl z historie umění – výjev z Michelangelovy stropní fresky v Sixtinské kapli. Odkazuje v něm k tvůrčí síle člověka i k jeho destruktivním schopnostem.
     Celou sérii uzavírá videem s názvem Překrývání nik (2014) dokresleným audio nahrávkou Fundamentální nika (2014). Do vizuálně působivé koláže sestavené ze záběrů přírodnin a sekvencí ze záznamů vlastních performance zapojila jednoduchou animaci – ve své vizuální podobě mnohoznačný grafický znak dvou množin představujících protínající se niky. Série prací věnovaná teorii ekologické niky dokresluje obsahovou a formální provázanost, ale i škálu výrazových prostředků a specifický způsob práce, který Jana Doležalová v posledních letech uplatňuje při komponování videí i v tvorbě objektů a prostorových instalací.

Princip konstrukce díla z jednotlivých prvků využila například v instalaci Fénix (2013) realizované pro výstavu Proměnná společnost v popelu Fénixe v brněnské Galerii mladých. Odkazuje v ní k legendě o ptáku Fénixovi, bytosti procházející, obdobně jako lidská společenství, periodickým cyklem zániku a sebeobrození. Dvě konstrukce sbité z dřevěných latí svým tvarem připomínají rozevřená křídla dvou ptáků – orla a albatrose, dvou podob bájného Fénixe a zároveň dvou fází jeho letu na cestě mezi zrodem a zánikem. Na pomyslných křídlech rozmístěné přírodniny a drobné objekty z recyklovaných materiálů tu existují samy o sobě, vyprávějí svůj vlastní příběh a společně pak artikulují výpověď instalace jako celku. Ztělesňují fragmenty narušeného ekosystému, stopy dílčích omylů vedoucích ke katastrofě. Podobně jako v řadě dalších instalací (Kararští ztroskotanci, 2015, Galerie Industra, Brno; Vznik atolu, 2015, Sochy v ulicích, Brno) zde do popředí vstupuje dlouhodobě reflektované téma zodpovědnosti ve vztahu jedince a společenství.
     V instalaci Člověk bez nosorožce (2015, Vitrína Deniska, Olomouc) se pak protíná s úvahami o funkci, ideové náplni, formě a dopadu sochy ve veřejném prostoru (nadčasovosti poselství i formy), tedy zodpovědnosti a účasti na formování našeho bezprostředního okolí. Pomník v podobě subtilní instalace věnovaný jednomu z nedávno vyhynulých živočišných druhů, nosorožci dvourohému západnímu, však poukazuje také na stereotypy v lidském myšlení – v tomto případě spojené s praktikováním tradiční čínské medicíny, které mají fatální vliv na naše životní prostředí. Poznatky na toto téma autorka shrnula v samostatném projektu mEDICINE I. (2016, České centrum v  Berlíně).

Jako svého druhu efemérní pomník lze chápat také audioprojekt IUCN / Červená listina kriticky ohrožených druhů (2011). První nahrávku seznamu vyhynulých a kriticky ohrožených živočišných druhů načetla v roce 2011 jako součást diplomové práce na Akademii výtvarných umění. Druhou, aktualizovanou a přepracovanou verzi z roku 2015 prezentovala na skupinové výstavě MONUMENT v Czech China Contemporary v Pekingu. Výčet latinských jmen v ní působí jako nekonečná monotónní báseň podávající zprávu o mizení, jež je primárním poselstvím, které Jana Doležalová svou tvorbou divákovi předává.

Realizace ve veřejném prostoru:

2015
Vznik atolu, Brno Art Open 2015 - Beyond Architecture, Dům umění města Brno, Brno

2011
Za květinu se neděkuje, Galerie Prádelna, Psychiatrická léčebna v Praze- Bohnicích, šestiměsíční interaktivní projekt do veřejného prostoru

2009
Autochton, Alochton, Synantropie, Kontejnery umění, Sochy v ulicích, Brno

Katalog:

Brno Art´Open 2015 (Sochy v ulicích), kolektiv autorů.

Kopřivy,  Jan Karpíšek, Václav Cílek, Jitka Klimešová, 2015.

Nina Michlovská, Jana Doležalová, Prostor Zlín, 3/2014.