Jana Kochánková

Eruptivní různorodost tvorby Jany Kochánkové v sobě soustřeďuje formové přelévání mezi sochou a instalací, egoismem i spontaneitou performancí, plošností a ornamentalitou malby a grafiky spějícím k dekorativním principům, nebo módního návrhářství oděvů. Rozpětí využívaných médií je skutečně obsáhlé. Významově a obsahově jej však lze poněkud zúžit. Jana Kochánková se svými výstupy pohybuje na hranici postmodernistického dědictví materiální struktury umění a feministickými postoji vůči umělecké identitě. Energie vkládaná do každého díla je plná zástupných estetických klíčů. Jednou používá „mainstreamových“ odkazů ke konzumní kultuře, jak vizuální tak předmětné, jindy jakoby demonstruje své feminní postoje vůči světu prostřednictvím mužského elementu (např. v převlecích za muže s knírem či vousy).

Ostatně materiálová přeměna zevnějšku znamená u Kochánkové dominantní prvek k dalšímu čtení její práce. Přes jí blízké, zejména pestrobarevné, formy postupuje k vlastní sebereflexi. Fotografie slouží, především u performancí, k dokumentování provedeného gesta převleku v určitém prostředí. V některých výstupech (masky s její podobiznou) využívá širokého spektra veřejnosti a následného vyfotografování situace například s fotografií-autoportrétem na špejli (například komise na AVU, turisté s pozadím hradčanského panoramatu, diváci v kině atd.).

Na druhé straně, sochařskou linii Kochánkové prostupují kypící sádrové odlitky, minimalismus jednotlivostí je zde transformován do téměř expresivních instalací. Jindy je sádra použita jako prostředek k zastavení pohybu nebo překrytí původního materiálu. Například u sádrových odlitků drapérií překrývajících monumentální instalaci, jejíž vnitřní obsah lze jen tušit z nezakrytých fragmentů.

Kochánková ve svých sochách nebo instalacích vytváří určitý remix materiality a jejího paralelního utajování. U menších objektů autorka sahá i po organických prvcích, jakými jsou třeba ovoce (banány, pomeranče, mandarinky, atd.)nebo zelenina (okurky, cukety, apod.). V mnoha ohledech její práci nelze nesrovnávat například s některými uměleckými postupy u Vladimíra Skrepla, i přesto, že je nutný značný odstup jak formální, tak především obsahový.

Jana Kochánková záměrně vytváří zkrácenou značku své osoby známou jako „KOKO“. Tento emblematický prvek přiznává i u některých děl. Lze si jej vykládat též v kontextu mezinárodních uměleckých hvězd (např. Jeffa Koonse nebo Damiena Hirsta) jako jistý druh narážky. Glosa na zpopularizovaný umělecký trh fungující právě na základě značky jména příslušného umělce. Snad je také nutné dívat se na celek její práce v kontextu silného vědomí sebe sama jako ženy-umělkyně. Feministický pohled je přiznáván přes zmíněné vstupování do podoby muže i podob jiných, ale i skrze ambici užitnosti výtvarné produkce – patrné v autorčiných sériích oděvů a šatů. Ty se zdají zpětně odkazovat k její práci s „převlékáním“ jako vstupováním a vystupováním z různých identit. Na druhé straně představují skutečné (ba snad i velmi vkusné) funkční doplňky.

„KOKO“ je v mnohém typem umělkyně, která nepracuje podle vytyčených intelektuálních stanovisek. Volnost pohybu ve způsobech vyjadřování má však svá pravidla. I v přesahu do popové tekutosti módy se nejedná o zcela standardní postup návrháře. Vše určené k užitku je jaksi prosto okázalosti módních přehlídek, stále však neztrácí příslušnou suverenitu. Přiznán je zcela jednoduchý dekor nebo animalita známá z autorčiných maleb nebo grafik. Kochánková záměrně manipuluje s vybranými spektakulárními trendy. Rozpracovává je na základě osobní vnímavosti nebo tělesného vztahu k okolí i k sobě samé a následně vše podrobuje procesu svého intuitivního proniknutí materiálem. Schopnost neustálého experimentu nebo obměny strategie v práci s uměleckými prostředky nebo jejich případný přesun do běžné reality jsou v autorčině tvorbě takřka plynulé. Pořád přítomné vědomí osobního postoje je překrýváno vrstvami tvůrčí přizpůsobivosti současné realitě a snahou o její mírné posuny dál.

kurátorka výstavy:

Že je to opravdu strašné, ale ještě horší, 2005, Galerie AVU, Praha

organizace přednášek:

2007-2008 Koncipované přednáškové cykly na Akademii výtvarných uměni v Praze, ve spolupráci s Digilab AVU a VVP

videoklip:

2008-Art direktor úspěšného videoklipu kapely Sunshine, song Days will never be the same, režie Jan Zajíček.