Jánuš Kubíček

Díky svému otci, sochaři Josefu Kubíčkovi, vyrůstal Jánuš Kubíček v prostředí brněnské meziválečné umělecké scény. Z otcových přátel ho nejvíce ovlivnili malíř Jan Trampota a básník Jiří Mahen. Kubíček byl společně s Bohumírem Matalem zakládajícím členem umělecké skupiny Brno 57. Od počátku 60. let patřil mezi výrazné postavy brněnského kulturního prostředí, což platilo až do konce jeho života. Kromě malby se věnoval grafice, kresbě, koláži a je také autorem několika sochařských děl pro veřejný prostor. Kubíček byl zaujatý všemi malířskými technikami včetně olejové tempery nebo enkaustiky. Podobně jako mnoho jiných umělců i on dospěl ve své tvorbě do bodu, kdy se obracel k úplnému začátku. Chtěl objevit prazáklad umění a tím dosáhnout univerzálního poznání, čímž by se dle jeho vlastních slov „aktualizovaly prastaré hodnoty“.

Rodinné zázemí Kubíčkovi umožnilo věnovat se malbě a kresbě od dětství. Během 2. světové války studoval na brněnské Škole uměleckých řemesel. V roce 1943, ještě před dovršením plnoletosti, byl hostem na výstavě Spolku Mánes. Malby z tohoto období se stále silně vážou k tradici a z dobové produkce nijak nevybočují. Pod vlivem Trampoty maloval Kubíček klasická zátiší a městské veduty jak Brna, tak jeho bezprostředního okolí. Postupnému odpoutávání se od konzervativních námětů dopomohla umělcova cesta do Itálie. Kubíček získal nové myšlenkové impulsy a pozvolným opouštěním předchozích námětů začal hledat vlastní výraz a motivy. Uvolnění z opakujících se témat zpočátku představovalo rozptyl do více směrů: přes surrealistické koláže, jako např. Nedělní škola flagelantek (1949), až po studie ženského aktu a portrétu. Zatímco v předchozím období zaujímaly na umělcových malbách a kresbách hlavní místo jen kulisy života, nyní se do popředí dostal sám člověk – ne však nadlouho. Figura se z jeho tvorby během následujících let postupně opět vytrácí, zatímco jiný motiv se naopak stane jeho celoživotním tématem. Jde o pohled do autorova ateliéru. Interiérem své pracovny se bude zabývat s přestávkami již napořád. Podobně jako předtím v městských vedutách nebo nehybných zátiších, i zde Kubíček vybudoval scény, které jsou bez aktérů. Motiv prázdna a melancholického bezčasí se zde navíc pojí s viditelnou absencí hlavního účastníka, tedy samotného malíře, jenž se ve svém vlastním ateliéru stává jen pozorovatelem, vizuálním záznamníkem časosběrného materiálu.

Od poloviny 50. let se stále více obrací ke svým francouzským vzorům v osobě Paula Cézanna, Henryho Matisse a Paula Gauguina. Pod vlivem tvorby posledně jmenovaného se Kubíčkův námětový záběr rozšiřoval již dříve, a to především v grafických listech, ve kterých se, alespoň v této době, dokázal v otázce námětu více uvolnit. Volnější, exotická témata – jako třeba domorodci v pralese nebo koupání žen v řece – mu umožnila i větší míru stylizace, např. v grafikách Lov na tygra (1938) nebo Koupání (1943). Matissův vliv se uplatnil nejvíce počátkem 60. let v Kubíčkově sérii monochromních grafik znázorňujících pohyb, jehož původcem jsou stylizované ženské figury znázorněné při tanci nebo při hře s míčem (1962). Oblá těla po vzoru Matisse redukovaná na otisk nebo obrys siluety postupně vystřídal tvorbou dle principu analytického kubismu, k němuž měl vztah už v 50. letech. Obdiv k Bohumilu Kubištovi jej dovedl k technickému zájmu o rozklad tvarů, k vyjádření pomocí barvy, ale také k přesvědčení, že obraz může být nezávislý na skutečnosti, že on sám představuje autonomní realitu bez ohledu na to, co vidíme. Zátiší s nejobyčejnějšími věcmi bylo nahrazeno zátišími se symbolistním podtextem jako v obraze Zátiší s modrou hlavou II (1953). Základ pozdější Kubíčkovy tvorby tak tkví v kombinaci výběru z formotvorných zákonitostí fauvismu, impresionismu a hlavně kubismu. Tak se postupně dopracoval k premise, že hlavní už není samotný námět, ale jádrem a nositelem výrazové funkce obrazu se přirozeně stává tvar, linie a barva. Tento přechod lze pozorovat na sérii Hlav (1962) inspirovaných africkým uměním, kdy námět je stále ještě rozpoznatelný, avšak je silně přizpůsoben analytickému přezkoumávání formy a osvobozování obrazu od reálného předobrazu ve prospěch budování svébytné reality sahající za naši smyslovou zkušenost. Tím se stále více přibližoval ke snaze vyjádřit malbou transcendentální poselství, tak jak to činil v následujících letech.

Kubíčkovy formální experimenty a ohledávání malířských možností spadá historicky do období, kdy se po tvrdé represi 50. let mohly opět zakládat umělecké skupiny. Výtvarný a společenský život se začal postupně vzpamatovávat, umělci se pod vlivem nepatrných náznaků zlepšování politické situace začali více odpoutávat od klasických a tradičních způsobů malby. Kubíček od počátku 60. let tíhnul k zjednodušení a schematičnosti. Náměty redukované na pouhé křivky a linie se začínají vytrácet ve prospěch zachycení prchavého momentu pohybu, čímž se stávají abstraktními a nehmotnými jako v obraze Pohyb ve vodě III (1963). Kromě záznamu pohybu plynutí byl Kubíček rovněž fascinován světlem a jeho fyzikálními vlastnostmi, což jej dovedlo až k sérii zátiší vrcholící v roce 1969, na nichž dominuje bílá barva, která – jakožto reprezentant ostrého světla – pohlcuje všechny předměty, čímž je redukuje na pouhé obrysy neidentifikovatelných věcí (Zátiší se spirálou, 1966–1967; Zátiší V., 1965). Od druhé poloviny 60. let se Kubíček kromě malby dostával rovněž k zakázkám na dekoraci interiérů a exteriérů veřejných budov, a to v nejrůznějších technikách i materiálech přes mozaiku (Býk, 1965–1966 Ostrava), reliéf (Karafiát, 1975–1976 Brno) až po monumentální sochařské dílo (Vlna, 1966–1967 Brno).

Pod vlivem událostí v osobním i společenském životě se od 70. let obracel stále více k umění minulosti. Útěchu z tísně a smutku mu poskytla mytologie a umění antiky. Obrazy s existenciálním podtextem se zaštiťují bájnými postavami jako např. Láokoón a nesou v sobě symbolické poselství o vině, trestu, utrpení a míjení se. Kubíček právě v těchto obrazech spojil snahu o harmonii barev s abstraktní morfologií geometrických tvarů a linií ve snaze o dynamické ztvárnění zákonitostí obrazu. V 80. letech se jeho ruka ještě více uvolnila a vznikly tak obrazy temné barevnosti a nervních, až manických tahů štětcem. Kubíček promýšlel své dílo i teoreticky, výbor z jeho poznámek vyšel pod názvem „Dramatický meziprostor“ v roce 2004. Poslední výstavu, která byla zaměřena na jeho práce na papíře, měl v roce 2019 v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře.

ZEMINA J.: Jánuš Kubíček: Uměním unikat stupiditě světa, katalog výstavy, Topičův salon, Praha, 2013

HLUŠIČKA J./KUBÍČEK A.: Jánuš Kubíček, Akvarely a kvaše, Praha 2007

HLUŠIČKA J./KUBÍČEK A.: Jánuš Kubíček, Kresba a grafika, Praha 2004

KUBÍČEK A.: Jánuš Kubíček, Praha 1998

RULÍŠEK H.: Jánuš Kubíček: Koláže, katalog výstavy, Dům kultury ROH, České Budějovice, 1985

KUDĚLKA Z.: Jánuš Kubíček: Obrazy, katalog výstavy, Galerie Jaroslava Krále, Brno, 1968

SPIELMANN P.: Jánuš Kubíček: Obrazy-grafika, katalog výstavy, Slovácké muzeum, 1960

KUDĚLKA Z.: Jánuš Kubíček: Práce z posledních let, katalog výstavy, Kabinet umění, Brno, 1956

KRSEK I.: Jánuš Kubíček, katalog výstavy, Dům umění města Brna, 1949

ZEMINA J.: Jánuš Kubíček: Uměním unikat stupiditě světa, katalog výstavy, Topičův salon, Praha, 2013

HLUŠIČKA J./KUBÍČEK A.: Jánuš Kubíček, Akvarely a kvaše, Praha 2007

HLUŠIČKA J./KUBÍČEK A.: Jánuš Kubíček, Kresba a grafika, Praha 2004

KUBÍČEK A.: Jánuš Kubíček, Praha 1998

RULÍŠEK H.: Jánuš Kubíček: Koláže, katalog výstavy, Dům kultury ROH, České Budějovice, 1985

KUDĚLKA Z.: Jánuš Kubíček: Obrazy, katalog výstavy, Galerie Jaroslava Krále, Brno, 1968

SPIELMANN P.: Jánuš Kubíček: Obrazy-grafika, katalog výstavy, Slovácké muzeum, 1960

KUDĚLKA Z.: Jánuš Kubíček: Práce z posledních let, katalog výstavy, Kabinet umění, Brno, 1956

KRSEK I.: Jánuš Kubíček, katalog výstavy, Dům umění města Brna, 1949