Jiří Franta

Dosavadní práci Jiřího Franty dominuje především mnohostranné využití média kresby. Jeho umělecké myšlení se odvíjí jak v individuálním přístupu tak činností v kolektivu jako člena umělecké skupiny Rafani nebo v autorské dvojici: David Bohm - Jiří Franta.

Franta je neúnavným kreslířem, nicméně neomezuje se pouze na tento druh výtvarného prostředku. Známa je i jeho malířská nebo objektová či sochařská expanze. Jiří Franta ať tím či oním médiem roztíná pro něj tabuizované světy, medialitu, moc, komiks či masovost nebo masmedialitu obrazu, ale i umění samo (například pitoresktní a školometské kánony atd.). Často sarkastický imperativ má dopomoci k nalomení určité vizuálně naddimenzované reality. Jiří Franta se stává maniakálním kreslířem úměrně k přepjatosti, obrazy přeplněného, všedního dne. Kresba je budována s velkou mírou nadsázky, přehnaností forem a vzájemného stírání měřítek či jejich záměny k umocnění problému, který řeší, štiplavě glorifikuje nebo nepokrytě zesměšňuje.

Ve spolupráci s umělcem Davidem Bohmem se v některých společných projektech obraceli k médiu kresby samotné. Ať už šlo o instalaci řady videozáznamů pro Cenu Jindřicha Chaloupeckého, anebo na výstavě v hale Karlín studios. Výsledek otisku kresby je výsledkem předcházejícího procesu jejího vytváření zcela neklasickými prostředky (například pištící gumy závodních motorek, vánkem rozechvělé listoví stromů, rypadlo bagru s upevněnou štětkou mezi zuby, kreslící za pomoci bagristy na stěnu, provazochodec balancující s dlouhou tyčí, na jejímž konci jsou opět upevněny štětce, atd. - vše vždy nastaveno líci bílého plátna).

Kresba je stopou. Gestem svého prostředníka. Jiří Franta a David Bohm jsou v tomto případě iniciátory procesu, který má vyvolávat abstraktní a efemérní médium čáry skrze výmluvné symboly, které se svými významy táhnou od romantizující noty „kreslící krajiny“, přes hlomoz a nemotornost kresby bagru, po „frajeřinu“ čar spálených pneumatik motocyklu. Viditelnost či naopak naprostá zastřenost kresby nebo hesel vlastní sebereflexe (což byla další společná intervence v rámci předešlé nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého) se v různých obměnách opakují a zvolna proměňují skrze formální posuny a výběr významových činitelů.

Jiří Franta nijak zatvrzele nelpí na vyzdvihování sebe sama jako umělecké individuality (i přesto, že jí nesporně je). Je to patrné právě z jeho postoje ke spolupráci a umocňování účinu uměleckého myšlení na základě syntézy společné energie. Dalším takovým příkladem byla výstava „Strach bílého muže“ v Galerii kritiků, kterou doslova postavili společně s Luďkem Rathouským. Franta uvedl do stísněného, kartonovými krabicemi napůl ucpaného, prostoru své transformované sochy-původně klasické sádrové odlitky kánonu lidské hlavy. Frantova manipulace byla radikálně vystavěna na oslepení modelového materiálu, jeho povrchové nabubření, zmateriálnění toporných hlav do zdánlivě „kvetoucích“ forem (použití skutečné zeleniny-lilků, špendlíků ad.). Franta použil u svých soch podobné nadsázky jako v mnoha svých kresbách. Nekompromisně s nimi zacloumal.

I ve svých obrazech uplatňuje mechanismy komentování média samotného. Používá jak sotva čitelná hesla či prohlášení, tak řeč estetických principů plošné malby, do kterých je vkládá jako nedílné součásti formy i obsahu. Obrazy Jiří Franta řeší i s kritickým vizuálním odkazem ke komiksu, respektive k jeho příběhové nebo jen okénkové fragmentárnosti, nejapné a napjaté vyprázdněnosti „bublin“ nebo prostě jen plošné skladbě masové vizuality disneyovských animací. Tak vznikají mnohdy určité moralistní arabesky, které však nebijí do očí zdviženými ukazováčky, nýbrž vizuálním odrazem zasutých prohřešků či pokleslosti. Geneze jejich rozpadu v umělcově způsobu uchopení.

Frantova tvorba, ať zcela individuální nebo týmová, představuje v zásadě kroužení kolem určité tématické sumy, která je filtrována přes kritickou a neúnavnou přítomnost kresby, jejíž předností je okamžitá možnost přenosu myšlenky.

Společenské nešvary a nesrovnalosti, jejich absurdita i závažnost jsou umělcem přehodnoceny. Bulvární - obrazový i textový – žargon je utopen v mechanickém přepisování a překreslování nebo v kritické satiře. Rozpoutávání umělecké energie- jasného názoru a následného činu – se odehrává ve svobodném pohybu a nakládání s možnými přístupy. Ty jsou však zpravidla výsledkem racionální úvahy a myšlenkového zhodnocení.

Katalogy:

po sametu GHMP / Praha 2009 cena jindřicha chalupeckého finále 09 / Praha 2009 Praha 2007

Subvision kunst festival Hamburg / Hamburg 2009

ga2lerie, příloha týdeníku A2 / Praha 2007 intercity Berlin Praha / Praha 2007

není to to co by to mohlo být / text Tomáš Pospiszyl / Praha 2006

Jiří Ševčík, Sandná danost Ateliér 8/2008

Lenka Lindaurová, talent www.artservis.info 10/2007

Josef Vomáčka, Ve dvou se to lépe táhne - rozhovor Time in 11/2007

Jan Zálešák V rychlosti je krása, Ateliér 19/2007

Petr Vaňous, Anketa - malující umělci A2 30/2007

Petr Vaňous, galerie A2 12/2007

Karel Císař - projekt pro Labyrint Revue 19-20 2006

Tomáš Pospiszyl Jiří Franta a David Böhm: Není to to co by to mohlo být TÝDEN 36/2006

Edith Jeřábková, Na okraj jednoho experimentu A2 37/2006

Kateřina Tučková Literární Noviny 38/2006 Umělěc Jiří Ptáček 2/2003 Fotograf Pod maskou je největší tma Jiří Ptáček 7/2006