Jiří Havlíček

Jiří Havlíček je autorem animací, videí, kreseb, fotografií a zvukových instalací.

Ve své tvorbě se zabývá animací a jejími možnostmi jakožto médiem vzpomínání či eliminace počitků. Na základě metody apropriace nalezených obrazových materiálů či filmových fragmentů zkoumá mechanismy paměti a jejího uchovávání. Zajímá jej fenomén posunu a deformace, nových obrazů a jejich obsahů vznikajících zmnožováním, proměny či zánik způsobené kopírováním.

Již při studiu na brněnské FaVU se začal zabývat animací a jejími obsahy. Jednou z prvních byla Tip et Tap par mémoire (Tip a Tap po paměti, 2001), využívající postavy ze známého večerníčku. Krátká stopáž zachycuje Tipa a Tapa při chůzi po louce a hovořících o smrti. Slunečný den se mění v noc a jedna z postav zůstává osamocena…konfrontace dětského světa se světem dospělých, stejně tak jako vzpomínek a reality – animované postavičky nebyly nakresleny přesně podle svých vzorů, ale podle toho, jak si je autor pamatoval.

Videoinstalace Blackout (2008, s Filipem Cenkem) se zabývá tématem jakéhosi výpadku, střihu, změny procesu. Jeden dlouhý záběr, bez střihu a děje, kamera pronásleduje dívku jedoucí ulicí na skateboardu. V další scéně se mění světlo i prostředí, dochází k „blackoutu“ a zapomnění.

V performanci Vždycky, teď (2009) s Magdalenou Hrubou opět akcentovali možnosti média animace, když využili metaforu rozpadu textu (zde v dalším posunu, neboť se jednalo o slovo „text“) na jednotlivé stavební elementy. Zpětným procesem se tak „text“ znovuvytvářel.

Instalací Věrná kopie (2011) rozvíjí Havlíček svá témata posunu, zmnožování, animace jako procesu vzpomínání. Multiplikovaná podobizna ženy vytváří jakousi pseudoerotickou pohyblivou scénu v geometrickém provedení. Mnohočetným xeroxováním tisku s filmovým záběrem zkoumá autor změnu vizuálního obsahu, způsobenou kopírováním, do extrému – výsledkem díla je absolutní nečitelnost, vymazání samotného obrazu sebou samým.

Zvuková instalace Dopis celý o tobě a tom, čemuvěříš (2013) je pásmem osobních nahrávek pořízených na mobilní telefon. Pořízeno převážně jako záznam demo nahrávek popěvků, zachycuje zároveň i zvuky okolí – ulice, školy, sklepa či kostela. Je to jakýsi fragment osobního zvukového deníku, spontánní a autentický.

V olomoucké Vitríně Deniska vystavil Jiří Havlíček kresbu s motivem ženy před zrcadlem (Žena za výlohou, 2013). Opět zde využívá motivu posunu, odrazu a určité deformace obrazu – nejen v zobrazení „originálu“ a jeho zrcadlením, ale rovněž umístěním motivu do prosklené vitríny.

Video Zajatci filmu (2013) je obrazovou koláží scén z filmů žánru noir, od počátků kinematografie až do osmdesátých let. Podle autorových slov se jedná o jakýsi „prostor mezi několika filmy“, uvěznění ve filmovém prostoru, ve vlastní paměti a zapomnění. Film je sestříhán ze scén, jež si autor zapamatoval a vyvolává tak znovu vlastní fragmenty filmových zážitků. Bezdějovost filmu plyne podobně jako útržky vědomí, často prchavě nezachytitelné.

Minimalistickou instalací Dvě fotografie jedna žena (2013, Galerie m.odla, Praha) staví proti sobě element přítomnosti a nepřítomnosti – fotografii kresby ženy před zrcadlem a starý snímek, který byl pořízen autorovým otcem a zobrazuje (v rodinném archivu nezvyklý) pohled do lesa bez lidí.

Techniku přenosu ofsetového tisku na zeď využil autor ve dvou instalacích. High Time (2013) je sekvencí scény mladé ženy svlékající si svetr. Toto mírné erotické gesto v pohybu evokuje mládí a bezstarostnost, onen „high time“, lapený ve smyčce.

Na zlínském Novém salonu využil ke xeroxu nazdi vlastní snímky lesa, původně dokumentace lokace do chystaného videa (Film Týden, 2014). Obraz se zde opět mění a deformuje – každá další kopie snímku je odlišná od svého originálu i od kopií předchozích.

Jiří Havlíček je aktivní rovněž jako kurátor (NoD, Polansky Gallery). Je členem teamu internetové platformy pro výtvarné umění artyčok.tv. Působí také v hudební skupině Kazety.

V letech 2006 – 2007 vedl společně s Petrem Strouhalem brněnskou galerii Eskort.