Jiří Lindovský

Jiří Lindovský ve svých kresbách, grafikách a malbách parafrázuje svět techniky. Přepis exaktní technické reality podřizuje vlastní imaginaci, která skutečnost přetváří v mnohovýznamová obrazová sdělení.

Specifický, složitý výtvarný přístup předznamenaly již rané práce ze začátku 70. let, figurativní malířské kompozice, ve kterých bylo tradiční téma lidské figury nebo zátiší převedeno do barevných bodových rastrů, odkazující k technice přenosu obrazu. Později je vystřídaly linoryty s tématem letadel a konstrukčních součástí jejich technických mechanismů jako samostatných estetických konceptů s vlastními skladebnými pravidly.

Koncem 70. let a v 80. letech se Lindovský soustředil na imaginární prostory technických systémů se složitými vnitřními strukturami. Nezobrazoval ale detaily konkrétních přístrojů, zabýval se vzájemnými autonomními vazbami jednotlivých technických prvků a jejich celků. Tyto prostorové koncepty budoval pomocí hustě řazených, opakujících se subtilních lineárních sítí nebo šrafur převážně tužkových kreseb, do kterých místy zapojil barevný akcent. Některé z forem zůstávaly záměrně neukončené, neměly logickou vazbu a byly zachycené v blíže neurčeném prostoru. Jejich rozměr ani kontext, v němž existují, autor záměrně nedefinoval, mohou to být makroobjekty stejně jako detaily elektronických mikroprostorů. Pro tyto konstrukce je příznačná vnitřní dynamika prostorových vazeb, kterou vyvolávají neviditelné impulsy, vycházející ze skrytých zdrojů. Řád části z nich je porušený, tvary se seskupují, vrství a překrývají, část struktur se často rozpadá a přeměňuje v zdroje temného záření. Některé z nich evokují fragmenty architektonických konstrukcí, a jejich vnitřních labyrintů. Obsahem těchto výtvarných parafrází je autorovo nepřetržité zkoumání vztahu techniky a technologií k potenciálu lidského vnímání. Některé z kreseb odkazují také k neurčitým prostorům biologických struktur rostlinných vláken nebo buněčných organismů. Vyjadřují spíše intuitivní hledání vzájemných vazeb mezi přírodními a technickými strukturami.

V posledních zhruba patnácti letech Jiří Lindovský své téma dále proměňuje. Volí zdánlivě tradiční námět zátiší, ale jeho obsah naplňuje postupně novými významy. Prostor v něm konkretizuje. Kancelářská zátiší jsou iluzivní prostory s artefakty, odkazujícími na lidskou přítomnost. Přísně rozvržené sestavy kancelářského nábytku, se stolem a kancelářskou židlí doplňuje nezbytný monitor počítače. Se strohým řádem kontrastuje občas přítomná figura „svalovce“. Lindovský spolu se změnou tématu rozšířil typický autorský rukopis; kresbu tužkou kombinuje s malbou akrylem, někdy kresbu zcela eliminuje, pracuje se sítotiskem, do plochy vrství fólie z umělé hmoty. Tento volný tématický cyklus se stává metaforou civilizační reality naší současnosti, která stále víc zaplňuje náš osobní prostor.

1977 Jiří Valoch, Jiří Lindovský. Grafika, kresby a reliéfy, Galerie mladých při Městském kulturním středisku

S. K. Neumanna v Brně, Brno, text katalogu výstavy

1980 Sylva Petrová, Mladá grafika, Odeon,nakladatelství krásné literatury a umění, n.p., Praha

1985 Jan Kříž, Jiří Lindovský. Kresby. (s Vratislavem Karlem Novákem), Výstavní síň Atrium, Praha, text katalogu výstavy

1987 Jan Kříž, Jiří Lindovský. Kresby. Obrazy. Grafika. Galerie Fronta, Praha , text katalogu výstavy

1994 Jiří Valoch, Jiří Lindovský. Kresby. Oblastní galerie v Liberci, Liberec, text katalogu výstavy

1994 Jiří Hůla, Nová příroda./ Praha, JNJ Galerie, Jiří Lindovský: Kresby, 12. 5. - 5. 6. Ateliér, čtrnáctideník

současného výtvarného umění, 7,13,1994/06/30,5-5

2002-2003 Pavel Zatloukal, Ladislav Daněk, Jiří Lindovský. Práce z let 1967-2002 , Muzeum umění Olomouc, Olomouc , text katalogu výstavy

2007 Vlastimil Tetiva Jiří Lindovský.- retrospektiva. Alšova jihočeská galerie, Wortnerův dům AJG, České Budějovice 2007, text katalogu výstavy

2011 Ladislav Daněk, Zátiší jako metafora, Ateliér, čtrnáctideník současného výtvarného umění, 24,11,2011/ 06/02,7