Jiří Skála

Tvorbu umělce Jiřího Skály lze, dle zažité teoretické konvence, označit za konceptuální, ač tomuto ohraničení neodpovídá doslovně. A to i přes skutečnost, že Skálovo myšlení je vázáno k pojmu konceptualismu striktně polarizovanými stanovisky mezi textem a objektem, obrazem a prostorem galerijní instituce. V počátcích koketoval se závěsnou malířskou formou. Z té doby pochází například série malovaných Vlajek nebo video performance Harmony Corruption. Již našepsované plátno bylo postupně přepínáno na celkem čtyři rámy. Dalším příkladem, který využíval opět malířsky determinované prostředky je Lokální stigma. Video záznam uchovával jednoduchou přípravu a šepsování plátna před aktem malování. Principem bylo zaznamenat několik různých metod práce, jejímž společným cílem je malba na plátna. Skála byl tvůrcem plánu, podle nějž se vše řídilo.

Významným momentem, do nějž Skálova práce postupně vykristalizovala, je tematizace textového vyprávění, a s tím spojené hledání alternativního modu komunikace, který by mohl umožnit relevantní existenci narativu, ať už v galerijním či veřejném prostoru. V roce 2006 vznikl jeden z výrazných příkladů tohoto typu nazvaný „Výměna rukopisu“. První verzi Jiří Skála předvedl v Art in general v New Yorku a ke konci téhož roku Skála prezentoval druhou verzi projektu v Atriu Pražákova paláce v Brně. Skála zde použil metodu osvojování manuskriptu v opačném smyslu vůči verbální komunikaci, skrze niž obyčejně poznáváme druhou osobu. Tento fakt poznávání druhého je podpořen přítomností ženského i mužského subjektu. Jednalo se svého druhu o kontemplativní workshop aktualizující pojem autorství. V roce 2007 se v Galerii Hunt Kastner uskutečnila výstava „Dvě skupiny předmětů“, parafrázující esej italského myslitele Umberta Eca, v níž Skála začal zkoumat dualitu sociálně i soukromě determinovaných vztahů ke spotřební výrobě, pracovním nebo zábavním prostředkům. V roce 2010 pak vydal knihu „Jedna skupina předmětů“, ve které úloha textu a objektu dávají dohromady onen sociálně určující potenciál, který Skála nadále a systematicky rozvíjí. Základ knihy je formálně postaven na popisné formě vyprávění, strategii experimentální poezie evokující výčet strojírenských předmětů a na jejich amatérské fotodokumentaci svými uživateli. Tedy generaci umělcových rodičů (dnešních padesátníků a šedesátníků), pro něž zmíněné nástroje znamenaly způsob obživy v jasně vymezeném pracovním čase, po němž následoval čas volný, naplněný povětšinou jiným druhem činnosti.

Vztah mezi vyprávěním a technologickým objektem Skála následně použil při založení svého internetového blogu. Ten mu posloužil jako virtuální plocha pro zavěšování videí tzv. unboxingu. Novopečení majitelé technologických novinek současnosti (především inteligentních telefonů, počítačů nebo digitálních fotoaparátů) se natáčejí při rozbalování objemných krabicových balíků a následně tyto příspěvky sdílejí na webu. S tím souvisejí i téměř deníkové texty, kterými tito technologicky zamilovaní lidé sepisují svou zkušenost se zmíněnými předměty a opět je uveřejňují, kdesi na internetových ostrovech. Skála z kvanta tohoto obrazového a textového materiálu vybíral jen některé pro něj výrazné příklady. Texty následně buďto sám manipuloval nebo psal své vlastní verze. Dalo by se říci, že mu šlo o zachycení současné generační vrstvy spotřebitelů, kde se vyjevuje stíraní původně jasné hranice mezi zábavou a prací. Sociální rozměr této Skálovy činnosti tkví ve snaze poodhalit mechanismy, které radikálně vysvlékají naše soukromí a vstupují do sféry totálně veřejného. Text je pak nástrojem k poetizaci umělé a nehybné skutečnosti objektu, ať už symbolu touhy nebo utilitárního výrobního prostředku.

Platforma blogu se po ročním fungování stala důvodem k prezentaci série performativních čtení v pražské Galerii Hunt Kastner Artworks. Při této příležitosti měl Skála možnost zužitkovat koncepci svého blogu fyzicky, inspirujíc se přitom pojetím Osvobozeného divadla a scénickými koncepcemi Jindřicha Honzla, Jiřího Frejky nebo E. F. Buriana. Původní materiál „unboxingových“ videí byl v galerii střídavě promítán mezi čtením jednotlivých pasáží z blogu. Ke čtení textů byly přizvány většinou jiné osoby-neherci, jejichž minimální způsob akce redukovaný výhradně na srozumitelné a plynulé čtení (případně změnu místa vně prostoru galerie) podléhal režisérskému scénáři Jiřího Skály.

Rozhovor s J. Skálou po udělení Chalupeckého ceny: kultura.ihned.cz/c1-39209010-jiri-skala-zajimaji-me-veci-ktere-mohou-byt-sdelitelne-i-mimo-galerii