Jiří Valenta

Na AVU Praha se seznamuje s Janem Koblasou, Alešem Veselým, Zbyškem Sionem, Zdeňkem Beranem, Antonínem Málkem, a ostatními umělci z okruhu budoucích neveřejných výstav Konfrontací (1960). Přátelí se s Mikulášem Medkem a Vladimírem Boudníkem.

V roce 1960 se podílí na organizování neoficiálních ateliérových Konfrontací I a II., které uvedly v určité redakci do českého prostředí problematiku "informelu". Účastní se obou Konfrontací. První Konfrontace 16.3.1960 se dokonce koná v jeho ateliéru v Praze Libni.

S Valentovým členstvím je počítáno v uvažované, officiálně však neustavené skupině abstrakcionistů "Konfrontace 1961".

V Klubu výtvarných umělců Mánes představuje v roce 1963 výběr z abstraktních kreseb, o rok později se účastní výstavy "D" (Nová síň Praha, 1964), která - s důrazem na autentičnost - představovala osobnosti české soudobé nepředmětné tvorby. První Valentovu velkou samostatnou, retrospektivně pojatou výstavu nazvanou Obrazy z let 1959 - 65 pořádá v roce 1965 Dům umění města Brna v Domě pánů z Kunštátu.

Následujícího roku na ni naváže pražská výstava nejnovějších prací uspořádaná v galerii mladých v Mánesu. Od poloviny 60. let je s Valentovými díly počítáno na významných zahraničních výstavách českého současného umění. Je vybrán mezi pět mladých malířů z Východní Evropy, které u příležitosti IV. bienále mladých v Paříži představila galerie Lambert. Členem Svazu výtvarných umělců se stává teprve v roce 1967. Účastní se výstavy Fantazijní aspekty současného českého umění (OVG Jihava, Špálova galerie Praha 1967), reevokující linii imaginativní tvorby.

Od konce roku 1967 se podílí na koncepci rekonstrukce katolické kaple v obci Stáj u Jihlavy (arch. M.Hrubý) kde uplatňuje spolu s bílou barvou a jednoduchou tvarovou symbolikou meditativní účinky světla. V dsledku politických změn v roce 1968 zůstává projekt nerealizován.

Krátce po okupaci odchází přes Vídeň do Německa. Zprvu (1968-1969) se usazuje u berlínského galeristy Jarryho Kiliana v Hof Donau u Eutinu v severním Německu, kde má přijatelné podmínky k práci. Roku 1970 se stěhuje do Plönu a získává tu zkušenost s uměním pasířského řemesla. Nadace Emila Nolde v Seebüllu mu uděluje (1971) prestižní stipendium, které Valenta využívá k soustředěné tvorbě početnýc řad jednoduchých převážně bílých znakových obrazů a kreseb.

V roce 1972 žije nejprve v Brühlu a pak se stěhuje do Kolína nad Rýnem, kde se trvale usazuje. V roce 1973 přijímá práci v kolínském magistrátu kde se zabývá propagační grafikou a zpracováním územního plánu. Po polovině 70. let svoji malířskou práci programově uzavírá a začíná se aktivně věnovat fotografii. Hodně cestuje. Na konci 80. let se projevuje zhoubné onemocnění plic, jemuž podléhá.