Jitka Anlaufová

Jitka Anlaufová (1962) patří do přelomové generace absolventů pražské AVU (R. Kolář, M. Knížák, F. Hodonský), kteří nastoupili na českou uměleckou scénu na počátku 90. let 20. století, ve složité „porevoluční“ době. Podařilo se jí překlenout období základních hodnotových nejistot a vyrovnat se s kulturními a společenskými změnami vlastního „životního prostoru“. Nelze se divit, že právě „prostor“ vstoupil do autorčina malířského díla jako jedno ze základních témat celé její malířské tvorby. Prostor v malbě, jako analogický stav předmětného světa, jako zákonitost či systém, o kterém nikdy nevíme vše, a v kterém vždy zůstává skryto tajemství a z toho plynoucí existenciální úzkost. Jsou-li obrazy Jitky Anlaufové na první pohled minimalisticky „pročištěné“ a formálně „přehledné“, pak mají ještě velmi důležitou individuálně obsahovou rovinu, která polemizuje prostřednictvím lidské zkušenosti s nadčasovou stabilitou geometrie, kterou autorka oživuje a tím ji zbavuje zdání nadčasovosti. Abstraktní výraz se stává pro Anlaufovou osudovou hrou, kde umělkyně analogicky poodhaluje jakýsi fungující systém a noří se tak do oblasti obecného poznávání. To, co se na povrch jeví jako skladebně harmonické a formálně „designované“, je zároveň obsahově varovné, vtahující a možná i nebezpečné, protože destabilizující.

Opakováním motivů, jejich variabilitou, vytváří autorka rastr podivně somnambulní, snové reality, analogie života pulzujícího pod zkušenostním předmětným povrchem. Vizuálními prostředky(světlo, kresba a barva) vstupuje do hmoty. Divák je vtahován do nepoznané hlubiny, stojí před tunelem do neznáma. Jedná se o silnou osobní výpověď prostřednictvím aplikace neosobní vizualisty, něco, co je v současné české malbě ojedinělé a velmi přínosné.

Vaňous Petr: Jitka Anlaufová - Listy (rubrika Galerie), A2 kulturní týdeník, s. 26-27

Vaňous Petr: Meziprostor, Ateliér, č. 12/2005, s. 4