Jitka Géringová

Jitka Géringová se věnuje především kresbě a malbě. Autorka nekreslí a nemaluje pouze na klasické materiály (papír, plátno), stejně tak nepracuje pouze s tradičními barvami. Vedle klasických technik se umělkyně zabývá kresbou cukrovou polevou na užitkové textilie (ubrusy, utěrky, kapesníky), na perníková srdce z poutí, na textilie maluje těstem nebo vytváří „pečené obrazy“.

Tematický okruh „kuchyňských etud“ umělkyně otevírá v první polovině devadesátých let. Zájem Jitky Géringové o výtvarné zhodnocení potravinářských technologií, mezi něž především patří válení, krájení a hnětení těsta, je nesen snahou vizuálně zprostředkovat problematiku ženské role ve společnosti a současně zpřístupnit problém ženské identity. Těsto, se kterým umělkyně pracuje, rozhodně není významově nezatíženou matérií, naopak odkazuje k problémům sociálně konstruované genderové identity. Géringová záměrně používá specifický jazykový kód domácí ženské sféry, který propojuje s veřejnou projekcí ženských povahových rysů (Pečené srdce, 1999) nebo s banálními odosobněnými výroky anonymních mluvčích obou pohlaví typu: Nemrzí tě včerejší noc, že ne? (Harlequin, 2000). Kontext banality umělkyně navozuje výpůjčkou názvu edice nakladatelství vydávajícího romány pro ženy. Díla Jitky Géringové, která procedurálně odkazují ke specificky „ženskému prostoru“ domácnosti, nevybízejí ovšem výlučně k interpretaci vedené prismatem genderu. Projev umělkyně je totiž znatelně oproštěn od aktivisticky vypjatých hnutí mysli subjektu, který se pouští do zkoumání vlastní, ať už rodové či jiné determinovanosti. Subverzivní charakter vyjevování problému determinovanosti má v těchto dílech spíše povahu nezávazného herního prvku. Spolu s motivy dotýkajícími se soukromé sféry domácnosti se v tvorbě Jitky Géringové setkáme s ikonografickými symboly z oblasti mytologie a náboženství (např. Had na utěrce, 1996). Tyto symboly obohacují autorčiny práce o archetypální rovinu pradávných rituálů. Umělkyně rozšiřuje dobovou definici rolí pohlaví a jejich rodové identity o nečasové duchovní aspekty. Proto kuchyně jako fyzicko-mentální prostor neztrácí na sakralitě.

Na začátku své umělecké dráhy neexperimentovala Géringová pouze s potravinářskými technologiemi a materiály. Prozkoumávala také výrazovou a obsahovou dynamiku tělesného gesta. Výtvarná složka projevu je doplněna o silně emotivní, křehkou dimenzi tělesného bytí umělkyně. Z artefaktu Znamení (1994) vyvěrá zneklidňující, úzkostný pocit fyzického ohrožení. Autorka zde vymezuje okolní prostor i prostor vlastního těla. Artefakt tvořený kruhem hlíny představuje magické centrum, ze kterého vybíhají ostré linie nakreslené přímo na podlahu galerie. Géringové Znamení se neodbytně hlásí o slovo v době zatlačování sakrální stránky života do pozadí. Přímými črty na podlahu galerie umělkyně ukazuje, že posvátno se může zjevovat jen ve zcela konkrétním spoluprožívaném časoprostoru. Od roku 1994 až do současnosti se Jitka Géringová zabývá parafrází slavného cyklu Monetových Leknínů. Nejstarší práce malované olejem na papír upoutávají neokázalou gestičností. Působí ponejvíce jako záznam uplývajícího okamžiku, zhutnění tekutého bergsonovského „proudu vědomí“. První variace Leknínů podržují hodnotu znaků-gest, jež poukazují k psychofyzické realitě autorčiny tělesnosti. Gestický charakter záznamu odkazuje ke spojitosti procesů spontánně probíhajících v přírodě a v lidském organismu. Z prvních variací citelně vystupuje patos, neboť autorka se mimo jiné dotýká existenciálního motivu postavení moderního subjektu ve světě.

V tvůrčí etapě nového tisíciletí Jitka Géringová ohledává výrazový potenciál tvaru leknínových listů a květů. Její zpracování přírodních výjevů (vedle Leknínů např. cyklus Les, 2010) prozrazuje silný duchovní náboj. Práce z tohoto období zaujmou plošným řešením: listy leknínů jsou oválné a značně schematizované. Géringová je buď vkládá do širšího krajinného rámce, takže je vidíme rozprostřené na vodní hladině, nebo je činí součástí lyricky zvnitřnělého gesta, až evokují vertikální let blyštivé komety. Posledně jmenovaná díla jsou specifická přítomností otvorů, výdutí či jakýchsi jímek tvořících pomyslnou schránu rostlin. Nabízí se nahlížet význam těchto zobrazení optikou symboliky plodivé síly, neboť lekníny jsou spjaty s vodním prostředím, majícím podle M. Eliadeho ryze náboženskou hodnotu – představují prvek nerozlišenosti a virtuality věcí. Voda dále souvisí s plodivou silou Matky země a s ženským prvkem vůbec. Ve zmiňovaném tvůrčím období Jitka Géringová kombinuje lazurní malbu s perleťovými efekty nanášenými na povrch obrazů. Používá rovněž šablony, jejichž prostřednictvím doplňuje syžet o schematické tvary různých živočichů. Jak těmito vklady, tak prostřednictvím stékání a smývání barev výtvarnice narušuje jednotný kód reprezentace, a tak vybízí k otázkám po podstatě obrazu, po příčinách jeho estetické působivosti, otevřenosti inspiračním zdrojům z mnoha různorodých oblastí, schopnosti rozplétat tkanivo nekonečného množství příběhů a pozastavit platnost dominantního vyprávění.

Nejmladší autorčiny práce jsou víc než cokoli jiného hlavně hravé, zbavené antropocentrismu. Snad je to doklad nevinného laškování s tradicí a ikonami dějin výtvarného umění. Neboť tomu, kdo monetovský motiv Leknínů převede do podoby pečených obrazů, smysl pro humor neschází.

GÉRINGOVÁ, J. Pomáhající profese. Tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. Praha: Triton, 2011. Vyd.1. ISBN 978-80-7387-394-3