Jitka Svobodová

Jitka Svobodová vstupovala do výtvarné scény na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Absolvovala v roce 1967 ateliér malby a malířské tvorbě byly zasvěceny také počátky její umělecké dráhy. Je příznačné, že už tehdy se zabývala těžko zachytitelnými přírodními procesy (jako plynoucí voda, padající sníh), ke kterým se později ve svém díle ještě vrátila. Zlom nastal kolem poloviny sedmdesátých let, kdy Svobodová nadobro skoncovala s malbou a její doménou se stala kresba. Inspirovala se běžnými předměty každodenního života (jako jsou například okno, žebřík, žárovka, prkna, obálka, mříž). Svým výtvarným pojetím a zpracováním námětů okamžitě zaujala. Byla ojedinělým jevem v rámci unavené malby a konvenční kresby a navíc v době, která začala postupně inklinovat k dematerializaci umění, ke konceptuálním projevům, instalacím či body artu.

Tehdejší kresby Jitky Svobodové byly rázně osvobozeny od tradičního pojetí lineární perspektivy. Byly spíše plošné a vykreslení podoby předmětů bylo redukováno do minimálního zobrazení. Byly také velmi neemocionální a neexpresivní. „Jejich důležitým znakem je přirozenost … odmítají pojetí, která jim přiřazujeme, před pohledem neustupují, nezmocňují se nás, s divákem téměř nepočítají, nediktují ani nenabízejí způsob, jak k nim přistupovat“, píše Karel Srp ve své publikaci o Jitce Svobodové, vydané v roce 1979 v tehdy slavné Jazzové sekci.

Zájem o zachycení všedních, až banálních předmětů krajně minimální formou zůstal Jitce Svobodové doposud. Vždy se jedná o kresby s velmi tlumenou, až monochromní barevností. Po polovině devadesátých let se autorka tematicky zaměřila na kresby větších rozměrů technikou pastelu, zachycující s kresebnou precizností kuchyňská náčiní (hrnek, talíř, lžíce, konev, ubrus). Mnohé z nich zachycují jen jakýsi výřez reality, takže předmět není na ploše zobrazen celý, ale jen jeho část. Objekty, původně zploštělé, získaly objem (ale velmi odhmotněný), trojdimenzionalitu a jistou, byť velmi jemnou barevnost. Vše se odehrává v jakémsi tichém, nehybném, vzdáleném a metafyzicky působícím prostoru, daleko od rušného světa ustavičného honění se za novými, šokujícími projevy. Kolem roku 2005 se Svobodová vrátila ke kdysi již zkoumané tématice: a to k pomíjivým jevům přírody. Tak se v kresbách objevuje snaha zachytit kouř nebo mraky. Autorku zajímá fyzická neuchopitelnost těchto procesů a napětí mezi iluzí tělesnosti a transparentnosti. Kresby mají i filozofický rozměr – dotýkají se ontologických otázek vzniku a zániku, pomíjivosti, dočasnosti a vnímání světa jako procesu změn.

Důležitou součástí Svobodové tvorby jsou též objekty. Objevují se od roku 1974 a provázejí autorčinu kresebnou tvorbu doposud. Jsou to nesmírně subtilní díla, tvořená z ne příliš trvanlivých fragilních materiálů. Jemnou drátěnou kostru Svobodová obaluje tenkou vrstvou tenkého papíru. Ten je kolorován jasnými barvami (modrá, zelená, červená, žlutá). Svobodová se ve svých objektech zabývá velmi nesochařskými motivy: říká, že to jsou vlastně takové kresby v prostoru. Námětově se objekty vztahují k přírodě (Strom ve větru) nebo k denní věcné realitě (Zaváté okno, Dveře). Koncem 70. let a na počátku let 80. přibývají objekty zaznamenávající efemérnější jevy a přírodní děje (série svíček s plamenem, Slunce). V poslední době pak Svobodová vytvořila čistě drátěné objekty mraků, které jsou tvořeny několika črty drátěných linií. Tak jako některé kresby i objekty jsou o nehmatatelných procesech. Jsou to křehké vize o nekonečnosti a neuchopitelnosti nehmotné entity jako je oheň, plamen svíčky, záření slunce, kouř nebo mrak. Objekty stojí daleko od popisného ztvárnění daného tématu: jsou téměř abstraktní, a přeci tak pocitově přesně vystihující reflexi určitého vizuálního dojmu z přírody a jejich procesů.

Vaňous, Petr: Jitka Svobodová (rozhovor), Art & Antiques, únor 2005, s. 48 - 61

Jeřábková, Edith: Kresebné přesahy Jitky Svobodové, A2 kulturní týdeník, 29/ 2006, s. 8