Josef Hampl

Grafika je jen jednou z mnoha výtvarných disciplín, jíž se zatím stále nedostalo plnohodnotného uznání v rámci českého volného umění. Přesto, nebo právě proto, je tvorba Josefa Hampla v česko-slovenském kontextu výjimečná, neboť hranice tohoto média přesahuje, i když z něj částečně vychází. Podobně však čerpá z možností koláže, gestické malby, plastiky či tapiserie. Josef Hampl nevystudoval výtvarnou školu a v 50. letech musel, přes snahu být zaměstnán v otcově krejčovské dílně, nastoupit do těžkého průmyslu. Ovšem byla to vedle kladenské Poldi i vysočanská Pragovka, v níž došlo k vysoké koncentraci českých intelektuálů, a kde se Hampl setkal a spřátelil s Vladimírem Boudníkem. Továrny zároveň disponovaly uměleckým ateliérem, kde bylo možné pracovat na vlastních věcech a konfrontovat se s ostatními tvořivými spoluzaměstnanci. Pro Hamplův umělecký výraz však byly spíše než setkání s Boudníkovou strukturální grafikou, od jejíhož vlivu se snažil vědomě oprostit, klíčové Boudníkovy pozdní experimenty s útržky tkaniny a otiskovanými nitěmi a následné seznámení s Jiřím Kolářem. Kolář, dlouhou dobu vnímaný i nejužším okruhem svých přátel především jako básník, vytvářel již během 50. let koláže a kresby, které mimo jiné obohatil v 60. letech o i textilie. Josef Hampl se ale k šité koláži dostává až na počátku 80. let a to především, jak sám přiznává, ze zdravotních důvodů, kdy se již nemohl plně věnovat sochařské práci. Hamplova „šitá grafika“ narůstá do lidských rozměrů a připomíná v Československu rozšířenou a od 70. let stále více ceněnou a oblíbenou autorskou tapiserii, jejímž představitelem byl vedle jiných Hamplův vrstevník Bohdan Mrázek.

V 70. letech se Hampl zároveň účastnil jak mail-artového hnutí, tak prováděl a dokumentoval své vlastní akce v přírodě. Patrně nejznámější je akce Šipka z roku 1976, jejíž fotografický záznam - několik desítek metrů dlouhá bílá šipka vznášející se na pozadí tmavé krajiny - vytváří formální paralelu k Hamplovým grafikám. Později se s prostorovou instalací účastnil neoficiální výstavy na Mutějovické Chmelnici (1983). Jeho prezentace na domácí scéně je však, na rozdíl od italské a německé, kde se v 80. letech výrazně prosadil i mimo kontext na grafiku zaměřených galerií, spíše výjimečná.

Paralela Hamplovy tvorby s určitou polohou Kolářovy tvorby není jen v používaném materiálu, ale i v práci s písmem. Josef Hampl však písmo využívá daleko příměji. Zajímá ho jeho estetická kvalita více než hodnota znaková. V 70. letech využívá frotáží hebrejského písma z židovských náhrobků, kolem roku 2000 je zaujat písmem čínským, podobně jako umělkyně Květa Pacovská. 

U Hamplových prací je dominantní jejich vertikalita kontrastující s horizontálními prošívanými liniemi. Rozměrné koláže spojující tkaniny, nalezené papíry, ústřižky a dopisy, tak připomínají linkované listy papíru. Hampl jen zřídka zaplňuje celou plochu a podstatným formálním prvkem jeho rozměrných koláží je, podobně jako v serigrafiích Zdeňka Sýkory či Milana Dobeše z 90. let, prázdno.

Hamplovy abstraktně působící práce jsou však na rozdíl od výše zmíněných autorů hluboce symbolické a osobní, podobně jako začleňování dopisů adresovaných ze zahraničí jemu samotnému, a tedy nesoucích jeho jméno, které se stává součástí díla. S tím souvisí i pojmenování prací, které mají diváka odvést od abstraktní hry forem k niternosti životních příběhů.