Josef Žáček

To, co mají společného obrazy evangelistů, psů, květin, lumíků a portréty těch, kteří jsou nazváni teroristy, zdá se, že lze vyjádřit slovem nejistota. Tento pojem ale ztrácí svou negativitu, když si uvědomíme, že vše, čemu přikládáme charakter jistoty, je takovým díky pevnému skloubení našich lidských kognitivních konstrukcí. Jejich jistota je prokázána tím, že konstrukce do sebe zapadá a tak funguje. Jaké je ale toto prokázání? Symbolická hodnoty znaku kříže otevírá dveře do tajemství lidského soužití, ale právě tak slouží jako neutrální znak, využitelný k prospěchu té či oné libovůle. Jak namalovat kříž, aby byl klíčem k tajemství lidského světa a ne jen nástrojem k prosazení něčí moci? Soud odsoudil členy R.A.F.  jako teroristy na základě jistých právních a informačních konstrukcí. Pochybnosti o těchto konstrukcích vzbuzují jak nejasnosti o průběhu zatýkání, věznění a průběhu soudu samotného, tak příčiny celé té „teroristické“ činnosti, které tkví v neprůhledné realitě institucionalizovaného násilí. Avšak „vyšší“ spravedlnost, která by byla schopna odsunout záclonu lidských konstrukcí, tu člověk nemá k dispozici. Člověku zbývá jen ta nejistota ospravedlňující hlubokou toleranci a touhu po pravdě. Tuto nejistotu maluje Josef Žáček. […]

Žáčkův umělecký postoj má vyhraněný, ale poměrně složitý vztah k současnému uměleckému světu. Ve své podstatě se od současné světové malby zas tak moc neodlišuje. Dokonce právě naopak: svou radikálností nedělá nic jiného, než to, co je základní tendencí vývoje umění v posledních dvou stoletích: připomenout alternativu k myšlení, jehož hlavním, ne-li jediným cílem, je ovládnout skutečnost tak, aby sloužila našim potřebám a stanoveným cílům, přičemž se nutně pozvedá otázka, koho zahrnuje slůvko „našim“. Radikálnost Žáčkovy malby se neprojevuje ani tak v samotném způsobu malování, jako v naprostém ignorování starosti o to, co si mají současné instituce s jeho díly počít. Žáček nejenže se nestará o aktuální vývojové směry či trendy, jak konstatoval Jirous. On se nestará ani o to, kam se jeho obrazy podějí. Distribuce Žáčkovy tvorby se nepochybně setká s velkými obtížemi jak z důvodů rozměrů, početných cyklů, tak z důvodů sociálně vypjatých témat (Kdo si pověsí na zeď portréty R.A.F. či Přímořských partyzánů?) „Obrazy Pepy Žáčka nejsou z tohoto světa.“ (M. I. Jirous) a také v tomto světě pro ně není připraveno místo.

Tento fakt je ale signifikantní pro charakter Žáčkovy tvorby: Její hluboce sociální a politický kontext paradoxně ústí v neakceptovatelnosti těchto děl sociálními institucemi. Obsah pojmu umění dnes daleko překračuje rozsah „světa umění“, jak jej chápal ještě Arthur Danto (Arthur Danto, Artworld. Journal of Philosophy 1964, č. 61, s. 541, Česky Aluze 2009, č. 1).

Říkáme-li tomu dnes „umělecký průmysl“, pak Žáčkova tvorba do tohoto kontextu nepatří, a to nejen díky výše zmíněným „obtížím“ (rozměry a témata), ale principiálně. Umění jakožto „umělecký průmysl“ je v jistém smyslu oprávněnou jednotou individuálních a institucionálních aktivit, zatímco Žáčkova tvorba je soustředěna na problematizování instituce jako takové. Ne, že by měl instituci za svého nepřítele. On jen vidí příliš jasně, že každá člověkem vytvořená instituce přistupuje k citlivým událostem lidského soužití neadekvátně, abstrahuje je do podoby, kterou vyžadují technické prostředky komunikace. Je-li znakem instituce to, že je spravována obecně stanovenými pravidly, pak je institucí i jazyk. A dokonce nejen verbální jazyk se svým obecně kodifikovaným slovníkem a pravidly gramatiky a syntaxe. Do jisté míry je institucí i obrazový jazyk. I ten, má-li být komunikovatelný, musí mít svá pravidla, jakkoli tato jeho pravidla budou vždy v napjaté opozici k jedinečnosti té které umělcovy intence a invence.

Žáčkův malířský jazyk je zřetelným výrazem tohoto napětí, které zpochybňuje každou formaci, každé úsilí vtělit označované do obecně přijaté podoby označujícího, proměnit živou myšlenku ve znak pevně svázaný s daným obsahem. Ať je to chvějivé dobrodružství pozadí jeho obrazů, které opakovaným vymýváním stop štětce a novými a novými kresebnými zásahy vytváří pole znaků, které jako by se ještě nezrodily – malíř v této souvislosti používá slovo „fetus“ označující ještě nenarozený plod. Stejně tak figury jeho obrazů, které odkazují ke kulturním kontextům a přitom zároveň zpochybňují jejich institucionalizovanou formu nebo připomínají sociální události, a to tak, že implicitně demonstrují tragickou nedospělost a nezralost lidí, kteří v nich na obou stranách figurují.     

In: Josef Žáček Anticorps, GHMP 2017  (vyjmuto z textu Žáčkova tvrdohlavá nejistota)

Stmívání, tma a svítání a skrze to svítání prozření, jež probleskuje záblesky naděje.

Cesta ztracená v tmách, nad nimiž věje vítr, a ty hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud věje a kam.

Malby Josefa Žáčka jsou religiózní. V současné malbě (po kruté postmoderní epoše) je zdánlivě možné všechno. Dokonce i to, že přestává byt malbou. To není Žáčkův případ.

S podivnou tichou a sebranou urputností, ne snad opovrhující, ale nezabývající se současnými trendy, maluje ptáky, beránky, imaginární portréty evangelistů, imaginárně roztavené portréty duchovních bojovníků proti globalizaci či zglajchšaltování, chcete-li, i květy Apaté, bohyně klamu.

Současní čeští malíři kupodivu nenavazují na české gotické obrazy. Jako by Bůh kamsi zmizel, jako by hon za klamavými hodnotami překonal a zahubil věrnost, čistotu, víru, naději a lásku.

Ty, kteří je hubí, zobrazuje Žáček ve svých malbách šelem: temně v temné tmě, s vyceněnýma očima, z nichž čiší hrůza. Na opačné straně duchovního spektra jsou transcendentní obrazy ptáků, zaplňující nebe naší naděje. Jsou tam i imaginární portréty čistých lidí, takzvaných teroristů: obličeje rozpuštěné v síti tak jemné, že jemnější nic být nemůže. Rozpraskaná struktura starého světa, v jehož sítích uvízli ti, již se ji pokusili změnit.

Žáček je gotický malíř současné doby. Své obrazy komponuje tak, aby se upínaly k Bohu. Nikoliv postmoderna, ani avantgarda, ale usebraná práce na vinici Páně. Jeho ptáci jsou symboly čehosi, snad andělů, co nás nadnášejí nad naše strastiplné pozemské putování.

Po Mikuláši Medkovi a Robertu Piesenovi je tady opět malíř niterné spirituality. Téměř monochrom, do něhož ztlumil svoji malbu, soustřed'uje pozornost a vnímavost pozorovatele jaksi dovnitř obrazu - za jeho ikonografický povrch. Nicméně nesmírně důležité je, jaká malba na tom povrchu ulpívá. Symbol sám o sobě není ničím, pokud v nás nerozechvěje touhu porozumět mu.

Josef Žáček je však bytostný malíř, nikoliv ilustrátor idejí ani apologeta víry a naděje. Ty jsou uloženy hlouběji, paradoxně těsně pod tence natřeným plátnem.

A pokud jde o percepci Žáčkových obrazů: Oscar Wilde napsal v předmluvě k Obrazu Doriana Graye: ,,Veškeré umění je povrch a symbol zároveň. Ti, kteří jdou pod tento povrch, činí to na vlastní nebezpečí. Ti, kteří čtou symboly, činí to rovněž na vlastní nebezpečí.”

In: České ateliéry / Czech studios (71 umělců současnosti / 71 contemporary artists ), Art CZ, Praha 2015

Josef Žáček, 90. léta, Edice galerie Behémót III. Praha 2002. Texty: Petr Rezek, Ivan M. Jirous, Milan Kozelka, Marcela Pánková, Antonín Kosík, Vlasta Čiháková-Noshiro

Josef Žáček, Brno, Galerie Aspekt, 2010 (text: Richard Drury, Ivan M. Jirous, Milan Kozelka, Jiří Machalický)

Jiří Machalický, Malířův působivě zanikající svět, Lidové noviny 15/3/07

Radan Wágner, Sen o apokalypse, A2, kulturní týdeník 14/3/07