Juliana Höschlová

Dosavadní tvorba Juliany Höschlové má více poloh, ty však nalézají společný základ. Její intermediální práce vychází z osobní touhy o interakci a pohyb uměleckého konstruktu směrem ke každodenním lidským činnostem. Tak se její projekty dotýkají happeningu, sociálních intervencí a body artu. Její výtvarné zázemí se však nachází v kresbě a malbě, která funguje jako vizuální přemýšlení. Jsou to ilustrace, které místo vnějších dějů ilustrují vnitřní život. Kresba funguje jako centrální médium, které slouží k urovnání myšlenek, později překládaných do performancí, videa a instalací. U Höschlové prací však komparace tradičních a nových médií krystalizuje ve stejný výsledek, a to v přímosti a naléhavosti sdělení.

Cyklus videí Holka od cirkusu (2010) mapují specifické pohyby autorčina těla. Ač videa působí velmi fyzicky, jsou jednoduchými autoportrétními gesty, která odkazují na rodinu a individualitu. Kroucení hlavou, tahání uší a napínání krčních svalů se stávájí symboly lidských charakterů.

Jedna z poloh díla Höschlové by se dala nazvat architekturou sociálních situací. Diplomová práce v ateliéru Vladimíra Skrepla Jazyk přátelství (2011) inscenoval ready-made situaci karaoke místnosti do galerijního prostoru. Vzniklá intimita prostředí byla oddělena od uměleckého kontextu, sloužila především k sociálním interakcím, výstupem byli však i videa skupin lidí, kteří spolu zpívali. Podobného ražení je performance Situace 35 (2013) s tou změnou, že do celého procesu se dostává prvek manipulace a nátlaku. Před galerií Pavilon byl umístěn seznam 270 písní, a divácí jednotlivě vstupovaly do prostoru, kde jim umělkyně zazpívala zvolenou píseň ve stylu karaoke. Ostatní příchozí byli venku a přes vrata mohli sledovat, co se děje uvnitř. I když celá akce byla uměleckým konstruktem autorky, ona sama se dostala do role člověka, který v nastaveném systému splňuje přání ostatním.

Vouyerství a zkoumání hranic mezi dobrovolnou a nucenou činností je vystupňováno v performance Tančí jak pískáš (2012). V tomto případě Höschlová tančila až do vyčerpání na požadované písničky, uzavřená v místnosti za závěsem, kde jí snímala kamera, která záznam přenášela na televizi přístupnou příchozímu. Snaha o přibližování z Jazyka přátelství se zde proměnilo v chladný systém oddělující dvě strany pomyslnou zdí. Opět, Juliana Höschlová vytvořila vztahovou realitu, jejíž pravidlům se dobrovolně podřídila.

Společenský projekt, jehož ambice přesahují úzký kolektiv lidí i územní hranice, je Políčko (2011) z doby, kdy Höschlová působila na stáži na Taiwanu. Tento komplexní počin, který zahrnuje webové stránky, sérii videí, přednášek a knihu, se zabývá současnou taiwanskou společností. Jeho zaměření přesahuje výtvarný projev a má více edukativní a výzkumný charaker. Pomocí rozhovorů s umělci a kurátory objevuje mentalitu společnosti Taiwanu, a její rozpor mezi tradičními, a novými, s globalizovaným světem přicházejícími, hodnotami. Soustředí se na vztah k současnému umění, skrze které se dostává i k otázkám politiky a fungování institucí.

Jako protiklad k Políčku, který balancuje mezi vizuálním uměním a sociologickým projektem, je mnohem tradičnější Geniální umělec z roku 2013. Jedná se o autorčin olejový autoportrét v nadživotní velikosti. Pouze název ironizuje tradiční výtvarnou formu. I když se na první pohled performance a olejomalba můžou zdát média založená na odlišných principech, subjektivní zkoumání sebe sama poskytuje například dílům Holka z cirkusu i Geniální umělec podobný koncepční základ. Cíleně kritičtějí miří téma site-specific instalace s příznačným názvem Úlisnost (2015). Zde Höschlová ilustrativním stylem komentuje strategie fungování konzumního světa. Kresby ironizující svět reklamy, který blyštivostí parazituje na lidském vnímání. Atmosféra monumentální kresby je podpořena materiálem pozadí. Je jím falešná kůže, symbolicky přejímající častý princip reklam, líbivý povrch a absenci hloubky.

Video Na Friedricha (2014) také čerpá z převážně mainstreamově vnímané vizuality. Krátký film rozšiřuje klasický romantický motiv osamělého člověka v přírodě. Jestliže však inspirační zdroj, obraz Poutník na mořem mlh, ukazuje zahloubaného muže, Höschlové reinterpretace skládá emocionálně vypjaté okamžiky filmových postav žen. V celku se tak střídají fragmenty plné smutku, melancholie, naděje i marnosti, jejich hrubé přechody však zvýrazňují fikci filmového vyprávění. Dílo zkoumá určitý filmový archetyp a spadá tak do proudu mediální archeologie, který je pro současnou generaci umělců pořád aktuálním polem.

artalk.cz/2014/01/16/genialni-napln-bunky/