Karel Miler

Karel Miler se k akcím v prostoru dostal přes vlastní básnickou tvorbu, v níž na začátku sedmdesátých let postupně sílilo směřování ke konceptuálnímu projevu. Oprošťování textu od obsahu vedlo k minimalistickým formulacím, které si vystačily s nejjednoduššími protiklady, jaké jazyk umožňuje. Na úkor sémantické stránky nabývala na významu forma a význam sdělení byl spoluutvářen například rozložením slov na stránce. Tento princip Miler dále rozvíjel, když se zabýval umisťováním textů do trojrozměrného prostoru. V naprosté návaznosti na předchozí činnost vznikl pak v roce 1972 piece Buď anebo, v němž došlo k propojení textové a „akční“ stránky.

Milerovy piecy z první poloviny 70. let reflektují prožívání vlastní tělesnosti v prostoru a skrze fotografie upozorňují na nesamozřejmost naší existence ve světě. K fenomenologickým otázkám Milera mimo jiné přivedly přednášky Jana Patočky, které navštěvoval během svých studií dějin umění na FF UK. Od českých „akčních“ umělců sedmdesátých let Milera výrazně odlišoval způsob, jakým přistupoval k fotografii. Jeho akce v prostoru totiž nebyly primárně určené pro pohled diváků – výsledným dílem byla až fotografická série. V druhé polovině sedmdesátých let Miler tento princip situací a polarit, dokumentovaných dvěma, třemi, čtyřmi nebo pěti fotografiemi s jasně definovaným pořadím, v podstatě opustil a jeho dílo se vyvíjelo směrem k dějovějším akcím. Během necelého desetiletí se těžiště Milerovy tvorby postupně přesouvalo od tematizace lidské orientace ve světě prostřednictvím fotografovaných situací směrem k větší dějovosti akcí, aby se v druhé polovině 70. let dostalo až k performancím, určeným přítomnému publiku, jimiž se Milerovo dílo v roce 1979 uzavřelo.

Akční umění sehrálo v životě historika umění Karla Milera krátkou, ale o to intenzivnější roli. Na přelomu 60. a 70. let se aktivně zabýval vizuální poezií. Zajímal ho sémantický a prostorový kontext jazykového kódu, který nevnímal jako výpověď o individuálních pocitech, ale jako samostatnou strukturu. Když se v roce 1971 seznámil s Petrem Štemberou, který se už v této době zabýval fyzickými akcemi, uvědomil si, že sémantické hříčky je možné vyjádřit i tělem. Tak vznikla jeho první akce Buď - a nebo (1972), v níž myšlenky vlastních minimalistických textů převedl do reálné tělové roviny. Z tohoto uvažování se v roce 1973 vyvinuly Limity. Opět jde o dvě pozice umělcova těla, které je nejdříve co nejvíce skrčené a podruhé úplně natažené proti zdi. Jedná se o naprosto jednoduché a minimální gesto, v němž se však odráží tajemství možností našeho těla. Už v těchto raných pokusech je zřejmé, že Milerovo založení je konstruktivního rázu a bodyartová exprese je mu naprosto cizí. Miler i v rámci tělového umění pracoval jako básník, svým tělem vytvářel konceptuální, vypointované situace, které zachycoval pomocí přesně komponovaného záběru na stativ fotoaparátu. Jeho akce málokdy vznikaly před diváky. Jsou to jakési fotomodelové performance, které s divákem komunikují až ex post skrze médium fotografie a nepotřebují další komentář.

Přestože Milerova tvorba vznikala uprostřed normalizačního období, jak je nazýváno represivní období režimu po okupaci v roce 1968, je v jeho akcích paralyzující situace československé společnosti a kultury velmi málo přítomná. Objevuje se zde sice pro tuto dobu typická výrazová oproštěnost a naléhavost, ale hlavním momentem je pro Milera jakási nadčasová poetika. Ta vyplynula z jeho obdivu k zenu a touze najít odraz univerza v mezních tělesných formách. Tělo je v jeho akcích zobecněno, zbaveno jakékoliv závislosti na běžném životě, dostává se do nadčasové univerzální roviny, jako když v akci Identifikace (1973) schoulená postava přepadává z hromady panelových desek. Zen, který autora provází až do současnosti, zásadním způsobem ovlivnil jeho myšlení. Zenová filosofie vyzdvihovala náhodu nad strukturovanost a nepřistupovala na polaritní rozlišování mezi lepším a horším, krásným a ošklivým. Podle ní je vše spojeno v jednotě. Dobře je to patrné v piecu Odhalení řeky (1975). Na první ze čtyř fotografií je pokojně plynoucí řeka, na druhé je Karel Miler dotýkající se naplaveného písku, na třetí řeka smývá písek z autorovy ruky a na čtvrté je opět pouze řeka, jak nerušeně plyne dál. Oproštěnost této akce se jako by přibližuje zenovému ideálu čistého bytí. Bylo by chybou hledat symbolické významy tohoto gesta, protože jedním z cílů autorových akcí je, aby se nedaly symbolicky vykládat, aby nic neznamenaly. Jak sám Miler říká: „Holý fakt má rozměr universa.“

V roce 1976 se v Milerových akcích objevil nový lyrický náboj, a to nejen v názvech. Na počátku této řady stojí piece Cítěn čerstvou travou (1976). Autor otočil běžnou situaci, kdy lidé čichají ke květinám a položil si otázku: „Jak já voním rostlinstvu?“ Lehl si tedy na louku a dal jí ojedinělou možnost přivonět si k člověku. V podobném duchu je akce Blíž k oblakům (1977), v níž Miler ukázal, že k oblakům se lze přiblížit. Člověk vyskočí, nic víc, a je jim opravdu blíže. Zenový náboj se objevuje i v piecu Svatý já (1977). Nejde o nic výjimečného, autor prostě běží.

Takto postavená tvorba stála v příkrém kontrastu k oficiálním estetickým představám československého uměleckého establishmentu normalizačního období. Byla to téměř soukromá aktivita realizovaná a reflektovaná v uzavřeném kroužku spřízněných duší. Přestože se okruh kolem Karla Milera a Petra Štembery rozhodl na konci 70. let svou akční tvorbu ukončit, získala si práce Karla Milera klíčové postavení v kontextu československého poválečného umění.

Projects/performances, kat. výst., Buffalo 1977

Gerrit Jan de Rook (ed.), Oosteuropese conceptuele fotografie, Eindhoven 1977

Vlasta Čiháková-Noshiro (ed.), Experience Book, Tokyo 1978

Karel Srp (Ed.), Karel Miler – Možnosti, edice Situace 2, Praha 1979

Bénamou Geneviéve , L´art aujourd´hui en Tchecoslovaquie, Paříž 1979

Works and Words, kat. výst, De Appel, Amsterdam 1980

Jiří Valoch, Fotografie jako dokument a artefakt, 1984

Vlasta Čiháková-Noshiro (ed.), Umění akce, kat. výst., Praha 1991

Alena Potůčková (Ed.), Umění zastaveného času. Akce, koncepty, události, kat. výst., České muzeum výtvarbých umění, Praha 1996

Karel Srp (ed.), Karel Miler, Petr Štembera, Jan Mlčoch (1970 - 1980), kat. výst., GHMP, Praha 1997

Zdenka Badovinac, Body And the East, kat. výst., Cambridge/London 1998

Pavlína Morganová, Akční umění, Votobia, Olomouc 1999

Petr Rezek, Tělo, věc a skutečnost, Praha 2010

Flash Art, č. 44-45, duben 1974, s. 5

Flash Art, č. 52-53, únor – březen 1975, s. 32

Vision, č. 2, leden 1976

Flash Art. č. 78-79, listopad-prosinec 1977, s. 21

Milena Slavická – Marcela Pánková (Eds.), Zakázané umění I, Výtvarné umění, 3-4, 1995, s. II

Prozaické, básnické texty, teoretické stati o moderním umění publikoval od dob studií v časopisech Výtvarná práce, Výtvarné umění, Tvář, Orientace a dalších.

V Jazzové sekci vydal své konceptualistické práce a samizdatovou sbírku Sféra Y.

Vydal básnické sbírky:

Alejí slov (Mladá fronta 1995)

K věci (Tvar, 1997)

Konec léta (Alfa-Omega, 1999)

Klíče na trámu / Malé zvěsti (Větrné mlýny, 2001)

Jaderníky (Alfa-Omega, 2004)