Ladislav Vondrák

Už jako student ateliéru fotografie se Ladislav Vondrák stále jednoznačněji přikláněl na stranu pohyblivého obrazu a v současné chvíli o něm můžeme mluvit jako o jednom z nevelkého množství mladých českých umělců konzistentně se věnujících médiu videa a video-performance. Dokonce i ve chvíli, kdy se Ladislav Vondrák rozhodne využít fotografie, činí tak se smyslem pro zachycení pohybu, plynutí času, měnící se vztahy či jiné procesy.

Vizuální podoba jeho videí je často odvislá od sdělení, která mají zprostředkovat. Ladislav Vondrák se volně pohybuje mezi amatérským videem a krátkometrážním profesionálním filmem. Co však zůstává poměrně stabilní, je obsazení rolí. Je to buď sám autor, který video částečně využívá jako médium přenosu svého performativního činu, nebo rodinní příslušníci. Avšak i stabilita rolí, pozice diváka, herce či performerka je autorem neustále narušována a stává se jedním z jeho důležitých témat. Otázka situovanosti se otevírá ve videu se sněhulákem (bez názvu, 2011), kdy se jako diváci ocitáme skrze nehybné oko kamery v pozici pozorovatelů. Netečně hledíme na dvojici páchající určité symbolické násilí na připraveném sněhulákovi. Podstatnou roli ve videu hraje právě druhá nahrávající kamera, kterou si „pachatelé“ během scény vyměňují. Celé video má navíc na počátku značně erotický nádech, zakládající se na vybraném prostředí, oblečení aktérky a roli muže s kamerou v ruce. Očekávání diváka je ovšem zklamáno a možné sexuální napětí se ventiluje do destrukce sněhuláka. Divák má sice možnost vidět vše z odstupu - z pozice třetího, který zůstává utajen - nemá však již možnost pochopit důvody toho, co proběhlo.

Z podobného důvodu je podstatné i video Impossibility / Nemožnost (2011), kde není jisté, kdo je strůjcem či agresorem celé scény. Může se jím opět stát i divák, jehož pozice je určena pohledem kamery, kolem níž se autor otáčí, aniž by bylo jednoznačné, zda daný pohyb vykonává dobrovolně, nebo zda je k natáčejícímu objektu přivázán. 

Ladislav Vondrák opakovaně pracuje s určitou anti-choreografií nebo ne-tanečností, která je svým způsobem odvislá právě od performance, jež může mít stanovena základní výchozí pravidla, ale její vývoj je nejistý. Video dvou zápolících mužů (autor a jeho otec, odehrávající se na asfaltové ploše před stadionem Strahov, je toho dobrým příkladem. Tušíme pravidla nastavená mezi oběma performery, ale jejich výsledek pozorujeme až na videu a nejsme schopni ho dopředu předvídat. Pohyb, který postavy vytváří, se pohybuje na hranici mezi tancem a nahodilým vrávoráním, mezi bojem a podpíráním. Zásadní je i zde rozpor mezi bezprostředností a inscenovaností videa, ve chvíli, kdy je tentýž pohyb zachycen z blízkosti ruční kamerou, a naopak ve chvíli, kdy je viděn z dálky a celý obraz je úmyslně až malebně komponován.

O některých prvcích v díle Ladislava Vondráka je uvažováno ve vztahu k určitému „novodobému šamanismu“. Má na tom jistě podíl výběr míst v přírodě, kde se některá videa odehrávají, stejně jako performance, zasahující autorovo tělo a jeho soukromí. Ladislav Vondrák se tak často vystavuje namáhavým, bolestivým nebo nepříjemným situacím, v nichž je zásadní jeho vlastní prožitek. Na rozdíl od řady ženských umělkyň, které se k přírodě vztahovaly na základě předpokládané sounáležitosti, Vondrákova pozice je do jisté míry ironická, jakoby se právě vůči pasivnímu přístupu splynutí s „matkou přírodou“ bránil. Příkladem může být video Earth which I’m not / Zemí kterou nejsem (2010) nebo video Inception voltage / Počáteční napětí (2011).

Místem Vondrákových experimentů s rolí diváctví a postavením autora se stávají i galerie. Z posledních událostí zmíním performanci v galerii KIV v rámci výstavy Etický kodex nakloněné roviny (2015), kde proběhla v písčité manéži za spoluúčasti Rudolfa Skopce destruktivní performance a poté byly přihlížející vyzvání k přelezení bariéry (nakloněné roviny) a připojení se k performerům v „místě činu“. Práce s divákem, posouvání vlastního autorství, zážitek hraničící s rituálností ale i nahodilostí spolu s promyšleným uchopováním používaných médií jsou některé z hodnot platných pro práci Ladislava Vondráka.