Lenka Klodová

Lenka Klodová je vizuální umělkyně, performerka, sochařka a pedagožka působící na české umělecké scéně od 90. let minulého století. Ústředním motivem její tvorby je práce s lidským tělem, které vnímá v rozšířeném poli a mnohovrstevnatých souvislostech přesahujících jeho fyzické hranice do sféry sociální a politické. Ve svých dílech zpracovává témata spojená s intimitou, sexualitou, mateřstvím či mezilidskými vztahy. V rámci těchto námětů se zaměřuje na společenské a sociální konstrukty a stereotypy, které reflektuje hlavně z genderové perspektivy, a zkoumá dynamiku, chování, situace, které z daných společenských struktur vyplývají. Její práce mají často ambivalentní a subverzivní charakter, zviditelňující komplexnost a nejednoznačnost ustálených kategorií, názorů a přesvědčení.

První kontakt s uměleckým prostředím navázala Lenka Klodová v průběhu 80. let v rámci ostravské neoficiální scény. V letech 1987–1990 studovala na pedagogické fakultě v Ostravě, kde se seznámila s Jiřím Surůvkou, díky němuž začala poznávat dobové akční a konceptuální umění. Důležitým momentem tohoto období byla jednodenní kolektivní výstava Ahoj lidi (1989) v podchodu při ostravském autobusovém nádraží uspořádaná Surůvkou, Petrem Lysáčkem a Františkem Kowolowskim, jakož i založení skupiny Přirození (1988), do které kromě zmíněných umělců patřili také Daniel Balabán, Pavel Šmíd a Hana Puchová. Pro toto volné sdružení literátů a výtvarníků byla příznačná práce s humorem, ironií až trapností s kritickým podtónem. Mnozí členové skupiny se přikláněli k akčnímu umění a performance a pracovali zejména se společenskými otázkami a každodenními situacemi, které však subverzivně přetvářeli a posouvali jejich smysl do nečekaných souvislostí. Tento přístup, ale i jednotlivé akce jako takové Klodové dodaly zásadní podněty pro její vlastní umělecké projekty.

Lenka Klodová nastoupila v roce 1990 na Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze a své studium strávila v ateliéru Všeobecného sochařství u Kurta Gebauera (1991–1997). Již od samotných počátků studia se ve svých školních pracích nezaměřovala výhradně na klasickou sochařskou činnost. Podmínilo to jednak celkové nastavení v ateliéru – mnozí její spolužáci hledali možnosti, jak tradiční hranice žánrů a forem překročit –, ale i její tehdejší situace: na UMPRUM nastupovala v době, kdy už měla první dítě. V dílech z tohoto období se navíc silně podepisuje zkušenost s ostravskou uměleckou scénou, která vyústila do mnohovýznamových prací s humorným a subverzivným podtónem. Jedním z takových příkladů může být práce Záhonky (1994) instalovaná v Botanické zahradě v pražské Tróji. Umělkyně zde na trávu rozložila několik kusů ženského oblečení s květinovým vzorem a jejich okraje obsypala kousky kůry, čímž je přeměnila na součást přírody. Gesto pohrávající si s víceznačností znaků podtrhuje i vlastním pod názvem díla reprezentujícím ženská jména a zároveň názvy květin (Jiřina, Květa a Růžena). Autorčina hra s jazykem, významem nebo metaforou přitom nezakrývá ironický charakter.

Instalace Sen (1994) z její první výstavy v Obecním domku v Prosečí má zase poetický, lyrický nádech. Zdánlivě nesourodá hromada sena v rohu místnosti díky světlu lampy při bližším prozkoumání odhaluje siluety, které lze číst jako odkaz či útržek dopisu. Světlo v tomto díle funguje ve vztahu k významu jako ambivalentní prvek – odhalující, zakrývající, spojující i oddělující. Podněcuje k různým způsobům čtení, zviditelňuje a vizualizuje oscilaci mezi odlišnými významy. Tento aspekt zkoumala Lenka Klodová i v několika následujících projektech; v ostravské galerii Fiducia například vytvořila světelnou instalaci Červená a černá (1998). Instalace sestávala z nasvícených, červeně namalovaných písmen, které vrhaly na zadní stěnu stín, uprostřed nějž se ale nacházela černá skvrna zakrývající slabiku ,,ve“, čímž se původní slovo červená transformovalo do slova černá. Moment proměny zde odkrývá, že černá se ve slově červená vždy již ukrývá a zviditelněním této skutečnosti v rovině konceptuální i vizuální se slovo červená zároveň zásadně mění a rozšiřuje. Umělkyně tu jednoduchým gestem a prací s dvěma obyčejnými slovy z každodenního slovníku dokázala vytvořit mnohovrstevnatý narativ, který od nás vyžaduje jak představivost, tak i práci samotného pohledu a jeho schopnost vizuální odkaz dekódovat.

Podobný přístup nacházíme v nejznámějším díle Lenky Klodové z tohoto období – v její diplomové práci s názvem Božena (1997). Dílo sestávalo ze šesti monumentálních písmen vytvořených z dostupných materiálů, jako je překližka či plexisklo, uvnitř vyplněných žárovkami, které bylo možné v různých intervalech rozsvítit či zhasnout, a vytvářet tak z jednotlivých písmen pokaždé jiné významové konstelace. Samotné jméno Božena je přitom důležitým východiskem celého projektu. V první řadě se jedná o jméno dcery Lenky Klodové, která se jí narodila během studií, dílo však odkazuje i ke slavné jmenovkyni, k Boženě Němcové a jejímu odkazu či k samotné české tradici jména Božena. Prostřednictvím střídavého rozsvěcování a zhasínání žárovek se toto jméno, už jako celek naplněné významy, rozkládá na fragmenty, které ukazují na jeho další obsahy jako je ŽENA a BOŽE – ŽENA. Díky těmto ,,ukrytým“ slovům nabývá toto jméno-slovo nový smysl – získává sakrální a primordiální charakter, který může odkazovat k prvotnímu ženství a božství v něm, ale síla samotného díla spočívá zejména v tom, že akt osvětlení není synonymem vysvětlení, a tím si zachovává svou inherentní ambivalentnost.

Po skončení studia na vysoké škole se Klodová během mateřské dovolené soustředila na vystřihování, lepení a vytváření koláží z pornografických časopisů. Tento přístup se stal důležitým východiskem pro její tvorbu v následujících letech charakteristickou svým zájmem o ženské tělo, jeho sexualitu, ale i sexualizaci a objektivizaci. Už v raných kolážích, jako byly například Spáčky (1999), umělkyně přistupuje k tělu jako k otevřené struktuře a zkoumá jeho povahu, charakter a význam v měnících se okolnostech. Její přístup se vyhýbá moralizaci, namísto toho zdůrazňuje akt péče, když vystřižené modelky něžně ukládá do peřinek nebo je znovu zahaluje do oblečení (Lidovky, 2001 nebo Panenky, 2001). Všechny tyto aktivity se odehrávají v autorčině domácím prostředí a vystřižené postavy jsou vnímány spíše jako panenky než sex-bomby. Tímto způsobem se sexualizovaná těla modelek, která měla být původně objektem rozkoše a vzrušení, stávají karikaturou, jejich expresivní tváře či polohy se stávají nepochopitelnými, nedokáží naplnit svou původní funkci, a právě tím odhalují svou skutečnou povahu jako performanci. Touto strategií Lenka Klodová poukazuje na odcizení žen od popisovaného způsobu reprezentace ženského těla a sexuality, ale i na odcizení modelek sobě samým. Snaží se tak znovu navrátit identitu anonymním modelkám, zpřítomnit je, ,,navrátit“ jim skutečnou tělesnost. Toto napětí mezi dvojrozměrností pornografických panenek a reálným tělem se explicitně zrcadlí v Klodové fotografickém projektu V rukou (2001). Umělkyně tu ženské postavy na obrázku bere něžně do rukou, nabízí jim mateřskou ochranu a zároveň zviditelňuje a podvrací střet lidského těla s obrazem, jaký je vlastní použití v pornografickém časopise.

Kromě tělesného aspektu komplikuje Lenka Klodová svými pracemi i téma ženské sexuality a jejích podob. Například v díle Rodička (2002) problematizuje konstruovanou polaritu sexuálního a těhotného ženského těla. Způsob, jakým jsou tyto dvě tělesné podoby reprezentovány v západní kultuře, je obvykle založen na protikladech smyslnosti a pokušení na jedné straně a cudnosti a sakralizace mateřství na straně druhé. Rodička však na základě jednoduchého mechanismu, kterým divák může modelku proměnit na rodící ženu, zpochybňuje tuto dualitu, narušuje jasnou hranici mezi dvěma stereotypními identitami a znejasňuje to, jak je ženské tělo vnímáno a co se od něj očekává.

Problematika těhotného těla nabývá v té době v pracích Lenky Klodové na dominanci. Akce Bojíte se mateřství? (2003) v lese Lapák na Kladně je založena na konfrontaci náhodných kolemjdoucích s vypouklým břichem těhotné ženy skrývající se v houští lesa. Vystavení lidí nechtěnému pohledu na nahé, těhotné břicho, které je náhle odhaleno zpod dlouhého kabátu, respektive vlastní, negativní reakce většiny poukazuje na tabuizaci této tělesné podoby. Snaha o ignoraci a potlačení pohledu na těhotné tělo přitom sahá hlouběji a odkazuje k širší sociální a společenské představě o mateřství a jeho povaze. Ve fotoinstalaci Řekni ne menstruaci! (2004) umělkyně pokračuje ve společenské reflexi mateřství prostřednictvím fiktivní představy skupiny těhotných žen, které demonstrují za zvýšení porodnosti. Základem tohoto protestního aktu je odmítnutí menstruace, čímž Lenka Klodová poukazuje na ambivalenci tohoto biologického fenoménu jako momentu zmařených šancí i momentu emancipace. Zároveň však komplikuje stereotypní pohled na těhotenství jako na období pasivity, kdy ženy ve vysokém stádiu těhotenství vyobrazuje jako protestující aktivistky. V podobném duchu se nese i další projekt pro pražskou galerii Artwall s názvem Vítězky (2005), který na digitálně upravených fotografiích zachycuje vrcholové sportovkyně dosahující rekordní výkony, zatímco jsou v posledním trimestru těhotenství. Nezvyklý obraz, který zdánlivě spojuje dva nepravděpodobné aspekty dohromady, přitom ve své ambivalenci poukazuje na limity zobrazení těhotenství ve společnosti, ale i na vnímání ženské seberealizace jako takové. Umělkyně tak v celém souboru prací z tohoto období nadále pracuje se strategiemi založenými na problematizování významu, mnohoznačnosti a subverzi, které vycházejí z narušení stability daných znaků a symbolů.

Po roce 2000 se Lenka Klodová začíná zabývat výrobou vlastních pornografických pseudočasopisů. Jejich základním konceptem bylo využití dvojsmyslného prvku, který může v jistém kontextu sugestivně připomínat ženské a mužské pohlavní orgány či sexuální polohy. Tyto časopisy jsou založeny na absurdnosti a humoru – v prvním časopise nazvaném Bříza (2000) Klodová shromáždila fotografie kmenů a větví bříz, které oblékla do sukní, a dodala jim tímto gestem svůdný až erotický náboj. V časopise Komíny (2001) se zase zaměřila na industriální komíny, u kterých v kontextu časopisu zdůraznila jejich falickou podobu, stejně tak jako jejich všudypřítomnost v industrializovaných krajinách. Důležitou složkou obou časopisů byla manipulace fotografií, která měla podtrhnout jejich sexualizovaný charakter, a také použití textu, jež se omezilo na hesla a slogany s víceznačným významem.

Oba časopisy jsou zaměřeny na touhu, objektivizaci, jakož i na samotný pohled, který tento objekt touhy vyhledává, rozpoznává a pozoruje. Tím, že se v této situaci takovým objektem stává antropomorfizovaný neživý předmět, pohled, očekávání a představivost autorky i diváka se zviditelňuje. Téma pohledu, touhy a představivosti Lenka Klodová dále rozvinula v díle Šatna (2002). Práce sestává z ženské figury v životní velikosti vsunuté do jedné z dělnických skříněk v hornickém muzeu Mayrau na Kladně. Tato trojrozměrná ženská postava reaguje na výzdobu několika dělnických skříněk hned vedle, které jsou dekorované podobnými obrázky polonahých žen vystřiženými z různých časopisů. Svůdná ženská figurína představuje materializaci touhy vycházející z mužského pohledu a jeho imaginace. Ironický podtext této realizaci dodává fakt, že sexuální představa zaplňuje celou skříňku a tím zabírá veškeré místo – nenechává žádný prostor ani na uložení nářadí. Umělkyně na tuto práci v následujícím roce navázala v dalším hornickém muzeu, tentokrát v ostravském Landeku. Instalovala zde stojany s fotografiemi v životní velikosti, na nichž pózuje s dělnickými helmami namísto prsních implantátů, čímž přitažlivost své figury dotváří (Doly Buster, 2003).

Touha a její imaginace jsou náměty, které se uplatňují i v ranějším díle Lenky Klodové Miluji (2001) v Neratovicích. Jde o monumentální krajinnou intervenci složenou ze šesti třímetrových písmen vytvořených z ručně opracovaných pískovcových bloků a postavených na šestimetrovém násypu. Písmena se skládají v nápis „Miluji“, který může působit jako odkaz, vyznání, ale i pomník či poutní místo. Svým materiálem a kompozicí budí tento projekt sakrální a zároveň tajemný dojem, čímž připomíná Klodové rané dílo Božena. Návaznost na tuto práci umocňuje také autorčino východisko, kterým byl citát Boženy Němcové. Stručnost daného sdělení však podtrhává spíše jeho univerzální charakter. Stavbu této monumentální skulptury doprovázela také fotografická dokumentace propojená s performance Lenky Klodové s Lucií Jandovou a Helenou Polákovou, která vyšla v časopisecké formě pod názvem Krásné holky v akci (2001– 2003). Tato fotografická série zachycuje umělkyně při fiktivní práci na pomníku v oblečení, které má naznačovat, že jde o sexuální pracovnice. Samotné pozice, v nichž při práci pózují, mají naznačovat a propagovat jejich erotické služby. Projekt má zásadní kritický a ironizující rozměr, jeho cílem je zpochybnit a zčásti i znevážit vlastní dílo, narušit jeho vážnou a lyrickou atmosféru, ale nakonec i serióznost umělkyně samotné – což je velmi častý a napříč tvorbou Lenky Klodové vysledovatelný přístup.

Všechny dosud zmíněné práce zásadně podmínily následující klíčové dílo Lenky Klodové ‒ Ženin (2002–2005). Ženin je pornografický časopis pro ženy, který se stal výsledkem několikaletého výzkumu umělkyně v rámci jejího doktorského projektu. Lenka Klodová v něm vycházela ze svých znalostí vizuálního jazyka pornografických časopisů a analýzy ženské sexuality a touhy a svůj projekt zároveň podložila průzkumem mezi ženami, ve kterém se potýkala s otázkami jako: zájem o sebe, žena v centru zájmu, žena vnímaná jako více než jen pohlaví, strategie vyvolání vzrušení a touhy, dotýkání se, emoce či vzpomínky. Jedním z hlavních přínosů tohoto průzkumu byl poznatek, že většina oslovených žen očekávala od pornografického časopisu příběh. Lenka Klodová na této premise vybudovala celý narativ svého časopisu a koncept času použila i jako jeden z důležitých nástrojů, kterým chtěla dát čtenářce do rukou kontrolu: například tím, že otáčí stránky, a sama tak udává rytmus odvíjení se příběhu. Další inovací časopisu Ženin bylo rozšíření příběhu na několik týdnů, čímž se tiskovina neomezuje pouze na samotný repetitivní sexuální akt jako tradiční pornografické materiály. Lenka Klodová vyobrazuje sexualitu v rozšířeném kontextu, zaměřuje se také na intimitu a každodennost v domácím prostředí. Její pojetí se posouvá od sexu a erotiky ke zkoumání a zachycování mezilidského vztahu, ve kterém je sex jednou z jeho mnoha součástí vyobrazenou ve vzájemném vztahu s ostatními aspekty partnerského života. Tento přístup umělkyně umocňuje i vizuálním způsobem, když fotografie doplňuje motivy krajek a dalšími lidovými atributy či jinými zklidňujícími a domáckými obrázky. Samotný sexuální akt je pak zachycen způsobem, který se od běžných standardů zásadně odklání. Je ztvárněn tak, jako kdyby se odehrával přímo před očima čtenářky, která je ztotožněna se samotnou aktérkou. Tím se opět tematizuje otázka pohledu a snaha o přiblížení, nikoliv o odcizení skrze pornografický materiál. Tímto přiblížením se však zobrazení sexu zároveň znepřehledňuje, je možné vidět pouze náznaky, kus ruky či kolena, milenka je totiž zároveň fotografkou – a s ní je tak i čtenářka aktivní součástí autenticky zachycené soulože. Finální produkt doktorského výzkumu Lenky Klodové – pornografický časopis pro ženy Ženin – byl v závěru jejího studia vystaven v Galerii VŠUP spolu se Zásadami pro vytvoření pornografického časopisu pro ženy, které obsahovaly základní pravidla pro vydavatele pornografických časopisů s ohledem na potřeby ženského publika.

Umělecký projekt Ženin (2002–2005) je příznačný tím, že vedle svých dalších záměrů funguje i jako sonda do partnerského vztahu a rodinného života. Vztahy, jejich formami a proměnami se Lenka Klodová dlouhodobě zabývá. Ve své performance Travestishow (2001) zkoumá spojení ženského a mužského elementu v jedné osobě. Převlečená do mužského oděvu podtrhává tuto performanci maskulinity tím, že si volí stereotypně machistickou postavu. Oblečená jako Desperado tlačí před sebou kočárek a kojí při tom své dítě, čímž svou mužskou podobu komplikuje a znejasňuje, narušuje hranice mezi ženskou a mužskou identitou a jejich performancí, a zejména pak problematizuje také tradiční genderové rozdělení rolí v rodině. Otázku vztahů a rodinného života řeší Lenka Klodová i kolektivně v rámci skupiny Matky a otcové, kterou spoluzaložila v roce 2001. Spolu s ostatními členy skupiny Martinem Péčem, Markem Rejentem a Lucií Krejčovou Klodová sdílela především mimo-umělecké, rodinné strasti, které následně přetavovali do společných uměleckých projektů. Lenka Klodová se zároveň nevyhýbala ani často zamlčovanému tématu sexuality a rodiny, neboť – jak sama říká – bez sexu a intimity by se rodina nezrodila. Tento aspekt zdůrazňuje i v závěru časopisu Ženin v pasáži ,,jak jsme počali“, ale i v pozdějším díle Opravdu (2007), kde na fotografiích dětí jejich oči, resp. čočky nahrazuje osvětlenými miniaturními fotografiemi jejich rodičů při souloži. Tyto intimní chvíle, které divák vidí namísto pohledu dítěte, představují vzpomínky uložené v podvědomí naznačující moment tělesného kontaktu, při němž se plodí nový život. V roce 2008 až 2010 umělkyně vytvořila několik prací založených na principu struktury (Alternativní struktura, 2008–2009 a Trojúhelníková struktura, 2010), které reflektují novou životní situaci nastupujícího středního věku a z ní vyplývající změny ve fungování rodiny. Tyto struktury vycházejí z fotografií partnerských párů a jejich rodin převedených do prostorových prvků tvořících trojrozměrnou konstrukci v prostoru. Zobrazují neviditelné sociální struktury vztahů, jejich podpěry, křehkost nebo pevnost.

Kolem roku 2004 se Lenka Klodová začíná systematičtěji věnovat tématům spojeným se středním věkem, přeměnou ženského těla a standardy ženské krásy. Mezi takové projekty patří například série cvičení pro pružnější a hebčí prsa nazvaná Brožura (2003), kde si umělkyně humorným způsobem pohrává s digitální manipulací fotografie vlastního hrudníku a navrhuje sérii pravidelných cvičení zajišťujících zachování mladistvosti a pevnosti ženského poprsí. V projektu Mé punčochy (2003) Lenka Klodová navrhuje způsob estetické úpravy chloupků na nohách s použitím laku na vlasy, která by byla alternativou holení nohou, které se od žen obvykle vyžaduje. V práci Venuše Polabská (2004) autorka s nadhledem problematizuje ideál ženské postavy a její nedosažitelné podoby a utahuje si z něj, když si navléká nafukovací kola tělové barvy a přebírá tak na sebe starověkou podobu ženskosti, jakou měla známá Venuše Věstonická. V této podobě se sluní a koupe na nábřeží Vltavy a zároveň tuto činnost a její podobu fotograficky dokumentuje. V dalším fotografickém díle s názvem Pojmenuj mě nově (2008) zkoumá ženské tělo v různých každodenních situacích okleštěné o hlavu, krk i ruce. V této podobě je vymezené vnějším pohledem, ohraničené nikoliv jako žijící tělo, ale jako objekt. To ostatně naznačuje i samotný název, který diváka vyzývá, aby pózující tělo podrobil své imaginaci a vtiskl mu svou představu, novou identitu.

V roce 2007 vstupuje Lenka Klodová na akademickou půdu jako pedagožka. Zpočátku se společně Vlastou Čihákovou-Noshiro podílí na předmětu Filozofie postmoderny a gender na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Předmět byl vyučován v rámci Ateliéru tělového designu, který v té době vedla Jana Preková. Ta také v následujícím roce Lenku Klodovou pozvala, aby v rámci ateliéru vedla vlastní kurz porno-studií v návaznosti na její doktorský projekt. Klodová zde tedy zkoumala způsoby zobrazování lidského těla, sexuality a mezilidských vztahů, zohlednila ale také kontext erotiky z pohledu dějin umění, či samotné téma nahoty v umění.

V roce 2010 Lenka Klodová Janu Prekovou ve vedení Ateliéru tělového designu nahradila. Při koncipování výuky v ateliéru se zaměřila na mezioborovost a přesahy mezi uměním, humanitními obory či přírodními vědami. Soustředila se na společenskou reflexi nahlíženou skrze lidské tělo jako primární východisko. V rámci ateliéru umělkyně nastínila i podobu možné nové disciplíny nazvané Androgynekologie, která by byla založena na zkoumání člověka člověkem. Tento projekt vycházel z dvousemestrálního ateliérového projektu v letech 2010–2011, který měl za cíl prozkoumat práci s ženským a mužským modelem a analyzovat dynamiku, v níž se oblečené tělo střetává s tělem nahým. Samotný projekt byl ukotven historicky a zaměřoval se na reflexi dlouhodobého fenoménu v rámci uměleckého provozu, skrze spolupráci s pánským časopisem Maxim měl ovšem zároveň i mediální přesah a nakonec byl také sociologickou sondou do mezilidských vztahů mezi samotnými studentkami a modely.

Několikaleté pedagogické působení umožnilo Lence Klodové hlubší akademickou reflexi vlastního uměleckého působení i pedagogického vedení, které vyústilo do publikace Nahé situace (2016). Klodová v této knize přibližuje to, jak nahé situace chápe v rámci své tvorby a výuky – jsou to situace zahrnující prvky těla, interakce, specifičnosti a místa. Nahé situace spouštějí proud významů, vazeb, vztahů a konotací se sociálním, politickým a společenským přesahem. Jsou inherentně ambivalentní, protože jsou založeny na dualitě vlastního nahého těla umělkyně a těla jiného, jsou vždy vázány a definovány svým kontextem, přičemž právě z této myšlenky vychází volba slova situace – odkazuje totiž k situovanosti nahoty v komplexní síti vztahů.

Lenka Klodová je zakladatelkou a kurátorkou Festivalu nahých forem, který se poprvé uskutečnil v roce 2015 v prostorách bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou. Jeho cílem bylo rozšířit reflexi nahých situací na poli české performance. Kromě těchto aktivit se Klodová od roku 1998 také věnuje navrhování dětských hřišť, od roku 2005 působí pod značkou Strašné dítě (Enfant terrible). Mezi její realizace patří například hřiště Rex v pražské ZOO (2009) či hřiště v hornických muzeích Mayrau u Kladna (2010) a Landek v Ostravě (2009).

Díla Lenky Klodové se převážně točí kolem ženského živlu, tělesnosti, sexuality a mateřství. Svá studia na VŠUP zakončila monumentální sochou nazvanou Boženě, která předznamenala autorčin zájem o ženskou zkušenost a naznačila její konceptuální přístup k tématu a smysl pro humor. Mnoho děl Lenky Klodové inspirovalo její vlastní mateřství (Zlaté děti, Travestishow, Pár), ale nikoli v úzce autobiografickém smyslu (Kdo se bojí mateřství, Rodička, Řekni ne menstruaci, Čas ženy). Klodová nevynechala ani jiná společensky zásadní témata spojovaná s ženskou tělesností, ať už se jednalo o diktát ženské krásy (Já, Mé punčochy, Polabská Venuše, Doly Buster), nerealistické aspekty ženských rolí (Život s handicapem), využití ženského těla v reklamě (Libát) nebo pornografický průmysl (Panny, Podzimní noc je dlouhá jen svým jménem, V rukou, Ostrovy touhy, Lidovky, Scény). Otázkou, ke které se Klodová často vrací, je vyjádření ženské erotické touhy a vztahu mezi mužem a ženou (Ty, Ženin, Miluji).

Performance

2018
Poutnice, performance,Theatrum Mundi 2.0., Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora
Vstup zakázán, performance, výstava Tomáše Rullera Perform-Made – Udržitelné záblesky, Galerie hlavního města Prahy, Praha
Diaries, performance na lodi Budapest – Bratislava

2017
Delicious, performance, festival IMAF, Galerie SULUV, Novi Sad, Srbsko
Figurine, performance, festival IMAF, Galerie Centar, Odzaci, Srbsko
Cirk, performance, Congress SoToDo, Berlín, Německo
Cube, performance, festival Blauverschiebung, Galerie KUB, Lipsko, Německo
Rag Doll, performance, Art Manual, Legnica, Polsko
Sharing, performance, Galeria Wschodnia, Lodž, Polsko
Artist Fee, performance, festival Malamut, Ostrava 

2016
Protests, performance, festival IMAF, Galerija Centar, Odzaci, Srbsko
Tick-tack-toe, performance, festival IMAF, Galerija SULUV, Novi Sad, Srbsko
Table, FNAF Cool, 4AM: Forum pro architekturu a média, Brno
Wounding, healing, striping, Theatro Mundi, Karlín Studios, Praha

2015
Představení, performance, Chinese University, Honkong, Čína
Čínské pozice, performance, festival Up On, Chengdu, Čína
Crashtest, performance, festival Akt, Brno
Parkoviště, performance, festival Malamut, Ostrava
Showrooms, performance, NoD, Praha

2014
Dívka a smrt, performance, výstava AKT_ual, Galerie Artatak, Dolní Počernice
České dívky, performance, Divus Praha

2013
Bachtease, performance v rámci výstavy SKOK! Tales of (y)our city, Lipsko, Německo

2012
Zralá žena, performance v rámci festivalu Vytvrzení, galerie Umakart, Brno
Lenka a doktoři, video-performance
Černá a bílá, performance, Ateliér tělového designu FAVU, Galerie 99, Brno

2011
Zvíře ve mně – Želva, performance na festivalu Akt, Brno

2010
Masky, performance v rámci festivalu Vytvrzení, galerie Umakart, Brno

2009
Chovatelka, performance v rámci festivalu Malamut, Ostrava
Léčba, performance v rámci festivalu Preavis de Disordre Urbain, Marseille, Francie

2007
Malby, performance v rámci výstavy Wolnoscz, Rownoscz i Sztuka, Galerie Szare, Cieszyne, Polsko

2006
Obrazoborectví, performance na festivalu MIFPA, Boston, USA
Tříděný odpad, performance na festivalu Malamut, Ostrava

2003
Kdo se bojí mateřství?, performance na akci Umělci v lese, les Lapák, Kladno

Sympozia

2004
Sochařské sympozium Opava 2004, Nová místa, Dům umění města Opavy, Opava

Sochy ve veřejném prostoru

2006
Náruč / Objetí, plastika, pískovec maletínský, Ostrava-Petřkovice

2001
Miluji, pískovec božanovský, Neratovice

Dětská hřiště

2010
Hřiště Mayrau, areál Hornického muzea Mayrau, Vinařice u Kladna
Oko vidí, mozek myslí, divadlo Pôtoň, Bátovice, Slovensko
Jako zvířátka, Mateřská škola Sokolovská, Český Brod
Živly, mateřská škola U vrbiček, Praha-Kunratice

2009
Kostra Rexe, ZOO Praha
Mamut, Archeo park v areálu Hornického muzea na Landeku, Ostrava
Hřiště Křivoklát, Křivoklát
První Logopedické hřiště, mateřská škola Don Bosco, Bohnice, Praha
Stezka zlobivého dítěte, Lety u Řevnic 

2008
Cestovní hřiště, mateřská škola pro neslyšící děti, Praha-Stodůlky

2007
Tajná zahrádka, mateřské centrum Paleček, Vinohrady, Praha
Polabí, Neratovice

2004
Na kraji, Praha-Slivenec

2003
U babičky, soukromá cizojazyčná mateřská škola, Praha-Průhonice

2002
Malé a větší království, zahrada pro sluchově postižené děti, Bilingvální mateřská škola, Praha-Smíchov

1998
Hej rup, Bratská škola, Holešovice, Praha

Katalogy

MORGANOVÁ, Pavlína, ed. Někdy v sukni: umění 90. let. Vyd. 1. Brno: Moravská galerie v Brně, 2014.

PACHMANOVÁ, Martina, ed. et al. Behind the velvet curtain: seven women artists from the Czech Republic: Erika Bornová, Milena Dopitová, Lenka Klodová, Zdena Kolečková, Alena Kotzmannová, Michaela Thelenová, Kateřina Vincourová: [American University Museum at the Katzen Arts Center, Washington, D.C., April 3 - May 18, 2009. 1st ed. In Prague: Academy of Arts, Architecture and Design

KLODOVÁ, Lenka. Klodová: pregnant songs. Praha: Divus, [2005].

Publikace

KLODOVÁ, Lenka. Nahé situace. Brno: FaVU, 2016.

KLODOVÁ, Lenka et al. Prostorový akt: jevy a tělesnost v prostoru jako pojítko mezi umělci a architekty. Překlad Scott Andrews. Vydání první. Brno: Fakulta výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, 2015.

ona.idnes.cz/umelkyne-lenka-klodova-prukopnice-porna-pro-zeny-f77-/ona_ony.asp

Lenka Klodová, Viktor Špaček: Mám rád věci, ty mlčenlivé soudruhy, Umělec 2005/3 
http://divus.cc/london/cs/article/viktor-spacek-i-like-things-those-quiet-comrades

Lenka Klodová, Správně tmavá na lásku, Umělec 2005/1 
http://divus.cc/london/cs/article/all-dolled-up

Lenka Klodová, Autenticky žitý stereotyp _ opomíjený fenomén manželského umění, Umělec 2005/1
http://divus.cc/london/cs/article/authentically-lived-stereotypes-the-hidden-phenomenon-of-marriage-art

Lenka Klodová, Kampaň na těle a v těle, Umělec 2005/1
http://divus.cc/london/cs/article/a-tale-of-two-t-shirts

Lenka Klodová, Jiřího Košile, Umělec 2005/1
http://divus.cc/london/cs/article/jiri-s-shirt

Lenka Klodová, Piva Harley a Aurora Davidson, Umělec 2005/1
http://divus.cc/london/cs/article/piva-harley-and-aurora-davidson-1994-96

Lenka Klodová, Jak maluje pravá zpěvačka?, Umělec 2005/1
http://divus.cc/london/cs/article/how-a-natural-born-singer-paints