Lucia Sceranková

Lucia Sceranková je zpravidla ve své tvorbě označována jako fotografka, ale ve skutečnosti je fotografie nebo video jen jakýmsi výsledným „uhlazením“ jejího mnohovrstevnatého, citlivého přístupu k okolnímu světu, k jehož detailům se autorka ve svých dílech vztahuje. Už v raných pracích Sceranková spíše manipulovala, než zachycovala realitu: například vysázením záhonu květin do tvaru nápisu I Seek U (2009) nebo postavením monumentální, a přesto křehké a nestabilní pagody z karet (Dom z karát, 2009). Její fotografické tvorbě je vlastní analogický přístup, a to nikoli v technickém slova smyslu (Sceranková často fotí na digitál), ale s ohledem na fyzickou manipulaci utvářených scén, ať už jemnými či poměrně monumentálními zásahy a gesty. Autorka komponuje celá prostředí, nebo naopak intimní prostory z drobných předmětů či vystřihovánek, měsíců visících na nitkách, postav prostřižených do jezera z papíru. Pracuje zpravidla v sériích, v nichž se opakovaně objevují motivy zátiší, krajiny či domácí sféry interpretované skrze iluzivní zobrazení. Práce s nimi zosobňuje vztah reality a fikce, nebo posun přímočarých asociací, které vyvolávají archetypální obrazy, do tajemnější, mnohovrstevnaté sféry pohrávající si s vnímáním diváka. Velkoformátové tisky v ucelených instalacích často kontrastují drobnějším, či netradičně prezentovaným pracím, přičemž celek je vždy více než suma jeho částí. Rukodělný přístup k vytváření jednotlivých děl je nakonec urovnán do sofistikované prezentace, která také díky dobře známým vlastnostem média fotografie ztělesňuje určitý odstup od bezprostřednosti autorčiných zásahů.

V tomto ohledu byla pro Scerankovou zásadním mezníkem její diplomová práce (Zázrak je na inom mieste, 2011), za kterou byla za Akademii výtvarných umění v Praze nominována na ocenění Start Point. Autorka zachytila kouzlo, velkolepost a drama přírody a záhadných zákoutí, aniž by musela opustit hájemství svého bytu. Divoké moře vystřižené z papíru se rozprostírá po konferenčním stolku jako krajková dečka, v šuplíku komody se skrývá mýtický močál. Stisknutím spouště nálada scény zvážní, bezprostřední dětská imaginace se přetváří v tajuplný obraz, hra se stává vzpomínkou. Také následující série fotografií nazvaná Tichá voda brehy myje (2012) si pohrává s domovem. V jakémsi klidném bezčasí zachycuje drobné i velké posuny od „normality“. Obrovský kámen zabloudil na perfektně vyleštěnou podlahu ložnice, kapka kávy stéká na bílý oděv dívky, která nikam nepospíchá (opět vše vzniká za pomoci nůžek, lepidla, vrstvení a přefocování scén).

Kratší, ale pro současnou tvorbu rovněž zásadní epizodou byla pro Scerankovou tvorba videí, nebo spíše oživlých obrazů, ve kterých autorka zpravidla na statickou kameru zachycovala své prvotní, podomácku konstruované děje – plachetnici ve vodě rozbouřené fénem, nebo rastr pohádkového lesa vytištěný na otáčející se žaluzie, které skrývají a opět odhalují postavu za nimi (Carte Blanche, 2010).

Práce z poslední doby ještě akcentují zájem Scerankové o povrch, materiál a strukturu předmětů, zátiší a jemných situací: například zlámaných květin poházených na zemi (Kvetiny, 2013), kusu látky připomínajícího skvrnu (Škvrna, 2013), nebo sošně znehybněných vlasů (Venuša, 2012). S tím také souvisí proces muchlání, který se objevil už v dřívější práci, ale v autorčině současné tvorbě má jasnější místo. Strukturou, jejíž linie Sceranková sleduje svým objektivem, nemusí být jen povrch zachycovaných objektů, ale také síť ohybů papíru, která deformuje původní výjev na fotografii a dodává mu nový rozměr (například From Here to Eternity, 2013 nebo Nôž, 2013). Odtud už je potom jen krůček k prostorové tvorbě, kdy se zmuchlaná velkoformátová fotografie stává bujnou řekou (Rieka. 2014), nebo drobnými kamínky poházenými uprostřed galerie, jejichž povrch je ale vytvořen z fotografií vody (Hladina, 2013). Sceranková tak v posledních realizacích experimentuje s narušováním fotografické plochy, ale také jejím umístěním do horizontální či vertikální osy prostoru, nebo zavěšením mimo galerijní zdi. Fotografie se tak pro umělkyni stává doslova všeobjímajícím médiem, které volně proplouvá mezi vnějšími i vnitřními hranicemi a utváří vlastní, zklidněný a přesto rozbouřený svět.

Marie Kohoutová: Nebezpečné hry s otevřeným koncem Lucii Scerankové, recenze výstavy (ceskatelevize.cz)

Barbora Ševčíková: Slunce zavřené ve vitríne, recenze výstavy (artalk.cz)

Tereza Špinková: rozhovor, Lucia Sceranková (časopis Fotograf #19, 2012)

Michal Pěchouček: katalóg k výstavě 6. Zlínsky salón mladých, 2012

Lenka Sedláčková: Tichá voda břehy mele - Lucie Sceranková v Galerii mladých (Kulturissimo.cz, 2012)

Marek Pokorný: Lucia Sceranková (Magnus Magazine #3, 2012)

Travis Jeppesen: Katarina Hruskova & Lucia Scerankova @ the Slovak Embassy (Whitehotmagazine.com , 2012)

Edith Jeřábková: katalóg k výstavě START POINT PRIZE, 2011

Josef Vomáčka: recenze výstavy, Lucia Sceranková / Oheň, voda, vítr ví, 2011

Tiskové zprávy k výstavám:

Jiří Ptáček: TZ Slunce ve vitríne, galerie Fotograf, Praha

Martin Mazanec: TZ Tichá voda brehy myje, Galerie mladých, Brno

Michal Pěchouček: TZ Ako doma, galerie 35m2, Praha

Michal Pěchouček: TZ Carte Blanche, galerie Hit, Bratislava