Lucia Tkáčová

O tvorbě tvůrčí dvojice tvořené Anettou Monou Chisou, rumunskou umělkyní působící také ve slovenském i českém prostředí a slovenskou umělkyní Luciou Tkáčovou, rozhodně nemůžeme říci jedno, že by byla nudná. Jejich práce, většinou (již od roku 2000) vytvářené ve vzájemné spolupráci, jsou často spojené s výraznou a jednoduše artikulovanou formou. To ovšem neznamená, že by tato tvorba byla významově plochá. Zaměření autorek na genderové a politické aspekty v institucionální rovině uměleckého prostředí i v obecném společenském kontextu je doprovázeno citlivě odměřenou dávkou distance, kde zábavnost i komplexnost problematiky, ruku v ruce překračují hranice pouhých ideologických konstatování.

V jejich starších pracích, jako je The Red Library (2005), v níž z čistě sexistického pohledu zhodnotily mužskou část české umělecké scény, nebo série videí Dialectics of Subjection (2004-2006), která je řadou frivolně podaných dialogů autorek nad maskulinní hierarchií Artworldu o sexuálních aspektech jejích aktérů, je výrazným aspektem jejich práce převrácení role mezi mužskou a ženskou rolí aktivního subjektu a pasivního erotického objektu. Tato ironická hra je zde ale i součástí cesty umělkyně za úspěchem a slávou v tomto kritizovaném systému. Svůj rozverný aspekt má i jiný projekt autorek dotýkající se institucionální kritiky. Od roku 2005 v rámci projektu Private collection budovaná „sbírka“, obsahuje řadu běžných užitných předmětů, odcizených autorkami z předních světových komerčních galerií. Svou proveniencí „posvěcené“, původně utilitární artefakty, se samy následně staly součástí galerijní prezentace. Jiná výrazná oblast práce autorek odráží i politicko-ekonomická témata, někdy se také týkající genderových otázek, jako u práce When Labour Becomes Form (2007). Jindy, jako tomu bylo u práce 80:20 (2011), s níž participovaly na expozici rumunského pavilonu na benátském bienále, aplikovaly ekonomický Paretův princip zohledňující nerovnoměrnost přerozdělení bohatství ve společnosti na institucionální aspekty jejich účasti na této události.  

V pracích autorek z posledních let se stále častěji rovněž uplatňuje výraznější a někdy i monumentálnější výtvarné řešení, stále ovšem založené na obdobném tematickém a konceptuálním stanovisku, jako u výše uvedených prací. Jak video Try again, Fail again, Fail better (2011), tak instalace Either Way, We lose (2012) pracují s objektem monumentální nafukovací pěsti takové, jaká se pozdvihuje jakožto symbol protestu a vzdoru. Ve zmíněném videu se stává ovládanou i ovládající loutkou, která svými „loutkářkami“ vláčí ve větru minimálně stejně, jako ony s ní. Toto podobenství o dvojznačnosti mezi obrazem reprezentujícím protest a jeho smyslem, nám možná může leccos napovědět i o dlouhodobém tvůrčím uvažování autorek, spojeném s dialektickým chápáním jimi prezentovaných myšlenek a témat. To jistě souvisí i s „dvojjediností“ jejich tvůrčího uvažování jakožto tvůrčí dvojice. Toto hledisko jejich práce dobře prezentuje jejich plastické dílo Vessel (i aM a venus, A conch, a kiT, a Cat, a Lot) (2012), ztvárněné v podobě autorkami simultánně vytvořené vázy, vlastně bysty se dvěma tvářemi.