Lucie Svobodová

Lucie Svobodová je vizuální umělkyně zaměřující se na tvorbu děl s intermediálními přesahy. Jako jeden z klíčových vyjadřovacích prostředků dlouhodobě využívá médium počítačové animace, s nímž začala experimentovat již na přelomu 80. a 90. let. Právě díky této novátorské profilaci, jako i experimentální práci s kamerou, se stala součástí původní členské sestavy Oboru videa (zal. 1988) – první oficiální platformy českého videoartu spadající pod Svaz československých výtvarných umělců. V následujících letech se pak soustředila také na další inovativní technologie, především na internet, 3D grafiku, virtuální realitu a umělou inteligenci.

Ačkoli se Svobodová původně věnovala tradičním technikám malby, během studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové začala postupně upřednostňovat rozvíjení možností pohyblivého obrazu. Její první díla, vytvořená ještě na počítači značky Amiga Commodore, byla sice limitována kapacitou výchozího zařízení, i tak se ovšem vyznačovala osobitou autorskou stylizací a významovou mnohovrstevnatostí. Svým námětem se tyto animace pojily hlavně s tematizací životního cyklu a problematikou individuálního poznání, na což měl vliv zejména autorčin zájmem o východoasijské formy spirituality (Obrázky, 1989; Backgrounds, 1990).

Důležitým rysem těchto raných prací umělkyně bylo také odvozování jednotlivých digitálních obrazů z ručně kreslených nebo malovaných předloh, což se stalo postupem, který pak Svobodová systematicky variovala i v nadcházejících letech. Výjimkou v tomto směru nebyly ani její pilotní 3D animace, pro jejichž produkci začala od roku 1991 využívat počítač společnosti Silicon Graphics a grafické programy Unix a Wavefront. Zvláště propracovanými snímky byly v tomto ohledu např. krátký animovaný film Cesta (1993), jenž byl poprvé prezentován na stejnojmenné výstavě v pražské Galerii Radost FX, nebo práce Vteřina za vteřinou (1994) a Moře (1995), které se opíraly o autorčiny psychedelické zkušenosti.

Nosné prvky uvedených děl Svobodová následně rozvinula i ve svém experimentálním projektu Nebe, peklo, ráj (1995–1996), který byl zároveň důležitým krokem na její cestě od jednoduchých videí ke komplexně řešeným instalacím. Tato virtuální realita, prezentovaná na klíčové výstavě Orbis Fictus (Valdštejnská jízdárna, Praha 1995), vznikla v rámci autorčiny spolupráce s odborníky z oblastí programování a neurologie, díky čemuž bylo možné s dílem interagovat prostřednictvím vlastních mozkových vln. Konkrétní iluzorní situace a jejich vznik se proto pokaždé odvíjely hlavně od mentálního nastavení účastníka, který skrze své napojení ovlivňoval to, zda bude ve virtuálním prostoru převažovat emitace pozitivních, nebo negativních elementů.

V 90. letech u Lucie Svobodové zvláštní místo zaujímaly rovněž různé hudební spolupráce, které vyvrcholily v roce 1998 vydáním jejího vlastního sólového alba s názvem Aurobora. Kromě samotných písní byl součástí tohoto výstupu i další, separátní nosič, který obsahoval např. videa nebo interaktivní hry, což jenom potvrzovalo autorčin zájem o simultánní práci s různými žánry a prostředky. Ještě na sklonku téže dekády se Svobodová zaměřila také na nově se formující možnosti internetových rozhraní, s nimiž experimentovala zejména v rámci programování projektu Auropla.net (2000) – virtuálního prostoru, který přítomným avatarům umožňoval vzájemnou komunikaci pomocí integrovaného 3D chatu.

Na příbuzné principy Svobodová navázala i po roce 2000, kdy do svých projektů začala zapojovat práci s laserem (Yonisféra, 2000), se stereoskopickou projekcí (Interspace 12, 2005) nebo s bio-artem (Transgenesis, 2007). Jednou z jejích technologicky nejnáročnějších prací byla interaktivní instalace pro český pavilon na Světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji, na níž spolupracovala s audiovizuálním specialistou Romanem Duškem a programátorem Janem Matasem. Ve výsledku tato realizace představovala prostor fantaskního mikrokosmu, v rámci kterého se návštěvník mohl proměnit v avatara majícího formu viru nebo mikrobu. Právě díky takto modifikované pozici pak mohl procházet po vykonstruovaném celku ve stavu beztíže a následně navazovat fiktivní kontakty s postupně se objevujícími tělesy.

Vedle instalací a dalších prostorových realizací se autorka dlouhodobě věnuje i digitální grafice, kterou vytváří kombinací různých algoritmických řad. Za jeden z nejvýraznějších příkladů této tvůrčí polohy lze pak označit její grafiku s názvem Růže, která byla rovněž oceněna v soutěži Grafika roku 2008. Toto propracované dílo nejenže rozvíjelo originální biomorfní abstrakci, ale současně také odráželo autorčinu představu o nekonečném atmosférickém prostoru vycházející z jejího hlubokého vztahu k exaktním vědám.

Odhlédneme-li od prací, které vykazují fascinaci technologiemi a vědeckým poznáním, můžeme v tvorbě Lucie Svobodové vystopovat také linii introspektivních projektů, v jejichž jádru stojí snaha o postižení komplexnosti lidských prožitků. V průběhu její kariéry se tento druh zájmu propsal jak do intimně laděných děl souvisejících s objevováním potenciálu magie a síly ženského principu (Nepíchej a píchej, 1999), tak do interaktivních instalací, které měly skrze cílenou estetizaci otevírat otázky niterných pocitů a tužeb přítomných návštěvníků (Nejasný předmět touhy, 2014).

Jistým specifikem tvorby Lucie Svobodové z posledního desetiletí jsou různé formy intervencí, a to buď do veřejného, nebo do galerijního prostoru. V prvním z případů se jednalo například o vytvoření světelné a zvukové plastiky Sochy bohyně Diany (2016), která měla zviditelnit a současně i zaplnit prázdné místo po odcizeném originálu Františka Rouse. Další výrazný počin v tomto směru pak představovala její samostatná výstava v Národní galerii v Praze (Maxwellova rovnice, 2014), v rámci které konfrontovala tamní obrazy z první poloviny 20. století se svými současnými malbami a s multimediální instalací – výsledná forma těchto děl přitom byla pokaždé podmíněna komplikovanými matematickými vzorci a propočty, které Svobodová generovala prostřednictvím operací počítačových programů. Tímto způsobem tak nejenže vytvořila díla, která konzistentně zapadala do výše naznačeného rozpětí její tvorby, ale současně také znovu prokázala svou způsobilost orientovat se v technikách a technologiích, jež se v rámci umělecké sféry řadí k těm nejprogresivnějším.

Díla veřejného charakteru:

2016
Socha bohyně Diany – memento, instalace ve veřejném prostoru, Letenské sady, Praha

2002
Souvislosti, 260 fotografií v prostorách hotelu Andel's
Interspace, prostorová animace v lobby hotelu Andel's

2000
Autopla.net, internetová stránka, projekt Café 9, NoD

1997
Kosmická snídaně, scénografie s výpravou, Moravské divadlo, Olomouc

Filmografie:

2013
1963, 2013, Česko, 1 min
Průvod, 2013, Česko, 3 min

2007
Voda, led, sklo, 2007, Česko, 5 min
Bio + bio -, 2007, Česko, 43 min

2003
R.E.M, 2003, Česko, 4 min (hudba: Michal Pekárek)

2002
Interspace, 2002, Česko, 2 min (hudba: Dušan Lippert)

2001
Radiála, 2001, Česko, 2 min (hudba: Dušan Lippert)

1995
Moře, 1995, Česko, 5 min (hudba: David Koller, Michal Dvořák)

1994
Vteřina za vteřinou, 1994, Česko, 4 min (hudba: Hynek Schneider)

1993
Cesta, 1993, Česko, 4 min (hudba: David Koller)

1990
Backgrounds, 1990, Československo, 16 min

1989
Obrázky, 1989, Československo, 6 min (hudba: Vojtěch Havel)

Diskografie:

1998
Aurobora, hudební album, Česko, 1998, 46 min (hudba: Bradley Stratton; zpěv, texty, hudba: Lucie Svobodová; zvuk: Dušan Lippert; CD-ROM: Ivan Tatíček)

2022
Martin Mazanec – Sylva Poláková (eds.), Mapování pohyblivého obrazu. Média, aktéři a místa v českém prostředí, Národní filmový archiv, Praha 2022

2014
Lucie Svobodová: Maxwellova rovnice (kat. výst.), Národní galerie v Praze, Praha 2014

2006
Lucie Svobodová, Hyperporyv [úvodní text Radek Wohlmuth], Arbor Vitae, Praha 2006
Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění – Dodatky, Academia, Praha 2006

2005
Entermultimediale 2 (kat. výst.), CIANT, Praha 2005

2000
Živly (kat. výst.), České muzeum výtvarných umění, Praha 2000
Entermultimediale (kat. výst.), CIANT, Praha 2000

1998
Apollonia / Lanterne magique (kat. výst.), La Laiterie, Strasbourg 1998

1997
Umění ve veřejném prostoru (kat. výst.), Národní galerie v Praze, Praha 1997

1995
Les Editions de la Cité des Sciences et de l'Industrie – Guide du musée Explora, La Villette, Paříž 1995
Orbis Fictus (kat. výst.), Valdštejnská jízdárna, Praha 1995

1994
Český obraz elektronický (kat. výst.), Mánes, Praha 1994

1993
Cesta (kat. výst.), Radost, Praha 1993

1990
Querspur (kat. výst.), Quespur Video Festival, Linz, 1990

2016
(trj), Sochařky chtějí vrátit Letenským sadům Dianu, Právo, 2016, 11. 7., s. 15
(cul), Socha rozsvítí Letenské sady, Pražský deník, 2016, 26. 7., s. 6
Jana Kašparová, Diana se má vrátit do Letenských sadů, Pražský deník, 2016, 20. 8., s. 4

2014
Jiří Ptáček, Nejasný předmět touhy, Ateliér, 2014, č. 8, s. 3

2008
Martin Mazanec, Výzkumný projekt – český videoart, A2 kulturní týdeník, 2008, 3. 12., s. 1
Pavel Sedlák, Nové umění z kráteru, A2 kulturní týdeník, 2008, 1. 10., s. 16

2007
Jan Zálešák, Bio-graph, Ateliér, 2007, č. 21, s. 4
(sim), Autorka přibližuje nová média, CHebský deník, 2007, 14. 11., s. 3
(fk), Výstava o vodě, ledu a skle, Právo, 2007, 1. 11., s. 13
–, V Galerii 4 vystavuje Lucie Svobodová, Mladá fronta Dnes, 2007, 2. 11., s. 5

2006
Marta Švargová, Obrazy jsou okna do jiného prostoru, Lidové noviny, 2006, č. 234, s. 15

2005
Petra Švecová, Lucie Svobodová – Hidden Land, Reflex, 2005, č. 5, příloha
Pavel Dobrovský, Hiddenland, Hospodářské noviny, 2005, 17.–19. 7., s. 10 

2003
Maxim Velčovský, Po svém, Blok, 2003, č. 11, s. 70–75
lve, Samostatných výstav umělců pracujících s novými médii je málo, říká výtvarnice, Mladá fronta Dnes (Příloha Kultura), 2003, 15. 10., s. 3
Jakub Holý, Vracet se už rozhodně nebudu, Computer, 2003, č. 8, s. 70–71
Josef Vomáčka, Videoart dnes, Rudolfinum revue, 2002–2003, č. 3, s. 18–19

2001
Dagmar Zouharová, Nová média v Poličce zaujmou nebo překvapí, Bohemia, 2001, 14. 6.

2000
Petra Kosová, Lucie Svobodová vystavuje a přednáší, Mladá fronta Dnes, 2000, 14. 9., s. 2–3
Alice Horáčková, Dvě výstavy pojí jedno téma – živly, Mladá fronta Dnes (Příloha Kultura), 2000, 24. 7., s. 4
jpk, Umění v nových médiích, Právo, 2000, s. 10
Daniel Anýž, Entermultimediale prezentuje technologie v umění, Mladá fronta Dnes, 2000, 31. 5., s. 20
Petra Kosová, V Chebu se chystají na nová média, Mladá fronta Dnes, 2000, 23. 5., s. 18
Lubor Dobešek, Živly ovládají přírodu  a inspirují malíře, Nedělní noviny, 2000, 30. 7., s. 19
David Kraus, … viděno dnešníma očima, Fórum architektury a stavitelství, 2000, č. 3–4, s. 34–37

1998
Rudolf Král, Lucie Svobodová, Internet, 1998, listopad, s. 10–13
Honza Dědeček, Lucie Svobodová, Elle, 1998, říjen, s. 38
Markéta Maláčová, Virtuální realita Lucie Svobodové, Právo, 1998, 22. 8., s. 14–15
–, Něco pro uši, Týdeník televize, 1998, č. 38, s. 72
Irena Obermannová, Zvukomalebný svět, Film Jam, 1998, č. 8, s. 56–57
Jan I. Wünš, Aurobora Indies, Rock & Pop, 1998, srpen, s. 100
Milan Šefl, Písničky, které letí a létají, Týdeník rozhlas, 1998, č. 27, s. 3
Milada Divišová, Co právě děláte?, Elle, 1998, č. 7, s. 31
Ondřej Bezr, Nezaměnitelný nezpěvácký projev, Týden, 1998, č. 25, s. 69
Pavel Mandys, Slibný nápad pouhým doplňkem, Týden, 1998, č. 25, s. 68
Honza Dědek, Lucie Svobodová: Aurobora, Reflex, 1998, č. 21, s. 63
Vladimír Vlasák, Skladba je pro Svobodovou obraz či malý film, Mladá fronta Dnes, 1998, 2. 5., s. 19
Saša Neuman, Co je to ta Aurobora?, Rock & Pop, 1998, červen, s. 124
Radek Bureš, Aurobora letí, Rock & Pop, 1998, květen, s. 36
Milan Tesař, Čtrnáct dnů bez číšníka, Reflex, 1998, č. 23, s. 19–22
Ondřej Bezr, Nejsem jenom rocker, Reflex, 1998, č. 1, s. 60–61

1997
Joachim Dvořák, Virtuální imaginace Lucie Svobodové, Labyrint, 1997, č. 1–2, s. 136–138
Milan Kostínek, Ladění mozků, T97, 1997, listopad, s. 28–33
Milan Kostínek, Digitální mágové staré Prahy, T97, 1997, září, s. 26–31

1996
Petr Volf, Virtuální realistka, Reflex, 1996, č. 40, s. 46–47
Petr Bílek, Halucinogenní Lucie Svobodová, Dotyk, 1996, č. 1, s. 32–33
Saša Neuman, Malířka v zajetí počítačů, Xantypa, 1996, č. 9, s. 100–101
Longin A. Wdowiak – Ivan Adamovič, Lucie, Živel, 1996, č. 3, s. 34–37
Alexandr Neuman, VR, Sirael a současné umění, Silicon World, 1996, č. 3, s. 34–35
Saša Neuman, Nebe Peklo Ráj, Mana, 1996, č. 3, s. 55–56
–, Moře a rocková poezie, Lidové noviny, 1996, č. 66, s. 9
Renata Fryšarová, Svobodové intimní poezie, Práce, 1996, č. 63, s. 13
–, Orbis Fictus – Nová média v současném umění, Chip, 1996, č. 2, s. 6–7

1995
Milan Kostínek, Nová média Orbis Fictus, T95, 1995, č. 12, s. 16–17
Jiří Machalický, Pohádková malebnost a chladná konstrukce, Ateliér, 1995, č. 8, s. 5
Jaroslav Vančát, Úvahy nad českým obrazem elektronickým, Ateliér, 1995, č. 26, s. 26
Věra Jirousová, Orbis Fictus ve Valdštejnské jízdárně, Lidové noviny, 1995, 4. 12., s. 13
–, Osobnost: Lucie Svobodová, Betty, 1995, květen, s. 43

1994
Jára Novotný, Holografie, holusion a videoart, Táborsko, 1994, 10. 12.
Lenka Lindaurová, Naše elektronická budoucnost, Lidové noviny, 1994, 2. 8., s. 11
Saša Neuman, Lucie  říši počítačů a za zrcadlem, Silicon World, 1994, č. 3, s. 30–31
Saša Neuman, Computer nejsou žádné čáry, Ambra, 1994, duben, s. 18–19
Jiří Machalický, Pohádková malebnost a chladná konstrukce, Ateliér, 1994, č. 8, s. 5
–, Všemocná obrazovka, Večerník Praha, 1994, č. 139, s. 5
Zuzana Ptáčková, Místo štětce počítač, Slovo na neděli, 1994, 11. 6., s. 6

1989
Eva Kúnová, Video na Salonu 89, Ateliér, 1989, 22. 8., s. 3

Profil Lucie Svobodové v databázi abART: https://cs.isabart.org/person/14089

Lucie Svobodová v dokumentárním filmu Viva video, video viva [scénář a režie: Adéla Komrzý, 2019]: https://www.youtube.com/watch?v=-lVPMCwP7aQ

Videodokumentace výstavy Anti Conflict Team, Ex Post, Praha 2022: https://www.youtube.com/@luciesvobodova1388/videos 

Videodokumentace výstavy Pohyblivý obraz ve městě, Galerie kritiků, Praha 2020: https://www.youtube.com/watch?v=YK4JuI3MLLk; https://www.youtube.com/watch?v=WM2trWcV7X0 

Videodokumentace výstavy Světlo je můj svědek, CUBExCUBE Gallery, Liberec 2021: https://www.youtube.com/watch?v=ho7mRPzA5fk