Ludmila Smejkalová

Patří mezi nejmladší generaci českých malířek a ve své práci inklinuje k formálně uvolněné malbě. Nadruhou stranu vyžívá i pravidly podmíněné postupy jako je sítotisk. Její dosavadní tvorbu lze zjednodušeně popsat tím, že látka nebo jiná pravidelná struktura přenesená z vnějšího světa u ní slouží jako mřížka / osnova pro zápis subjektivní zkušenosti.

Na Akademii výtvarných umění v Praze, kde obvykle funguje vzájemně přirozený výběr učitele a žáka, navštěvovala ateliéry Veroniky Bromové a Vladimíra Skrepla. Několikaletý pobyt v blízkosti Veroniky se projevil v rozvoji citlivosti a duchovního nádechu její práce a od Vladimíra Skrepla, jako celá řada jeho studentů, získala osvobozený přístup k malbě. Sama ale studium a působení klasického akademického systému, přestože navštěvovala méně konformní ateliéry, vnímá jako odklonění od jejího přirozeného projevu, který od absolutoria znovu hledá.

Je pro ni podstatný nějaký smysl, který nemá zatím přesně definovaný, ale postupně ho vymezuje. V současnosti se pohybuje mezi malbou, kresbou a textilem s autorskými kresbami. Smysl nehledá pouze duchovní, ale i praktický, jde ji o celkovou součinnost umělecké práce. Proto tíhne i k výrobě umělecko-užitých předmětů. Vytvořila sérii Pohlednic (2004), které měly sloužit k běžnému účelu, ale nakonec si je rozebrali její přátelé jako obrázky. Podobným příkladem jsou návrhy a realizace sítotiskových dekorů na látky a oblečení, které bez zapojení do trhu, jsou víc uměleckými než užitnými předměty. Rozdíl mezi malbou nebo autorským předmětem je u Smejkalové minimální. Ve starších malbách Ego (2004), Pohlednice (2004) se vyjadřovala formou plošné redukované exprese ovlivněné všudypřítomným grafickým designem. Principy vektorového uvažování a vrstvení přenesla do malby pomocí šablon a lepicích pásek. V pozdějších pracích se u ní střetávají tyto vnější vizuální podněty, například nazvětšovaná struktura látky, s autentickým kresebným svědectvím nejběžnějších duševních stavů. Rytmus, geometrie a ohraničenost podkladu zpřítomňuje realitu, na které se v otřepené kresbě odehrává osobní mikropříběh.

Jiným příkladem její práce jsou malby s hladkou lineární kresbou jako Kapsička na uniformě (2011), ve které z dekoru udělala symbol. Tematizuje motiv času, který se do její práce dostal díky zaměstnání, když pracovala v odbavovací hale na autobusovém nádraží Florenc. V této době vznikl i obdobný obraz výřezu košile Dress code (2011). Opět, ale jiným způsobem, zde propojuje hmotný a duchovní svět skrze látku, která je jejich místem střetu. V posledních malbách použila také postup, co chci, to si nakreslím. Přivlastňování předmětů pomocí kresby je vzdálenou odnoží popartu, která se objevuje i ve starší práci Lucie Farárové nebo posledních kresbách Alevtiny Kakhidze. Pro Ludmilu Smejkalovou je také charakteristická oscilace mezi znakem, symbolem a emotivním dekorem, který je zřejmý ze Smutečního věnce (2012) nebo Pyramidy hodnot / Tester (2012). Při sledování konkrétně její práce je dobré uplatnit i genderový úhel pohledu.

Karel Císar- Things that do not speak with anyone - catalogue of Biennal of Young Artists 2005 and 2008

www.lidovky.cz/ludmila-smejkalova-zila-jsem-ve-squatu-s-patnacti-kluky-a-psy-pt6-/ln_kultura.asp

Výchozím bodem jsou moje sebereflexivní denníkové kresby. Obsahem kreseb jsou především ženské postavy v kombinaci s textem. Tyto postavy ztělesńují emoce a myšlenkové procesy týkající se mého vnitřního konfliktu s vnějším světem, konfliktu predstav, iluzí a ideálů s každodenní realitou života.

(Ludmila Smejkalová)