Lukáš Rittstein

Lukáš Rittstein absolvoval Akademii výtvarných umění v roce 1997. Již za studií se projevil jako sochař nezaměnitelných kvalit. Pro jeho tvorbu je charakteristické používání nejrůznějších předmětů denního života či industriálních materiálů, které někdy kombinuje s vlastními tvary, vyrobenými z laminátu.

Za krátkou dobu svého působení vytvořil již několik desítek soch. Každá z nich je spojena s pregnantně hlubokým příběhem, který souvisí s autorovým životem, jeho vzpomínkami a jeho bohatou představivostí. V neposlední řadě k jeho dílu přispěl zájem o ekologické a globálně platné otázky o osudech naší planety. To je živeno především jeho zájmem o přírodní národy, žijící v oblastech dosud nekontaminovaných naší civilizací. Zásadní význam měly expedice, které podnikl se svou přítelkyní Barborou Šlapetovou do Papuy Nové Guineje, kde se setkal s dosud netknutým životem některých tamních obyvatel.

První série Rittsteinových soch vznikla částečně ještě za studií zhruba v letech 1994-1998 a nese název Od Kuchyně k Saturnu. Jak říká autor, v tomto cyklu jde o porovnání vnitřního a vnějšího vesmíru. Kuchyň je socha, která sestává z několika předmětů, jež se váží k životu autorovy babičky. Umyvadlo, ve kterém škrabala brambory, vanička, v níž se koupal jako malý a další předměty jsou upomínkou na okamžiky autorova dětství:“Prožil jsem si symbolicky vnitřní vesmír a rekonstruoval jsem vzpomínku na vzpomínku a na věci po babičce“, říká. Socha Saturn, vyrobená z industriálních materiálů, je pro autora symbolem „splynutí siluet industriální krajiny se světly kosmických těles nad ní“. Syrovost použitých materiálů souzní specifickým způsobem s křehkým pocitem nekonečnosti vesmíru.

Následuje cyklus Momentky vznikající kolem toku 2000 a krátce po něm. Autor hovoří o těchto sochách jako o krajině prchavých pocitů. Pomíjivost, dočasnost, nestálost, nezachytitelnost, taková je každodenní situace, taková je existence člověka. Některé sochy mají i příznačný název jako třeba Nepolapitelná, v níž Rittstein zachytil téměř barokně alegorickým způsobem pocit stále unikajícího světa, i když naší snahou je věc zadržet či ukotvit: „Z jedné strany tvar odteče, z druhé strany se vypaří a marná snaha je tvar zachytit - marně ho chytá nějaká konstrukce paciček, svěráků a lžic“, popisuje autor tuto sochu.

Po sérii Špinavé nebe (vznikající zhruba mezi lety 2000-2003) je společným jmenovatelem soch laminátový amorfní tvar, který autor odlévá z děr vykopaných v zemi. Je kombinován s dalšími předměty denní reality – třeba s popelnicemi a záclonami, jako např. socha Zasněná. Z barokně letícího mraku, vyhřezlého z čelistí popelnic, se prodírají dva proudy záře: „Je to mrak s barokní září, ale je to i zasněná tvář nad krajinou anebo toxický kouř vycházející z popelnic“, dodává Rittstein. Současně začíná vznikat série Čisté nebe. Společným rysem těchto soch je užitý materiál, z něhož jsou vyráběny karosérie. Je to taková metalická kůže napjatá na konstrukci a vyleštěná do dokonalého povrchu a zabarvená do nebeských barev – barev červánků, blankytu či noční oblohy. Tematicky se jedná většinou o komunikaci a vztah dvou lidí. V soše Spolu zvětšil Rittsien brýle po babičce a dědečkovi a vetknul je do tvaru, který je pojímá v jeden prostor: „Jde o symbiózu muže a ženy – o splynutí „nakoukaného“ pod jednou kůží. Tito dva lidé se budou objímat navždy. Socha je o jejich pocitech a o tom, co spolu viděli, co se zapsalo do vesmíru“, říká Rittstein.

Zatím posledním cyklem je série soch s názvem Les. Je inspirována dlouholetými pobyty autora v džungli na Papuy Nové Guineji, kde si intenzivně uvědomil mizení divočiny. Tyto sochy se volně inspirují fenoménem globalizace, ekologickými otázkami a civilizačními problémy. Jsou vždy tvořeny oblým, měkce působícím tvarem, který se drží horizontálních umělých kmenů tak „ jako se duše upíná na osu své existence“ (Rittstein). Každá ze soch má svůj vlastní, konkrétní příběh, jejich význam je však obecně symbolický: jde o hledání hlubšího zakotvení člověka v současné společnosti. Tento prožitek se u Rittsteina zrodil právě mezi domorodými kmeny, kde tak intenzivně prožíval právě ono závratné mizení původního propojení člověka se světem přírody.

Dílo Lukáše Rittsteina je obsáhlé a významově víceznačné a mnohoznačné. Autorova hluboká představivost a intenzivní prožívání civilizačních momentů lidské existence ve vesmírném kontextu je všudypřítomná. Celé dílo Lukáše Rittsteina tak charakterizuje konfrontace vnitřního a vnějšího vesmíru.

2005

Daybreak – Ostrava, Umělecká street

2002-2004

Sochy a umělá džungle v pavilonu indonézské džungle v pražské zoo s Barborou Šlapetovou a Michalem Gabrielem

2003

Vine – Library in Liberec

Day by day – Brandýs nad Orlicí

2001

Illusive One – State Archive in Prague

2000

Wawes – Medical Faculty

Nepřistupuj blíž. Kniha rozhovorů s přírodními lidmi Nové Guineje - rozsáhlejší vydání. S Barborou Šlapetovou. Nakladatelství Euromedia a Galerie Zdeněk Sklenář, Praha (2009)

Vědomí věčně něžných já. Monografie. Galerie Zdeněk Sklenář a Galerie Klatovy/Klenová, Praha (2009)

Mléko a hlína. Katalog k výstavě v Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. S Barborou Šlapetovou. Uherské Hradiště (2006).

Proč je noc černá. Kniha rozhovorů s přírodními lidmi Nové Guineje. S Barborou Šlapetovou. Nakladatelství Kant, Praha (2004).

Momentky. Katalog k výstavě ve výstavní síňi Mánes. Praha (2001).

Modrý prosinec. Katalog k výstavě v Galerii Václava Špály. S Barborou Šlapetovou. Praha (2000).

Od kuchyně k Saturnu. Katalog k výstavě v Národní galerii v Praze, ve Státní galerii ve Zlíně a v Domě umění v Českých Budějovicích. Praha (1999).

Robert Janás. Socha nebo objekt. Art and Antiques (léto 2008): s. 36–42.

Petr Volf. To umí jen nebe (rozhovor). Reflex, č. 2 (11. 1. 2007): s. 42–44.

Karolína Jirkalová. Lukáš Rittstein. Art & Antiques (únor 2007): s. 32, 33.

Ivona Raimanová. Socha jako lavička. Ateliér, č. 20 (2007): s. 12.

Martin Mašek. Vorvaň je připraven. Euro, č. 27 (2. 7. 2007)

Kateřina Pažoutová. Rozmazané modelky a laminátové duše. Ateliér, č. 24

(6. 12. 2007): s. 4.

. Jiří Zemánek. Ukázka díla. Ejhle světlo (publikace vydaná u příležitosti stejnojmenné výstavy v Moravské Galerii, Brno a v Jízdárně Pražského hradu, Praha). Vydaly: nakladatelství Kant a Moravská galerie v Brně (2003): s. 106.

Jiří Machalický. Hravé Imprese v Rudolfinu. Lidové noviny (25. 10. 2005)

Jiří Zemánek. Od země přes kopec do nebe… (publikace ke stejnojmenné výstavě). Vydaly: Arbor vitae, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích a Galerie Klatovy/ Klenová (2005): s. 166.

Tomáš Pospiszyl. Žíla pro Mejlu. Týden, č. 34 (18. 8. 2003): s. 76.

Jiří Zemánek. Divočina – příroda, duše, jazyk (publikace ke konferenci Divočina jako fenomén integrální kultury). Vydavatel Kant (2003): s. 18, 152.

Petr Volf. Lukáš Rittstein: Plastika Den co den (Brandýs nad Orlicí). Reflex, č. 40

(2. 10. 2003): s. 52.

Ivona Raimanová. Lukáš Rittstein: Memory and Extinction (Lukáš Rittstein: Paměť a vyhynutí). Sculpture (květen 2002): s. 20–21

Richard Guryča. Rittstein: Umění má být divné. MF Dnes (7. 7. 2001): s. C/3.

Jiří Machalický. Sochař Lukáš Rittstein ovládl Mánes. Lidové noviny (14. 7. 2001)

Jan H. Vitvar. Vysochaná intimní zpověď. MF Dnes (13. 7. 2001)

Sylvia Petráková. Momentky Lukáše Rittsteina jsou o stavu duše. Právo (16. 7. 2001)

Magdalena Juříková. Momentky všemi smysly. Ateliér, č. 16–17 (30. 8. 2001): s. 4.

Blanka Jiráčková, Olga Malá. Vratkost našeho bytí. Ateliér, č. 16–17 (31. 8. 2000): s. 1–2.

Věra Jirousová. Finále Ceny Jindřicha Chalupeckého 1999. Ateliér, č. 1 (13. 1. 2000): s. 16.

Jiří Hůla. Pohyb v moderním umění se podobá cestě divočinou. Lidové noviny

(23. 6. 2000): s. 21.

Monika Čermáková. Lukáš Rittstein popisuje zvyky zanikající civilizace.

MF Dnes (8. 6. 2000): s. 3.

Jiří Hůla. Soustředíte se na nosnou podstatu (rozhovor s Lukášem Rittsteinem a Barborou Šlapetovou). Ateliér, č. 14–15 (13. 7. 2000): s. 6.

Jiří Zemánek. Nostalgie mizející divočiny. Modrý prosinec (kat. výst. Galerie Václava Špály, Praha, 31. 5.–25. 6. 2000). Praha (2000): s. 103–105.

Jiří Zemánek. My všichni jsme ohrožení křupani. Ateliér, č. 14–15 (13. 7. 2000): s. 16.

Jiří Zemánek. O celostní vizi reality a dialogickém způsobu poznávání světa. Proměny řádu – chaos a řád (sborník konference, Národní galerie v Praze, 19.–20. 10. 2000); vydala ČVUT v Praze (2000): s. 18–24.

Jiří Zemánek. Sochařské příběhy a hry Lukáše Rittsteina. Lukáš Rittstein: Od kuchyně k Saturnu (kat. výst. Národní galerie v Praze, 6. 5.–29. 8. 1999). Praha (1999): s. 3–48.

Jiří Valoch. Důsledné rozšiřování sféry sochařství. Ateliér, č. 14–15 (8. 7. 1999): s. 16.

Petr Volf. Od kuchyně k Saturnu. Reflex, č. 28 (15.7.1999): s. 54.

Lenka Lindaurová. Lukáši Rittsteinovi se daří jít za svými vizemi. MF Dnes (26. 11. 1999)

Jiří Hůla. Rittsteina inspirují nečekaná setkání s obyčejnými věcmi. Lidové noviny

(9. 6. 1999)

Jeff Crane. Lukáš Rittstein. Artforum (říjen 1999): s. 155.

Jiří Ptáček. Rittstein míří od Saturnu ke hvězdám. MF Dnes (9.12.1999)

Eva Zajíčková. Nová Guinea splnila Lukáši Rittsteinovi sen o dobrodružství (rozhovor).

MF Dnes (27. 11. 1999): s. 3.

Ivona Raimanová. Rozhovor s Lukášem Rittsteinem o jeho cestě na Novou Guineu. Lukáš Rittstein: Od kuchyně k Saturnu (kat. výst. Národní galerie v Praze, 6. 5. – 29. 8. 1999)

Věra Jirousová. Sochaři z Čech vystavují na Manhattanu. Lidové noviny (2. 1. 1998): s. 11.

Monika Čermáková. Prostě si urovnávám hlavu, říká sochař Lukáš Rittstein (rozhovor).

MF Dnes (4. 8. 1998): s. 9.

Martina Pachmanová. Živel současného českého umění. Ateliér, č. 8 (16. 4. 1998): s. 9.

Radek Wohlmuth. Lukáš Rittstein: Krabice, police, ale i rám. Ateliér, č. 8

(16. 4. 1998): s. 5.

Vít Havránek. Lukáš Rittstein: Práce z posledních čtrnácti let. Detail, č. 1, roč. III, (1998): s. 14.

Pavla Pečinková. Art contemporain tcheque (Současné české umění). Beaux Arts, č. 168 (květen 1998): s. 30–31.

Jiří Zemánek, Lukáš Rittstein. I. Zlínský salón mladých (kat. výst. Státní galerie ve Zlíně, 20. 5.–17. 8. 1997): s. 64.

Karolína Fabelová. Socha jako dobrodružství (rozhovor). Umění a řemesla, roč. 39, č. 4. (1997): s. 34–35.

Martin Reissner. I. Zlínský salon mladých. Svobodné slovo (3. 6.1997)

Kateřina Pažoutová. I. Zlínský salon mladých. Ateliér, č. 17–18 (28. 8. 1997): s. 4.

Charlotta Kotík. Pohled z Manhattanu. Ateliér, č. 4 (19. 2. 1996): s. 1.

Ivona Raimanová. Sculpture in the New Central Europe – Czech Republic (Sochařství v nové Střední Evropě – Česká republika). Sculpture (prosinec 1996): s. 36–38

2004

“Why Is The Night Black” s Barborou Šlapetovou, obrazová cestopisná publikace z oblasti Papui Nové Quinee