Matej Al-Ali

Umělecká práce Matěje Al-Aliho má intermediální charakter. Vyjadřuje se v objektu, videu, performanci, často však propojuje tyto média v instalační celky.  Vytváří systémy, které nalézají východiska v prvcích současných společenských struktur.  Mají podobu obrazu z camery obscury, jsou menší než jejich předobrazy a zároveň obsahově převrácené. Divákovi se totiž dostává odhalení vnitřních souvislostí, opak povrchu.

Způsob prezentace tohoto vhledu může mít různou podobu. Instalace Protiváha (2014) symbolicky konstruuje proces tvorby obrazů pomocí materiálů a jejich vztahu. Reaguje na přehlcenost digitálními obrazy, která ve výsledku zamezuje přístup k jejich původu a účelu. Prostor galerie je polarizován na dvě části. Na jedné straně zdi vidíme mechanismus, na druhé výsledný chladný betonový obraz v poměru stran 16:9. Mechanismus skutečně odlil obraz a obě části jsou v rovnováze jak prostorové, tak ideové, protože divákovi jsou prezentovány rovnocenně a v celistvosti.

Naopak společný projekt Matěje Al-Aliho, Petra Duba a Tomáše Moravce Stezka odvahy (2012) odhaluje vnitřní strukturu problematiky na konkrétních reáliích. Výstupem projektu byla intervence do typického pražského předměstí. Třináct instalovaných tabulí s teoretickými texty o současném urbanismu se spojilo v „naučnou stezku“. Záchytné body architektonické vycházky tak poskytují konfrontaci teoretické roviny s praktickými ukázkami zástavby. Otázky po fungování plánování urbanistických situací ve městě se zabývají i další Al-Aliho projekty Handle with care and criticism (2014) a Panic room (2014). Panic room sestává z několika soustav šedých betonových tvárnic, které evokují stav staveniště před započetím stavby. I když je to syrový stavební materiál, samotné bloky připomínají architektonické modely. Dají se tedy vnímat jako prostředek i cíl a tím otevírají otázky mimo jiné na kreativní roli současné architektury a naopak, její standardizaci.

Další intervence do veřejného prostoru je Cizinec z roku 2014. V té Al-Ali obalil nepěkně vyhlížející a oprýskaný reklamní sloup sešitými ovčími kůžemi. Tak oděl sloup do hebkého hávu a změnil vnímání městského mobiliáře výrazným gestem. Intervence Falešné důvody (2011) se naopak nesnaží zakrývat, ale rozšiřovat rys nedostavěnosti pasáže, v nemž je instalována. Objekt tvoří uzavřená buňka s rozdělanou podlahou. Splývá se svým okolím i přes neodůvodněnou existencí. I přes cílenou, i když mnohdy sofistikovanou kritiku dílčích společenských aspektů, dílo oplývá jakou nesmyslností, tkvící v nemožnosti definice záměru objektů a instalací. Tento aspekt absurdity, tedy něčeho co se dá vysvětlit i jako rozpor mezi očekávaným stavem a realitou, se objevuje i v dalších dílech. Galerijní site-specific instalace Čtyřhra (2014) jednoduchým způsobem naplňuje tuto tezi svou podobou ping-pongového stolu rozděleného na čtyři stejná pole, vůči sobě uzavřená. Základ platformy pro společnou hru je znemožněn. Instalace opět pracuje s achitekturou, tentokrát s konkrétním prostorem galerie. Sádrokarton, který tvoří ony hranice, se tyčí do výšky a přirozeně navazuje na strop. Nejsme si tedy jisti, zda konstrukce vylézá ze stropu, ze stolu, či má podpěrnou funkci, která však zároveň zasahuje do hracího pole.

Podobnou cestou nevysvětlitelnosti a skrytého vtipu se ubírá i koncepce instalace Příjemná výplň (2012).  Čtyři visící objekty jsou měkké a poddajné, vybízí k objetí. V názvu se však skrývá dvojsmysl. Je to příjemná výplň, kterou objímáme, nebo příjemná výplň času, který objetím strávíme? V této práci můžeme reflektovat další aspekt Al-Aliho uměleckých strategií a tím je interakce a socializace. Ta se v primární lidské rovině nacházím ve faktu, že Al-Ali často spolupracuje v tandemu s Tomášem Moravcem a Petrem Dubem, ale zřetelněji kolektivního ducha nacházíme v samotném dílu. Přímá reflexe tohoto tématu je patrná v objektu 17 bodů (s Janou Bernartovou, Petrem Dubem a Tomášem Moravcem) z roku 2011. Každý ze jmenovaných autorů nezávisle vytvořil prostorový objekt a potom kolektivně demokratickým hlasováním rozhodli o podobě spojovacího materiálu, kterým se stal oboustranný vrut. Tak vznikla kolektivní jednotka poskládaná ze čtyř různých individualit.

Happeningový charakter má kolektivní jednání zachycené na videu Od hlavy k patě (2013). Vidíme skupinu bavících se lidí, kteří manipulují s vertikální tyčí a tím zvedají kameru o 90 stupňů nahoru a dolů. Střídají se přímé pohledy s ptačí perspektivou. Hranici umělecké činnosti a každodenního života rozostřuje i objekt ve veřejném prostoru Něco se děje, protože se něco děje, protože se něco děje (2014). Lidským zásahem se vertikální pomník mění v zastřešení a posléze v čtyři desky, na kterých se dá na zemi sedět.

Dílo s performativním charakterem je například Kdybych se zpotil (2008). Sám autor kráčí městem s úzkou skříní na zádech. Když se zpotí, skříň sundává, vyndává čistou košili a převléká se. Na úsměvné zacyklené jednání se dá pohlížet i v existenciálním kontextu. Vzpomeneme na Sisyfa, který vláčel balvan na horu, kde se následně odkutálel zpátky dolů, znova a znova. Bludný kruh je i v dvojici zpocení-košile, protože kdybychom nenesli skříň s košilemi, nezpotili bychom se. Al-Ali metaforicky poukazuje spíše na to, že do těchto situací jsme vrženi, než bychom je dobrovolně přijímali a proto nemáme na výběr.