Matěj Smetana

Matěj Smetana vnímá svůj způsob práce jako určitý druh konceptuální hry, a hra je také principem, který je s jeho tvorbou neodmyslitelně spjatý.  Pomocí hry názorně analyzuje určité procesy a postupy související s naším vnímáním, přičemž v tom není nikdy nic složitého – předností jeho prací je jednoduchost prostředků a srozumitelnost v kombinaci s významovou hloubkou a nápaditostí, kterou v sobě tato díla nesou. Na začátku jeho práce jakoby vždy stála úvaha: „Co kdybych udělal…“ nebo „Co by se stalo, kdyby …“, jako když uvažujeme, jakým způsobem překonat nudu, hrát si nebo něco vymyslet, přičemž se nám otevírá nekonečné množství nápadů. Následně si autor vytvoří nějaká pravidla či postup, podle kterého pak samotné dílo vzniká. Proto je také jeho přístup někdy přirovnáván k vědeckému výzkumu. 

Jedním z jeho častých prostředků, ale také témat, která rozebírá a analyzuje, je animace. Nejedná se vždy o pohyblivý obraz nebo o klasické filmové animační postupy, ale například také o objekty, v nichž je animace nějakým způsobem obsažena, byť třeba jen pomyslně. S animací začal v jedné ze svých raných prací Je to jenom film (2004), kterou překonával nudu, již mu přinášela klasická kresba vyžadovaná na stáži v ateliéru kresby na brněnské FaVU. Rozhodl se, že začne překreslovat trailery k hororům ze 70. a 80. let, a tak vznikly krátké animované filmy s původní zvukovou stopou, avšak oproštěné od své dramatičnosti nebo děsivosti.

V animovaném filmu Smutek je unavená radost (2011) nalézá hlavní hrdina z plastelíny tuto unavenou radost v jednoduchých či malicherných hrách a činnostech. Nakreslí na listy větráku jednotlivé fáze zavírajícího se oka a pokouší se ho animovat. Aby očko mrkalo, musí podstoupit určitou oběť a strčit do větráku prst, přičemž mu z něj ukápne kapka krve. I přes velmi osobní, subjektivní ráz této práce se v ní nakonec objevuje také konceptuální přístup v podobě zobrazení principu „animace v animaci“. Zraněný prst nahrazuje tzv. maltézský kříž, jenž vždy na okamžik zastavuje filmové políčko a umožňuje tak iluzi pohybu.   

Přirovnávání a nacházení umění, animace či technických nebo jiných procesů ve všedních situacích člověka je pro Smetanovu tvorbu typické. To se týká i série tří videíTaylorismus (2013), ve kterých se princip animace v animaci v různých obměnách a způsobech objevuje znovu. V prvních dvou se jedná o videa, kde aktéři manipulují s kreslenými objekty. Ve třetím videu jsou to naopak kreslené ruce, které pohybují fázemi vyfocené figury uvnitř filmového pásu. Dochází zde tedy k určitému pojetí a definování animace: „Principem taylorismu, tak jak se začal používat v manufakturách 19. století, je rozklad složité pracovní činnosti na ty nejjednodušší opakující se postupy. Přišlo mi zajímavé, že tento princip se téměř úplně kryje s výkonem, který provádí filmový pás při projekci, a zároveň také s postupem, který je nucen provádět animátor, když utváří jednotlivé fáze pohybu.“ Autor tedy animaci shledává v pracovní činnosti založené na strategii taylorismu. Je to princip, který se může objevit také mimo veškerý zaznamenaný pohyblivý obraz, mimo filmový pás nebo video a najdeme jej i v běžném životě. Taylorismus také ukazuje, že se Smetana nevyhýbá vážným společenským nebo i politickým tématům, jak to dokazují i jiné jeho práce. Dělá to však s odlehčeným a – jak sám vtipně udává – „ignorantským způsobem“. Umělecká činnost pro něj není nástrojem nějaké politické či jiné změny, ale má k ní mnohem zásadnější a zábavnější důvody.

Jak již bylo zmíněno, Smetanova práce připomíná jakýsi umělecko-vědecký výzkum spojený s kutilstvím, přičemž si klade poměrně těžké a záměrně nerealizovatelné cíle: např. se snaží obsáhnout pohyb ve statických objektech či instalaci (Podzimní zoom, 2010) nebo vytvořit reálný rozostřený objekt (Myslím, že tento objekt není možné vyrobit, 2010). V dalším případě se pak ani nepokouší objekty sám vyrobit, ale vytváří animaci inspirovanou instruktážními videi s doprovodnou „výtahovou“ hudbou a nabízí přesné postupy, jak si tato umělecká díla podomácku vyrobit (Návody, 2009).

Stejně tak jako nachází umění mimo svět umění, tak i kriticky a s vtipem komentuje nebo se vztahuje k základním uměleckým či architektonickým kánonům (Antika, 2010) nebo moderním směrům (např. k minimalismu ve své práci Donald Judd, Sol LeWitt a John McCracken jsou jako my, 2005 / 2012). V této souvislosti zmiňme ještě animovaný film Poslední malíři na Zemi, 2012, který vznikl na základě starší komiksové skici. „Zachycuje krátké příběhy čtyř lidí těsně před zánikem Země. Ti se vždy bezděčně dopustí činu, který by bylo v určitém kontextu možné označit za malbu.“ [viz: web umělce] Smetana umění nezesměšňuje nebo nesnižuje (jak by mu snad mohl někdo vytknout), ale spíše hledá nějaký základní princip či podstatu, a svým způsobem tak umění přibližuje či zpřístupňuje a klade jej mimo oblast instituce.

Matěj Smetana má za sebou – navzdory svému věku – velké množství uměleckých realizací a samostatných i skupinových projektů (ať už v galeriích, veřejném prostoru nebo jinde), které zde není možné obsáhnout. V poslední době se zabývá především proměnou lidského vnímání v souvislosti s technikou nebo virtuálním světem. To jsme to mohli vidět například na podzim 2016 na výstavě S leskem v očích v brněnské Fait Gallery, na níž se věnoval tématu rozšiřování naší optické zkušenosti díky moderním technickým prostředkům. Optický jev zvaný Lens flare zde například zhmotnil do stejnojmenného objektu zavěšeného v prostoru galerie, k čemuž kurátor výstavy Jiří Ptáček uvedl: „Při zavěšení do volného prostoru nad zemí jako by simuloval situaci, kdy se tento jev nevyskytne na záznamu z kamery, ale v lidském oku.“ [viz: www.faitgallery.com]

Kromě své vlastní práce se věnuje také pedagogické činnosti a v současné době působí jako odborný asistent na Katedře Intermédií a Multimédií na VŠVU v Bratislavě a zároveň společně s Barborou Klímovou vede ateliér Environmentu na FaVU v Brně.

Matěj Smetana vystudoval FaVU v Brně v ateliérech Malířství 3 Petra Kvíčaly a Intermédia. Vytváří zejména instalace, komiksy a videa. Jeho konceptuální přístup, kritický k uměleckým institucím, se projevil ve fotografiích škrábanců na dílech minimalistických klasiků Donalda Judda, Sola LeWitta a Johna McCrackena. Téma chyb a významových posunů se pak objevuje v jeho díle i nadále.

Často se také zabývá vztahem mezi záměrně stanoveným omezením a náhodou, například prostřednictvím trojrozměrných těles, jejichž prostorová seskupení vycházejí ze symbolických tvarů. Cyklus dřevěných objektů Vlajky (2002) tak rozvíjí podobu čtyř státních vlajek, zpracovaných pomocí průniku geometrických těles. Objekt Českoid (2003) zase rotuje plochu České republiky; na ní navazující Hradčanoid (2006), protáhlý válcovitý útvar z pletiva, je vytvořený podle rotující siluety Pražského hradu.

Do oblasti pohyblivého obrazu zabrousil videem Je to jenom film, kdy překreslil tři upoutávky na klasické horory na fólii a doplnil je původním zvukem. Téma náhody je zvýrazněné v instalaci Remix, v níž si autor pohrává s myšlenkou existence zvláštního inteligentního vědomí v mediálních sděleních. Jejich dešifrování probíhá pomocí výběru a označování sledu slov či písmen z kopií z knih, fotografiích filmových titulků či z nápisu na sekačce, tvořící dohromady "existenciální" poselství.

2016
Tvoje věc (s Jiřím Ptáčkem), vydala INI Gallery

2014
Polojasno (s Terezou Kabůrkovou), vydalo Sputnik Editions, AMT Gallery

Kateřina Štroblová: Laboratoř vizuality, Artalk.cz, 2015 (online: http://artalk.cz/2015/07/07/laborator-vizuality/)

Ján Kralovič: 14 461 znakov o Cene Oskára Čepana 2014 (vrátane medzier), Artalk.cz, 2014 (online: http://artalk.cz/2014/11/18/14-461-znakov-k-cene-oskara-cepana-2014-vratane-medzier/)

Karel Císař, Matěj Smetana. Galerie Labyrint 65 (rozhovor). Labyrint Revue 33-34, 2014

Matěj Smetana, rozhovor s Romanem Štětinou pro Český rozhlas Vltava, 2011 (online: https://vltava.rozhlas.cz/matej-smetana-5142681)

Kateřina Tučková: Matěj Smetana, Art+Antiques, únor/2008

Jiří Ptáček: Matěj Smetana, Umělec 3/2004