Michal Pěchouček

„Stanovil jsem si všestrannost a volný pohyb skrze média jako základní předpoklad své práce. Nejsem všestranně založený, ne všechno se povede, takže někdy mi musí stačit jen diletantská zkušenost…“

Tvorba Michala Pěchoučka je v podstatě velice tradiční, i když nabývá úplně nových a originálních forem. Pěchouček začínal jako grafik, už jeho barevné linoryty byly technicky brilantní a dosahovaly malířských kvalit. V roce 1996 se však pustil do dobrodružství, které tuto techniku posunulo do úplně nové dimenze. Už ve svých grafikách se inspiroval výjevy z rodinných diapozitivů pořízených v 60. a 70. letech. Tradiční grafická technika mu však neumožňovala „zpřítomnit“ výjevy tak, jako když se doma slavnostně vytáhne diaprojektor a v zatemněném pokoji se promítá na plátno. Ta zvláštní blízkost, životnost a prostorovost nehmatatelného obrazu se zdála být nedosažitelná. Pěchouček se jí přiblížil, když obrazy začal rozkládat do několika plánů pomocí obyčejného síťového pletiva, na něž maloval syntetickými barvami. Jako první vznikl obraz Děda s babičkou na dece (1996) a pak následoval Vlak (1996) s jednoduchou figurou babičky sedící u okna ve vlaku. Prostorovost se též pokusil dosáhnout pomocí vyšívání. Na počátku byl vyšívaný obraz Ráno (1996), na němž si Pěchoučkova matka čistí zuby. Následovala další plátna Monte Carlo (1996) a celá série obrazů na sololitu, kdy je vyšitý pouze malý detail (část oblečení, deštník, matrace, lampa). V řadě obrazů je pak zkombinován prostorový efekt obou technik. O hloubku se Pěchouček pokusil i v další sérii, v níž obraz rozložil do několika plánů na centimetr tlustá skla. Inspiroval se fotografiemi dětí ze 40. let, podržel jejich původní formát, oživil je pouze prostorovou hloubkou.

Na konci 90. let Pěchouček začíná prozkoumávat další grafické médium – fotografii. Jako první sestavuje z několika fotografií opět z rodinného alba černobílý příběh Silvestr (1998). A pak už vzniká několik barevných fotopříběhů, které sám fotí - Splendid Isolation (1998), Euforion (1999) nebo Dlouhý Štědrý večer (1999). Pěchouček v nich mistrně využívá vypravěčskou zkratku a jednoduchou estetiku momentek. S obrazem pracuje jako se sekvencí a intimitu vyprávěného příběhu podtrhuje komorním formátem. V roce 2001 se opět vrací k malování a vytváří příběh Restaurace U Nemocnice. Rozvíjí dál metodu fotopříběhů tentokrát však v malované formě. K malbě se ostatně Pěchouček periodicky vrací.

Syntézou Pěchoučkovy tvorby posledních let je bezesporu Sběratel (2003). Jedná se o sérii 28 obrazů, které tvoří příběh, jako by ubíhal na filmovém pásu. Sérii však doplňuje video, na němž Pěchouček v roli umělce tyto obrazy postupně předvádí neviditelnému sběrateli, a tak vlastně skládá jejich příběh. Zároveň se, jak u něho bývá zvykem, objevuje sám ve svém příběhu. Video se ostatně pro něj v posledních letech stává hlavním výrazovým prostředkem. Vypráví v něm dál své tajemné příběhy a stejně jako v grafických technikách na počátku své tvorby si pohrává s nejrůznějšími možnostmi média, jako když například nechává příběh v Kočárkárně (2004) probíhat od stropu dolů.

GA2LERIE (Vaňous Petr ed. ), vydal Kulturní týdeník A2, s.r.o. jako přílohu v roce 2007