Milan Kunc

Není mnoho českých umělců, kteří se podíleli na formování nějakého důležitého světového hnutí či směru. Jedním z nich je Milan Kunc, jeden z významných představitelů návratu figurativního obrazu v 70. letech minulého století po období, kdy internacionální scéně dominovaly konceptuální tendence. To ostatně mohl sám zažít jako žák Josefa Beyuse a Gerharda Richtera na düsseldorfské akademii, kde byla klasická malba považována za zcela překonaný a neaktuální projev. V té době už měl za sebou téměř čtyři ročníky pražské akademie, vyloučení kvůli údajnému nedostatku talentu a následnou emigraci do SRN v roce 1969. Na přelomu 70. a 80. let pak založil spolu s dalšími dvěma spolužáky Čechem Janem Knapem a Němcem Peterem Angermannem skupinu Normal, která s německými Neue Wilde či italskou transavantgardou spoluutvářela podobu postmoderního malířství. Význam výtvarných skupin často spočívá spíše v symbolickém obsahu, který v sobě v daném dějinném okamžiku koncentrují, než v jejich reálných skupinových aktivitách a něco podobného platí i o skupině Normal. Byť některá z veřejných vystoupení – např. účast na přehlídkách Times Square Show v New Yorku nebo Biennale de Paris, obě v roce 1980 – měly opravdu prestižní ráz, samotná skupina existovala pouze něco přes rok. I přesto dodnes tvoří důležitý referenční bod v dějinách umění, což spočívá především v kongeniálním protnutí tvorby trojice protagonistů. Každý z nich byl silnou osobností a měl svůj osobitý výraz, přesto tu existuje silný společný jmenovatel. Proti vážnosti všech, kteří v umění viděli nástroj revoluční proměny světa, postavili humor, proti zakódovanému jazyku světa umění tradiční obrazovou řeč, společnou Celníku Rousseauovi i umělcům rané renesance. Ale především to bylo dráždivé spojení výsostné malířské kvality, břitkého intelektu, díky kterému si svůj postoj dokázali suverénně teoreticky obhájit, a něčeho zdánlivě pokleslého: banality, idyly, kýče. A právě kýč, jehož ustálená ikonografie se stala důležitou komponentou Kuncovy tvorby, je zajímavé intelektuální téma s mnoha fasetami – společensko-kritickou, psychologickou, kulturně-historickou… První desetiletí Kuncovy tvorby se neslo ve znamení „trapného realismu“ a „ost-popu“, jakési východoevropské parafráze pop artu, v níž pracoval se symboly a obrazovými schématy komunistické totalitní ideologie. Postupně však tyto persifláže opustil a jeho postmoderní alegorie se proměnily v osobní verzi klasicismu, kde kritické hledisko ustoupilo pozitivním obsahům a obraz zbaven všech mimovýtvarných aspektů se stal estetickým zážitkem an sich.

Kusak, Alexej: Ein Maler mit grünen Träumen. Entdeckt: Milan Kunc, in: Art, ed. 9, Sept. 1980, s. 106 ff.

Kusak, Alexej: Neue Malwut, in: Stern Magazin, ed. 41, Oct. 1981, s. 40-60

Wiese, Stephan von: Bilder an der Kante – ein Gespräch mit Milan Kunc, in: Kunstforum, ed. 59, 3/1983, p. 121.

Wiese, Stephan von: Verstörende Idyllen-Mutationen und Konstanten im Werk von Milan Kunc, in: Kunstforum, ed. 59, 3/83, p. 108ff.

Slavická Milena , Malíř kontrolovaného bláznovství (O díle Milana Kunce), Výtvarné umění, 3,1992, s. 20-33

Pavel Netopil, Zlatý věk, A2, 47/07

Volf Petr: Jsem angažovaný blázen. Rozhovor s Milanem Kuncem. Reflex ?/1996. In: www.jedinak.cz