Olbram Zoubek

Zatímco široká veřejnost Zoubka vnímá jako sochaře jedné polohy, tedy poněkud patetických soch evokujících antické divadlo, které po roce 1989 někdy sklouzly až k dekorativní manýře, při detailnějším pohledu jde o sochaře velmi zajímavého a komplikovaného vývoje. V něm se odráží mnohé z problémů českého umění, tedy především ztráta kontinuity po druhé světové válce, její obtížné nalézání na přelomu 50. a 60. let a na konci této dekády i letmý dotek s kontextem mezinárodního sochařství.

Olbram Zoubek patří k silné generaci, jež nastoupila po druhé světové válce. Jestliže kdysi Jindřich Chalupecký připomněl, že v generaci 40. let byl Ladislav Zívr jediným sochařem, ta Zoubkova byla poslední v českém umění, v níž sochařství dominovalo. Tato generace zprvu – tj. až do začátku 60. let - nemohla řešit aktuální problematiku tehdejšího sochařství už jen proto, že ji neznala a ve zdejších podmínkách žila jinými problémy. Nezbývalo ji nic jiného než navazovat na klasiky moderny české i světové - v případě Zoubka to byli Zadkine, Lipchitz či Wotruba, ale také Miró či Léger. Někdy kolem roku 1965 se pro ně stala důležitým zdrojem bezprostředních informací sochařská sympozia, k nimž mělo naše prostředí blízko, neboť v roce 1959 vznikla tak říkajíc „za rohem“, v Rakousku. Dnes víme, že sympozia byla fenoménem, který měl v sobě zakódováno mnoho konzervativních či dokonce retrográdních prvků. Vlastně to platí i pro opožděný, v českém prostředí však aktuální dotek abstrakce, který je s nimi spojen a zejména u Zoubka sehrál jistou roli. Jeho sochy ze Sankt Margarethen, Vyšných Ružbachů či Oggelshausenu však při vší oproštěnosti tvaru, k níž ho vybízel zakladatel sympozií Karl Prantl, ještě mají figurativní jádro. Jen na okraj připomeňme, že zde přichází jeho vlastně největší průraz do mezinárodního kontextu, když se v roce 1969 jeho socha ze Sankt Margarethen ocitla na obálce prvního retrospektivního katalogu k desetiletému výročí tohoto historicky prvního sympozia.

Z uměleckohistorického pohledu má svým způsobem Zoubek smůlu, že se ocitl v tak silné generaci a nutně stojí poněkud ve stínu svých vrstevníků, ať už to byli Palcr, Chlupáč, Sekal, Kolíbal či jeho žena Eva Kmentová (a to jmenujeme jen sochaře). Ale jeho sochy-znaky z přelomu 50. a 60. let, jeho tak zvláštní sousoší dvojice inženýrů Malátka a Loose s gesty orantů (1964) nebo již zmíněné sochy na pomezí abstraktních stél spoluutvářely onu překypující tvůrčí atmosféru v papiňáku české kotliny 60. let, v němž se promísilo a spolupracovalo hned několik pokolení a názorových proudů. A vůbec není náhodou, že patřil k širšímu okruhu kolem Jindřicha Chalupeckého a v roce 1967 byl zastoupen i na výstavě Pět sochařů v jeho Špálovce. Dnes nás možná překvapí, že ho najdeme i mezi účastníky undergroundových akcí typu Setkání na tenisových dvorcích v Praze (1982), ale Zoubek, byť šlo o klasického sochaře, patřil k jádru tehdejší kulturní opozice. Bylo to stvrzeno i houfem jeho soch na výstavě Forum 88 v holešovické tržnici, prvním reprezentativním vystoupením české neoficiální scény. V duchu této logiky se stal v roce 1990 předsedou Nové skupiny, kterou inicioval Chalupecký. Toto uskupení se však už nemohlo stát zásadnější platformou, neboť poměry se radikálně změnily a Chalupeckého teze platné v době nesvobody rázem přestaly být pro umělce přitažlivé. V novém světě ztratila mezigenerační solidarita na významu, teď už šlo znovu hlavně o to obstát sám za sebe.

V obnovené svobodě se Zoubek prosadil jako žádný jiný a postihl ho neradostný úděl být žijícím klasikem, což ne vždy pro dílo i umělce znamená přínos. Hodně mu například ublížila nešťastná monografie z roku 1996 vydaná jako svého druhu pocta Masarykovou univerzitou – hutnému kunsthistorickému i vzpomínkovému materiálu se zde dostalo ostudného šatu jak po stránce typografické, tak i polygrafické. Jeho tvorba se nám dnes může zdát až příliš literární, patetická a - jako v případě jeho pomníku na Újezdě - až scénograficky inscenovaná. A také svým způsobem zatížená dobou před rokem 1989, neboť ji dnes máme sklon vnímat právě v jejích souvislostech - tedy jako soukromou vzpouru vůči její plytkosti, jako moralitu... A byť se obávám, že nové generace mladých historiků umění nebudou mít k Zoubkovu dílu takové sympatie jako ty, které ještě ovlivnil jeho důstojný a sympatický zjev (něco podobného ostatně potkalo před časem další ikonu českého umění Mikuláše Medka), jeho dílo má nepochybné kvality, které nelze vylévat s vaničkou onoho povrchního veřejného zájmu, který ho dnes provází.